Náš dům v Marianne Bydlení

Chodila jsem si jej tenkrát půjčovat do havířovské knihovny Luna. Dát sedmdesát pět korun za časopis Moderní byt pro mě jako pro studentku Ostravské univerzity bylo, vzpomínám si, nemožné. Hltala jsem v něm hotové interiéry, byty i domy, ohlížela lesklé stránky; hladově listovala tlustým magazínem. Po čase mě ale strohé vyprázdněné bydlení s výrazným německým nádechem přestávalo bavit.

Když jsem pak studovala v Praze, zamilovala jsem se jinde. A snad kromě prvního čísla, které nevyšlo sólo, jsem si koupila všechna Marianne Bydlení na světě. Jejich žité proměny Před a Po jsem uměla zpaměti. Časopis jsem si pořizovala za odměnu a jednou za měsíc jsem ho dala vždy celý najednou, od úvodníku Pavlíny Blahotové až závěrečnou pozvánku k výletu po Česku. Prohlížela jsem si a snila, vystřihávala a lepila na zeď, něco malého objednávala z e-shopů a jako výraz mé skutečné dospělosti jsem si nástupem do prvního zaměstnání zaplatila celé roční předplatné(!).

Když jsem se stěhovali z Vinohrad do Vršovic a z Vršovic zas do Podolí, postupně jsem stará nasyslená čísla povyhazovala, aniž bych tušila, že právě v dětském vršovickém bazénu se jednou budou společně koupat se slavnou Andreu Beranovou. Nepoznala jsem ji! Ale okamžitě jsem zatoužila, aby se ta třicetikilová kráska v oldschool koupací čepici a luxusních jednodílných plavkách, co svému synovi nese gaťky i oběd v těch nejkrásnějších cestovních taštičkách, se mnou kamarádila. A když mě pak ABíčko poprvé pozvala k sobě domů, měla jsem až závratný pocit, že jsem skutečně vstoupila do Andrejčiny říše časopisových divů.

Ale časy se mění a dnes mi můj muž zakazuje Andree konzultačně volat pokaždé, když nám chci domů pořídit něco nového. "Vyber to nejdražší šedé!," radí mi David vtipně parodujíc designérčin skutečně vytříbený vkus. Jenže tak to není. Já jsem zdoběna a právě díky Andree není náš dům cirkusem. To díky ní se nám v něm tak hezky žije.

A když k nám loni v létě přišel fotograf časopisu Maminka, nemohl pochopit, že náš dům zatím nikdo profi nefotil a jeho vášnivé okouzlení naším stoletým domkem u trati nakonec nabralo takovou hloubku, že spolu se svou ženou dnes mají stejnou retro marockou koupelnu jako my. Poklony a spokojené pokyvování hlavou jsem slyšela i od tříčlenného týmu Marianne Bydlení, který k nám nakonec skutečně přijel minulý listopad. Strašně jsem se na to životní focení těšila a stálo to za to.

Až do té chvíle jsem totiž vůbec netušila, že nafotit dům trvá celý den. A netušila jsem ani, že se stejný dream team u nás objeví ještě jednou, teď v lednu - aby si přijel pro jednu jedinou|chybějící fotku naší šedivé kuchyně ánfas! Prostě profesionálové, které chcete mít doma furt.

...

Tak čtěte! Dozvíte se i, v čem jsme s Andreou neshodly.