středa 13. února 2019

Milada Rezková: Babočky


Koupila jsem těch březnových výtisků Marianne Bydlení "s námi" pět. Více jich u nás na vsi ani neměli, ale já toužila z trafiky odejít s plnou náručí - abych časopisy mohla rozeslat tetě do Ostravy, mojí babičce ... Tu už mám jen jednu, ale ta druhá by bývala oslavila svůj svátek právě minulý čtvrtek, když M.B. vyšlo. A tak jsem si prostě nějak smutně šťastná řekla, že je to znamení, že ona ho tam nahoře určitě taky viděla. Však vy už jste tady ode mě četli, jaká Veronika bývala dáma; jí by se ten náš na chvilenku vyleštěný a vyuklízený starý domek ve fajnovém magazínu myslím moc líbil.

A beztak i nový a neotřelý nápad knížky Babočky. Výborná Milada Rezková si pohrála se slovní hříčkou jména nejznámějšího motýla, a s plnou energie pak rozjela příběh o těch nejbáječnějších letních prázdninách, studené vodě na koupání, studené zmrzlině, o dámských letních snech o letních romancích, o bláznivém cirkusu plném vystupujících myší, kde vstupným je plátek sýra - děti a vojsko za polovic. Příběh, ve kterém ale existují síly, které pečují právě o to, aby v červenci a sronu bylo všechno náramné a bezva. Síly, které tajně nití k sobě přišívají dvě třešně, aby se holky v létě mohly prsit náušnicemi. Síly, které umí zahřát vodu v řece. Síly, které si navlékají speciální pilníkové trenky, aby v nich pak sedly na kámen a zadkem vrtěly tak dlouho, dokud nevyvrtí dokonalý placák, kterým hodíme na hladině žabku jedna báseň.

Přijde vám to zvláštní? Nebo už tušíte? A co by na to řekly vaše děti? Přeci si nemyslíte, že všichni dědové, kteří nám odešli, v nebi jen klidně luští křížovky a babičky jim k tomu pletou šály?! Jen nad tím zauvažujte! Tajné heslo je Babočky a dědocky.

Velkoformátovou něžně nadějnou pohádku
 plnou nádherných šíleností, detektivních ztrát v ZOO a zmínky o nutriích u šicího stroje(!) ilustroval
vždy energicko-dynamický kreslíř Lukáš Urbánek

(a taky že za ni dostal ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku).

...






6 komentářů:

  1. Máme ji doma 2,5 roku. Když jsem ji četla poprvé, tak jsem brečela (dost možná i tím, že jsem byla podruhé těhotná :D). A strašně jsem si přála, aby to tak bylo! Kvůli mým dětem, které bohužel babičku a dědečka - manželovy rodiče - nikdy nepoznají.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. I náš Kubka byl po dočtení smutný, chtěl slyšet víc a víc příběhů, ve kterých mají prsty babočky a dědočky - protože ta n a d ě j e tam je!!!

      Smazat
  2. Tak saramantni svihak me dostal! Lea

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nicméně babočku vymyslel už Tomáš Vorel v Cestě z města ;-).

      A hned mě v té souvislosti napadla jiná paní :-).

      „Nuže,“ děla si (paní Důrová) volným jazykem lidu, „kdo by mi zazlíval, když majíc ducha rozjitřeného příkořím a truchlivou nedostatečností hledám a pídím se po maličké přísaze, po kratičkém horování, jehož se mi (na věčnou pohanu) ve svazku manželském nedostává.“
      Potom obrátivši se ke zdi v poduškách, jež byly pruhovány, jakož se sluší praporu tygřic, budovala si několik představ o dokonalosti Arnoštkově.

      Autora si každý jistě hned domyslí :-).

      Lea

      Smazat
    2. Ano ano, každý máme svůj rozmar!

      Smazat