Druhý dotisk knížky To je moje

O prázdninách mi skoro došly cedulky na kabelky, jenže já v létě všecko odkládala a posouvala na potom, až půjdou chlapečci zase zpátky do ústavů, že pak to všechno vybouchám.

Když jsem ale v září oslovila mého letitého dodavatele etiket s představou, že do tří týdnů mám obratem doma kupičku mini vytkávaných atlasových štítků, které mi vystačí zase nejméně na rok, zpravil mě majitel firmy (a tu jsem za poslední čtyři roky, co šiju kabelky, spokojeně doporučila opravdu mnohým), že všechno je jinak. Nejprve mě vyvedl z mylné představy, kterak on sám štítky ani nevyrábí, ale že jeho nový dodavatel má vyšší minimální odběr, vyšší cenu za kus, výroba se protáhne, protože pán číslo jedna právě odjíždí na dovolenou, a že až mu ten jeden štítek povezu na navzorkování, rozhodně nemám parkovat u něj ve dvoře, že tam je zvyklý stavět své auto jeho syn. No, tak nic - s pánem jsme se na nové objednávce už nedohodli. A po drobném osobním panickém záchvatu jsem oslovila slovutnou firmu ETKA, která vám klidně vyrobí i jen patnáct set kousků, za slušnou cenu, a když jim do telefonního sluchátka zakoktáte, že jste v presu, máte epesní cedulčičky hotové a doma do čtrnácti dnů. Doporučuji!

To, že nám kiksla objednávka naší nové béžové látky To je moje, to už jsem vám psala. Maily bez odpovědi, mlžení, odkládání, nové termíny po termínu a nové vágní sliby, to všecko nakonec skončilo ukončením loňské spolupráce, které jsem si tak vážila a která mě profesně opravdu hodně obohatila. Přišel tedy můj druhý záchvat, ale nakonec se mi podařilo najít si vlastní továrnu k výrobě Janina autorského plátna. A jestli mě něco těšilo a vylechtalo mé ego dosytosti, tak to byly všechny ty neúspěšné telefonáty, kdy se mi sice nevedlo získat správný textilní kontakt, ale od řady výborných a slavných prodejců metráže v Česku jsem opakovaně slyšela: "Hele ale jako Mirko, kontakt nemáme, vlastní zkušenost nemáme, ale TU VAŠI látku bychom u nás prodávat chtěli."

Nakonec jsem si fabriku našla, s JouJou jsme si prošly náročnými technickými peripetiemi s velikým snažením neudělat nikde chybu a výroba se rozjela. A já si to pro sebe uzavřela, že jsem prostě jen měla blbé září. Vyřešené resty a čistý stůl byl pro mě v tu chvíli tím správným okamžikem objednat bleskurychle druhý dotisk naší pamětní knížky. Skladem mi zůstávalo už nebezpečně málo kousků, přihlášku na festival Mini jsme s Janou JouJou už zaplatily a vy všichni jste pomalu začínali rychle roztáčet veliká kola předvánočního prodeje na e-shopu. Byl pátek pátého října, nejtučnější sezóna on-line nákupů právě začínala a já v hluchém sluchátku zjistila, že pražská tiskárna, kde jsme knížku už dvakrát tiskly, zkrachovala.

Na třetí omdlévání nebyl čas. Honem jsme z dětské knihovny našich chlapečků vytahala pár pěkných knížek, zjistila, kde byly vytištěny a poslala do oněch tiskáren naši poptávku. Z pěti mailů mi přišla odpověď jen na jeden a nabízená cena byla dvakrát tak velká, než za jakou jsme tiskly loni. Cože?! Nevěděla jsem, jestli se nemám rovnou oběsit na cihlové nebo tyrkysové gumičce, kterou dáváme k naši knížce. Půlkou těla jsem se propadala do deprese, že je s naší knihou amen a moje druhá půlka zkoušela telefonovat tam, odkud mi ani neodepsali. Někdo sliboval, že kalkulaci tedy pošle, někdo nabízel až povánoční termín expedice, někde mi to nezvedl nikdy nikdo. A tady to už zkrátím. Druhý dotisk je dnes na světě. Nakonec jsem našla seriózní tiskárnu ve své severomoravské domovině a na faktuře bylo dokonce napsáno jméno Drahoš. Netuším, v jakém (či zda) příbuzenském poměru jsou v Těšíně s prezidentským kandidátem Jiřím, ale my s Janičkou Nachlingerovou jsme měly radost, že jsme ve správném družstvu.

A mě už jen čekala poslední/už jednou požitá litanie, kdy tiskárna opět důrazně odmítala tisknout naši knihu na recyklovaný papír. A stejně jako minule v Praze, i tady jsem si opět vyslechla, že kvalita i vlastnosti recy papíru bývají pokaždé různé, a jak tento způsob tisku extrémně špiní tiskařské stroje, které se následně musí tak intenzivně vymývat, že veškerá ekologie jde popravdě do háje. A tak jsme se nakonec, myslím, že rozumně, dohodli, že si tentokrát připlatíme za FSC certifikát a náš pamětní deník bude do třetice všeho dobrého vytištěn na papír z obnovitelných zdrojů. Kdy základní idea nevládní neziskové organizace Forest Stewardship Council (FSC) je podporovat ekologicky šetrné, sociálně prospěšné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů, a tím napomoci chránit ohrožené a devastované lesy. Všichni dobře víme, že lesy patří k nejvíce ohroženým ekosystémům naší planety, kdy problémem je intenzivní nelegální těžba ve světě i nešetrné praktiky u nás. A právě FSC certifikát vám zákazníkům zaručuje, že výrobek pochází z šetrně obhospodařovaného lesa. Já tomu věřím. A na nejhezčí video k tomu se můžete podívat tady.

A to je konec příběhu. Příběhu o jedné malé knížce, která si našla své jisté místo na knižním trhu a hlavně a především u vás doma.

Děkuji vám za to a knížce přeji, ať se jí daří i nadále.

Pište si do ní, vkládejte a vlepujte. Kreslete si a malujte. A nejlépe společně.

Když jsem knížku vymyslela, Kubka i Miki byli ještě malincí a teprve až později mi ti dva začali předvádět, jak oni vnímají své dny, své vzpomínky - své dětství. 

A jestli jsem se sama někdy dojímala nad vlastními zápisky do našeho retro deníčku, 

to když si bráchové zaznamenávali o sobě nebo psali paměti Týnečce, to už jsem dojetím plakala kolmo.

Milujte se a množte se!

Kam o tom psát, máte.