pátek 20. října 2017

Jak se dvě řidičky popraly a já byla u toho


Je páteční ráno. Vysílač Cukrák už se topí v baboletním slunci, zatímco u nás v údolí se ještě drží mlha. Týnka právě usnula a David si hospodaří okolo domu a zahrady.

Já sedám do auta, mám na sobě pruhované tričko ještě z gymplu, kašmírový svetr a žádnou podprsenku. Je mi skvěle, jedu si zaplavat - sama. Startuju auto i rádio, ze kterého mi svěže rytmicky začne Jožo Raž sdělovat, jak v noci sa mu milovalo, že sa se mnou sníval. Zařadím dvojku a pomaličku po nezpevněné cestě jedu podél trati směr Praha. To ale nestihne zaznít ani druhá sloka Bosorky, když v tom se to stane.

Nemůžu jet dál a nevím, co dělat. Sakra! Vždyť já neumím tyhle dopravní situace číst: na silnici přede mnou stojí dvě nejedoucí auta. Dvě auta naproti sobě. To, ve stejném směru jako bych chtěla dál jet i já, je Škoda Superb v odstínu cappuccina, to v protisměru autoškola. Nevidím, jestli se srazila. Někoho srazila. Někdo dostal infarkt. Nevidím nic. Obě vozila blízko k sobě stojí v zúženém úseku cesty s jednosměrným provozem - v místě, kde se v létě při deštích utrhla cesta. A já vůbec netuším, co se pár metrů přede mnou děje. Nevidím totiž, jestli v superbu vůbec sedí nějaký řidič, zatímco posádka autoškoly čítá na místě spolujezdce ženu, která má otevřené dveře vozidla a ven vystrčenou jednu ze svých noh.

Jsem bezradná, běží mi (můj osobní) čas, a tak i já lezu ven z auta a jdu se podívat blíže, co se tedy stalo. Pozdravím dobrý den obě dámy. Ta v luxusní škodovce vypadá jako blahé paměti Helena Štáchová - pečlivě pěstěná šedesátnice, v pohodlném víkendovém oblečení; jemný make-up, rtěnka a dlouhé vlasy splývající do čerstvých vln. Křičet na mě hlasitě ale začne ta druhá. Učitelka autoškoly jako by zas vypadla z oka bývalé dětské filmové hvězdě Michaele Kudláčkové. Velmi vyžilá a velmi štíhlá čtyřicítka, blond rozpuštěné vlasy, velké kruhy pod očima i v uších, džíny s dírou na koleni (díru vidím) a tipla bych si na ní i tetování leckde. "Tady paní nepozná červenou šipku", řve na mě ironicky dopravní pedagožka, ale rukou ukazuje na řidičku krémového auta. "Ale vždyť sama dobře víte, jak tady v zatáčce jde špatně vidět", říká naopak mně(!) medovým hlasem obviněná. Jejich auta se nesrazila. Stojí proti sobě asi metr a půl daleko. Stojí a hledí na sebe a ani jedna nevypadá, že by s tím hodlala cokoli dělat. Já vím, já vám rozumím - je správné si v životě stát za svým, být autentický, uvěřitelný, nedat se, bojovat, jít přes překážky, čelit bezpráví, být tvrdohlavý, bojovat za pravdu, jít volit. Ale ne teď! Protočím oči k modré obloze, a přesto že i podle dopravních předpisů je tady v právu autoškola, rozhodnu se pro Helenu. Hlavně proto že Michaela vypadá, že by nás klidně obě dvě vzala do kravaty a zbušila - v bahně i bez něj. (I když  začátečnici by stačilo popojet dozadu jen pár čísel,) smířlivě vyzvu Štáchovou, jestli by to nevycouvala zpátky ona, protože cituji: "Tady paní to asi nedá" a mávnu směr k řidičce žákyňce sedící v autoškolním autě, která je sinale bílá a potí se jako by měla pašovat drogy na letišti v Bangkoku. Prosím Helenu o couvání, i když to znamená, že nemalý kousek pojedu na zpátečku i já, z čehož teda nemám zrovna radost, ale sebe už se dávno spíš toužebně vidím ve vlahých vodách podolského bazénu.

Paní, co vypadá jako Helena, ihned ochotně přikývne, protože ve své naštvanosti (špatně) pochopí, že jsem jako neschopnou myslela právě učitelku autoškoly a opakuje znovu po mně "No jo, ona to nedá, ona to nedá ..." Což je v tu chvíli ale úplně jedno, jak jsem to myslela, hlavně abychom se odsud hnuly, dámy! A já si jdu zpátky sednou do svého auta, a zatímco házím oko do zpětného zrcátka, vidím i před sebou, jak obě znepřátelené řidičky právě opouštějí svá vozidla a jdou k sobě/do sebe. V tu chvíli je mi ale ze srdce jedno, jestli si tady madam dají na budku, já se soustředím, já couvám, já se jím vzdaluju, a věřím v dobrý konec.

V mezičase, než se i paní Helena (ne)dotčeně vrátí do svého koncernového vozidla, jde okolo mě a tedy i okolo hřbitova, u kterého teď na chvíli parkuji, šouravým krokem s holí letitá paní oblečená v bundě nijaké barvy. "A proč ta baba v superbu nevycouvá?", ptá se mě věkovitá babička přes sklo mého zavřeného okna. Ale vycouvá. Superb nakonec zastavuje kousek přede mnou, autoškola tak může vítězoslavně krokem projet okolo nás a auto-moto učitelka se jedovatě usmívá na všecky strany. Zbytek dopoledne už se mi odehrál na dobré vlně: po cestě jsem si poslechla ještě pár průměrných popových hitů, profičela inverzí okolo Berounky a šikovně šikmo zaparkovala před Plaveckým stadionem v Podolí, kde jsem si dala svůj obvyklý kilometr a půl polohového závodu, aby zas další týden mé tělo i duše byly cajk. A to přeju všem.

6 komentářů:

  1. Pěkný den,
    moc hezký a napínavý příběh až do konce... četla jsem jedním dechem.
    Mějte pěkný zbytek října,
    Peťka :)

    OdpovědětSmazat
  2. Ale toho cukráku na začátku, jsem se až lekla! Trošku jsem to "k" přehlédla :D
    Jinak story - dokonalá, ze života a to je nejlepší!
    Pavla
    ŽBK

    OdpovědětSmazat
  3. Zdravím, zaujímavé, niečo podobné som včera zažila aj ja, čakám na môjho s nákupom, pred Lidlom pani zaparkovala na miesto, na ktoré si robila zálusk z opačného smeru druhá pani. Tá nelenila, zablokovala ju, vyletela (doslova) z auta a pustila sa do nej, no milostivá pani jej nehovorila :)), len som oči otvárala...
    Dada

    OdpovědětSmazat