pátek 3. března 2017

Na co myslím, když mluvím o hrabání


Začalo to nevinně.

Chystala jsem se jen honem pohrabat kousek trávy pod opadanou jabloní, co ji máme hned u branky, když k nám měli teď poprvé přijet naši. Tedy spíš typická potěmkiniáda než odborná vertikutační péče o trávník. Ale něco se stalo a já se do hrabání zbláznila.

První část jsem hrabala normálka ve své lila péřové zimní bundě a kozačkách, zatím jsem tedy (nejen!) co se šatníku týče na život na vsi vybavena komicky málo. Jednoduše jsem popadla zděděné modré hrábě, zeptala se mého muže, jestli se dá na tom něco zkazit a šla rychle na to. Pár pohybu dopředu a vzad a bolest rukou tu byla hned. Stačilo se ale trochu přemoct a najednou to šlo úplně samo. I když na úvod by měla být na místě spíš beznaděj a pocit nekonečna, protože naše zahrada je vcelku rozlehlá a loni na podzim jsme my místo poctivého víkendového hrabání raději vybírali vtipné retro kachličky. Všude tak leželo listí nejen z ovocných stromů, ale hlavně z lísek podél plotů a taky z letitého ořešáku. Bylo toho na trávě požehnaně. Několik měsíců. Několik vrstev. Listí mokré. Suché. Přikryté sněhem. Někde místy zmražené. Dobrá práce na mnoho člověkahodin.

Jenže já kašlu na tabulky, povinnosti, na řád. Objevila jsem (v sobě) úplně něco nového. Asi archetypálního. Možná pravěkého. Přírodu v člověku. On je vám to tak krásný pocit hrabat. Dát listí stranou, na kupku a pročístnout trávě kštici. Podrbat ji. Promasírovat. Osvěžit. A nastartovat k novému růstu. Až ta síla země jde i do vás.

Poprvé jsem hrabala slabou hodin, a pak následovalo pytlování. Plastových XXL sáčků my teď po stěhování máme k dalšímu použití ve sklepě milion, a tak listí pytlujeme a sobotu co sobotu vozíme do sběrného dvora. (I když teda včera jsem si poprvé všimla, že místňáci suchou trávu a spol. z kárek sypou rovnou na násep dolů k vlaku.) Pytlování je nud/tná otrava. Za to mít hrábě v ruce a pořádně se do toho opřít, to je něco jiného. 

Hned druhý den jsem se až nemohla dočkat, kdy mi zas rodinné okolností dovolí urvat se ven jít si (ne se) zahrabat. Až jsem si z toho musela udělat rituál: přijdeme v poledne ze školky, chlapečci lítají venku od plotu k plotu, od pískoviště ke garáži, od houpačky k nejnižšímu stromu, na který už zvládnout vylézt, Týnku zaparkuju pod broskvoň a já vyměním vlněný kabát za mikinu se zmrzlinou a jedu!

Už to tak dělám druhý týden. Zatím u konce nejsem, pytle použité ze stěhování už mi došly, a tak jedu ve fungl nových, už jsem shrabala i pozemek za plotem a u cesty a vážně uvažuju, že si zítra zajedu do blízkého hobby marketu koupit i menší hraběčky, protože s velkými se všude nedostanu. Pod listím jsem toho taky našla: desítky vajglů, jedny vidle, plastový kelímek od uzenáčů a banánovou slupku. Makám, fofruju a nemůžu se na tu naši vydrbanou trávu vynadívat. Z přízemních oken, ani z patra. Ani z bezprostřední blízkosti venku. Och ano, naše zahrada se vůbec nemůže srovnávat třeba s pěstěným pažitem našich sousedů nalevo, ale já jsem v laufu hlavně z toho ozdravného procesu. Nového. Rašícího. Nadechujícího se. Vstávajícího.

Něco získáváme, něco ztrácíme. Říkali jsme si a stále po přestěhování říkáme hlavně my dva s Kubou; Týnka s Mikešem na podobné úvahy ještě moc nejsou (a u Davida se toho zas tolik nezměnilo). To já a Kubka si stýskáme po Praze co chvíli. Jemu je nejvíc teskno po kamarádech ze školky, mně hodně krom jiného chybí bazén. V Podolí jsem si na něj mohla dojít v papučích, jak byla ta závodní padesátka blízko, tady je jeden o vlakovou zastávku dál, ale má jen dvanáct metrů ... No co, ruce a záda snad dostanou pořádně do těla právě díky hrábím a uvidíme, jestli i bochánky z břicha a bůčky z mých bočků zmizí tak snadno jako opadané loňské lupení ze stromů. Spálit, pryč a na jaro být zas fit: zelená pažitka i já.

(A ty sněhule nahoře, ty jsou naše vlastní.)

28 komentářů:

  1. :) Nejlepší věc na světě - vyhrabat si vlastnoručně na vlastní zahradě vlastní sněhule :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A počkej na ty ikebany z růží, máme XXL záhon ... :o)

      Vymazat
  2. Roso, jste prostě hvězda. Věta : ..zeptala se mého muže, jestli se dá na tom něco zkazit .. - nemá chybu .. . Užívejte si život na vsi co to dá.

    OdpovědětVymazat
  3. Jaro na vlastní hrábě. K nezaplacení. 😊

    OdpovědětVymazat
  4. Co jsem objevila hrábě Fiskars, jsem na tom jako vy. Ne spisovatelka jako vy, ale radost! Ještě pár příběhů a můžete konkurovat Karlovi s jeho Zahradníkovým rokem nebo Áloisovi s jeho Rokem na vsi;) Užívejte radostí a tesk prací přejde ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Roso, jak já ti rozumím. Zrovna včera jsem si říkala, kde jsou hrábě. Už se na to listí na zahradě nemůžu dívat :D A co teprve hrabání se rukama v hlíně, to je teprve relax. Čert vem špinavé ruce a nehty... ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem si koupila (růžový) kartáček na ruce a nehty ... :o)

      Vymazat
  6. Až se zbavíte vajglů a jiných podlistových pokladů, pořiďte si kompostér. Nemyslím takovou tu plastovou obludu, ale třeba dřevěnou nebo z proutí pletenou ohrádku. Dejte ji hezky někam stranou do stínu a pak teprve uvidíte ten život :-) Zbavíte se nejen listí, ale přilákáte nejrůznější užitečné breberky a na ně nakonec třeba i ježka. Koukám, že jsem poskládala věty jako nějaká zelená aktivistka :-D To bude asi tím, že komposty jsou můj rozměrný zahradní koníček... Mimochodem, naše listí z ovocných stromů přes zimu sežere živý plot z ptačího zobu. Prostě listí nahrabeme pod keříky, málo práce, žádný transport, maximální spokojenost. Až pojedete kolem, poznáte po sluchu, která zahrada je naše, náš živý plot totiž hlasitě pomlaskává :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Rosičko, Karel s Josefem by z vás měli radost. Přesně takhle totiž začíná zahradnická vášeň. Těším se na další zahradní vyprávění. Helen

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Malinko napovím - teď jsou na řadě keře ... :o)

      Vymazat
  8. Milá Rosičko,

    blahopřeji a jestli je zahrada velká, tak někde ve stínu, pod bezem nebo přinejhůř i pod tím ořešákem prostě založte kompost, vzor hromada v rohu, rozloží se i ořechové listy, za dýl ale rozloží.
    Protože euforie, kterou způsobí hrábnutí do země a ještě do vlastního kompostu :-), je při hrabání listí pouze naznačena lehkým akvarelem. A vlastní ředkvičky nebo hrášek a pak jahody, když máte tolik pomocníčků, to bude teprve něco!

    Prý se opravdu při hrabošení v zemi člověk načichá něčeho, co je jenom v zemi a má to silně antidepresivní účinky. Zdravím a krásné jaro- Jiřina

    OdpovědětVymazat
  9. Toť sme boli v lese a skonštatovali, že Príroda si zase nepohrabala....
    Umne s tým listím aj na záhrade, snažím sa počúvať aj to čo sa vo mne prebúdza na tej mojej záhrade, aj tú záhradečku moju...
    Moje jarné heslo je tiež: niečo odumiera, niečo nové sa rodí( aj v nás, po ťažkej zime).
    Je to zázrak!

    OdpovědětVymazat
  10. miluji vaše popisování toho, jak se rodí z měšťačky venkovanka :-) Celý svůj život žiji na vesnici s velkou zahradou a protože na tento víkend hlásí nádherné počasí, strašně se těším na zítra, jak vezmu hrábě a nůžky ....a večer mně bude bolet celé tělo, protože přes zimu zahálelo. Celý den sedím u počítače a proto mám tak ráda fyzickou únavu. Přeji mnoho dalších úspěchů při objevování venkova :-) Iveta

    OdpovědětVymazat
  11. JOooooo! Hrabání je bezva věc, už hrabu týden a jsem nadšená, jako každé jaro. A jak píše komentátorka výše - hrábě Fiskars jsou bezkonkurenční. Roso, kupte je a dětské Fiskars http://www.grandic.cz/ostatni-fiskars-138030-detske-hrabe-fiskars pro chlapečky též - kluci je měli oba a hrabou jak vertikutátor.
    Zdar hrabání! Lenka ze školky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ou jéé, kde jsou ty časy, kdy se tady řešilo nejlepčí kafe v Praze ... :o)))))).
      A děkuju.

      Vymazat
  12. Nepytlovat! Založit kompost! Vážně😀

    OdpovědětVymazat
  13. Přimlouvám se taky za kompost:D Hrabání zddar!
    pavla

    OdpovědětVymazat
  14. To ja si ted koupila tuto vecicku https://www.maxtechnika.cz/provzdusnovac-powermat-pm-aew-2200-2x-valec.html a zamilovala jsem se ;)

    OdpovědětVymazat