pondělí 13. března 2017

Jak jsem začala řídit auto aneb řidičák mám dvacet let



Tedy skoro dvacet.

Řidičské zkoušky jsem složila v posledním ročníku gymnázia, v roce 1999, ve vozidle značky Škoda Favorit, fialové barvy. Pro přílišnou opatrnost mého tatínka jsem nikdy neřídila naše rodinné auto a první společný vůz s Davidem jsme si koupili až po svatbě. Dřív než jsem se však stihla naučit startovat a plynule rozjíždět naši stříbrnou oktávku, noční zloději stihli být rychlejší a my jednoho únorového rána tak místo našeho žihadla našli před domovním vchodem jen prázdné parkovací místo.

Dalších skoro deset let jsem neřídila vůbec. Nepotřebovala jsem to. Ani s jedním dítětem, ani se dvěma. Pro život v širším centru Prahy mi bohatě stačily tramvaje, z mejdanů za svítání jsem jezdila taxíkem a do Havířova po dálnici to vždycky metal (a metat bude) za volantem rychleji můj muž. Naučit se řídit mě nepřiměla ani mnoha doporučení kamarádek, jak se autem bezvadně nakupuje. Ani jiné matky, které si pochvalovaly možnost nakojit kdekoli právě uvnitř vlastního vozu. A myslím, že některým svým (ne)přátelům jsem vlastním řidičským analfabetismem i dělala radost, při každém našem společném setkání se mě tak aspoň mohli kousavě doptávat, jestli už jsem konečně začala drandit po silnicích. Nezačala.

Až loni v květnu.

David prostě rozhodl, že se třemi dětmi do tramvaje už nepolezu. A navíc tu bylo naše stěhování se za Prahu. Najeli jsme proto společně na přísný rodinný režim, a když to jen trochu šlo, přikurtovali jsme vždy o víkendu chlapečky hned po obědě v čase spánku do autosedaček a jelo se jezdit. Začali jsme na parkovišti, základy startování, rozjíždění se a zastavování na spolujezdcem určeném místě. Nutno říct, že startovat passat je ve srovnání s favoritem minulého století vážně snadné. To mi šlo hezky a rychle a dělali jsme to vždy tak dlouho, dokud Kubka ze zadního sedadla nezahlásil, že už je mu blbe. Taky komu by nebylo: plyn - brzda - plyn - brzda.

Hned v úvodu nauky řízení se ale ukázalo, že pěkně zabrat dostane nejen naše vozidlo, ale i náš manželský vztah. David se se mnou nepáral, řval na mě a kladl mi stupidní dotazy typu: "Proboha, proč tak při řízení zmatkuješ, když normálně nikdy???" "Jééé, zajíc!", ječela jsem nahlas pro změnu zase já. "Nekoukej, kde co kde lítá a sleduj jen dění na silnici", komandoval mě příkře muž. "Ale on JE na silnici", kontrovala jsem, zatímco jsme cvičili zatáčky a couvání na parkovišti v Bráníku a lesní králíček tam skutečně přeběhl vozovku. Když jsme pak poprvé vyjeli do drsného provozu v neděli po silničkách u Kavčích hor, orosila jsem se zase hlasitě, jakmile jsem premiérově uviděla ve zpětném zrcátku policejní auto a hned jsem to manželovi i zděšeně hlásila. "No a co, tys´ něco provedla?", utřel mě humorem letitého advokáta.

O letních prázdninách jsem si potom vyzkoušela, jaké to je, když nějakou trasu jedete mnohokrát. Nechci se chlubit, ale řízení na okresce mezi Bartošovicemi a Žamberkem v Orlických horách mi jde fakt skvěle. Ale i tam jsme se s Davidem při mém řízení hádali. Věčným evergreenem bylo, že jedu příliš vpravo jízdního pruhu - ach ta optika spolujezdce! Že blbě přeřazuju, cituji: Šaltrpákou kvedlám. Nebo že mi nebude pomáhat s navigací při parkování, když nevím, mám si prostě vylézt z vozidla a podívat se. Prostě dovolená jak víno, jaká škoda že jsem (ve čtvrtém měsíci těhotenství) nemohla každou naší společnou jízdu následně zapít!!!

A pak přišla podzimní Praha, řízení vlastně skoro pořád za tmy, v dešti, jenže stále s Davídkem po mém (tloustnoucím) boku. Fičeli jsme spolu přes Vinohrady, kde jsem na I.P.Pavlova měla pocit, že na mě útočí tramvaje snad ze všech stran. V Chuchli jsem málem při cestě z večírku projela kruhový objezd durch. A na městském okruhu to švihala až v trojciferných číslech. Jenže furt s ním.

Teprve život na vsi mě minulý měsíc poprvé posadil za volant samotnou a tak já tady teď jezdím. Tři plné dětské sedačky vzadu a jedeme. Ach ano, musím k vám být upřímná - jsme sedmitisícové městečko, které se dá celé křížem krážem projet, aniž byste zařadili čtyřku. Přejíždění z pruhů do pruhů, jako jsem se zpoceně učila na Barrandovském mostě, tady vážně nehrozí a jsou dny, kdy cestou do školky a zase zpátky nevidím v žádném ze zrcátek ani přes přední sklo jiné auto, protože jsem holt žádné nepotkala. Ve srovnání s hlavním městem: jízda pohodička. I když já si to umím okořenit: třeba úplně první samostatnou jízdu na nákup za prudce slunného dne jsem celou jela se zapnutým zadním stěračem. Zmatkářským trhnutím jsem si se jej nějak nechtěně zapnula a po celou dobu cesty jsem nepřišla na to, jak se vypíná.

I při prvním solo parkování před supermarketem jsem byla taky za šílence, když jsem zastavila tak nakřivo, že paní odjíždějící s vedlejším vozidlem napravo by se do něj ani nedostala, kdyby své auto neobešla zepředu. Ale ona se smála, že to neva a odjela. Ještě že tak, protože jinak bych zase já nemohla pro zadkem příliš vyosené parkovaní vytáhnout z auta Týnku. Ale jakmile jsem začal jezdit sama, zjistila jsem, že mám v autě někdy(!) paradoxně větší klid. Prostě když tam místo dvojky omylem dám čtyřku a ono to zdechne, tak zase nastartuju a jedu dál, aniž by si ten pomalu šedivějící blondýn vedle mě skrýval tvář hluboko ve svých obřích dlaních.

Ne, ještě neparkuju hbitě a úhledně. Ano, stále se mi klepou ruce dobrých dvacet minut poté co dořídím. Ne, nenabízím svým kamarádům u nás na návštěvě ledabyle: "Tak já tě na vlak hodím." Ano, svou první cestu po skutečné dálnici mám teprv před sebou. Ne, ještě mě nelegitimovala policejní hlídka. Ano, jízda ze zapnutým autorádiem je pro mě zatím hudbou budoucnosti. Ne, nejde mi ještě za jízdy jen tak plkat s posádkou vozu. A ne, ani šestku jsem dosud ani jedinkrát nezařadila. Ale! Už jsem DO-KÁ-ZA-LA zavést děti do Prahy k lékaři a to mi dodalo euforické kuráže začít si myslet, že umím řídit auto. Pravda, škoda těch posledních šesti let, kdy jsem rodila/kojila/rodila a jako nealkoholik jsem mohla vozit své blízké kamkoli, to jediné je mi líto. Ale překonala jsem svůj strach; přestala jsem se bát (i ve snech), že nedokážu rozjeté auto zastavit. Už si mylně nemyslím, že ostatní auta mají zájem do mě vrážet. Vyparkovávám na tisíc krát. Dělám chyby. Ale kdybyste někdo chtěl svézt na naše mokropeské nádraží, tak já honem na sebe něco hodím a vás tam taky.

35 komentářů:

  1. Roso, jsme na tom stejne! Taky jsem zacala ridit od zari kvuli synove skolcr! A to mam ridicak od 18. Bez tech chlapu se proste ridi lip nez kdyz clovek furt trne jestli nahodou nepusti tu spojku trosku drive nez by se melo. Jen tak dal!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :o))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

      Vymazat
  2. Jsem na tom podobně, řidičák už 23 let a dvanáct let absence řízení, do té doby jen tak zkušebně a vylekaně. Můj největší škodolibý (ne)přítel byla má tchýně, bylo období pěti let, kdy si do mne pokaždé na rodinné oslavě rýpla. Moje bývalé kolegyně, mé ženy do mne hustí, ať určitě nerezignuji, že ony se teď musí spoléhat na své protějšky nebo už jen na dospělé děti, když chtějí na chatu, nebo s babičkou do nemocnice a že je to těžké, být někomu na obtíž. A další moje žena se směje, že ona znovu začala až v pětapadesáti, z nouze na Šumavě a že si mám koupit svoje malý otrkávací auto, aby mi do řízení nikdo zvýšeným hlasem nemluvil. Takže zatím zůstávám v klidu a bez výčitek sama k sobě, jednou na to řízení zase dojdu :-) Si borka! Gratuluju.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji, že's mi spravila pondělní blbou náladu....a držím pěsti k dalším šťastným kilometrům za občasného zařazení pětky i šestky, za poslechu rádia, které si za jízdy sama zapneš/prepneš/příp. vypneš a plkání s posádko, protože to je nejlepší :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Řidičák spolu s maturitou v roce 2001. Poprvé na silnici v únoru 2016 a rovnou Praha po ránu, Blanka a okruh. Zachránil mě utomat dal mi obrovskou svobodu! Rok 2016 tak patřil mé životní výhře - naučila jsem se řídit.

    OdpovědětVymazat
  5. Více takových inspirativních článků. :-) Řidičák oprašuji o 10 let více. A s těmi manžely je to skoro všude stejné. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ach, jak to chápu. Taky jsem měla v řidičáku napsáno "platí od 18 let". Rodiče auto neměli a pak .. dvě děti. Nebyl čas. Pak začaly řídit děti. V 50ti jsem si zaplatila jízdy a konečně se "osamostatnila". Řidič umělec už nebudu ......ale ten pocit překonání sama sebe.

    OdpovědětVymazat
  7. Jak já to znám! Deprese z toho, že každý debil s osmi třídami základky řídí bravurně a já se dvěma tituly to nedávám. Ale pak jsem na to přišla! Je to jen praxe - chce to jezdit a jezdit a jezdit. Nejlépe ve vlastním autu :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Skvělý článek!
    Já se pustila do řízení po 10 letech od získání řidičského oprávnění. A ačkoliv je pro mě provoz auta drahý, za tu "svobodu" to stojí! Po nepříjemných životních peripetiích jsem se totiž plácla přes kapsu a koupila si svého! (ojetého) "červeného draka" značky Renault. A ačkoliv ani po roce "popojíždění" nejsem řidičská superstar, mám radost, že se lepším. I když na místě řidiče mám občas ještě pocit, že jsem na místě pilota stroje Boeing 737. :D
    Začátky na parkovišti a první km na silnici se mnou absolvoval švagr a jsem mu za to neskonale vděčná, protože to vážně nebylo lehké (máme pár "vtipných" historek k vyprávění).
    Ale... musím říct, že muž, který teď sedává po mém boku, je na mě velmi hodný. Chválí mě, nekřičí, drží mě za ruku (to abych se naučila více řídit levou rukou) a když na parkovišti zabrzdím milimetr od billboardu, plácne si se mnou, že takhle by to nezvládl. A (nejen) proto ho miluju. <3
    Zuzana alias makepeace

    OdpovědětVymazat
  9. Hmm, tak já řídím od 18ti, troufám si říct že i docela dobře (za volantem jsem projela půl evropy). Nebojím se, nedělám (většinou) ani takové ty zbrklé věci pro které si ostatní řidiči žbrblají pod fousy "no jo ženská", ale můj muž se mě z nějakého záhadného důvodu snaží napasovat do té kategorie chudinka za volantem. Když mu sdělím že za babičkou pojedeme s dcerou autem, tři dny se bezesně převaluje na posteli a hodinu před odjezdem se mě ustaraně ptá jestli si to nechci ještě rozmyslet. Snaží se mě přesvědčit že i poté co roztál všechen sníh silnice hrozně klouže. No popravdě čím dál častěji prostě radši naložím dítě na bedra a vydám se na hodinovou jízdu s několika přestupy MHDčkem než poslouchat skučení mého muže a obavy o naší bezpečnost. A když už se sem tam za volant dostanu, všimla jsem si že se mi klepou ruce podobně jako bych neřídila 10 let. No Roso možná to máte lepší v tom, že váš muž sice prudí, ale alespoň vám věří ;) Přeji krásné dny.

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také neřídím a myslím, že už nikdy nebudu. Vzhledem k tomu, že se bojím je to asi lepší varianta. Nedávno jsme jeli s manželem z nákupu. Zastavil nad naší vesnicí a říká: "Tak a teď budeš řídit ty!" Na moje protesty se rozjel se slovy: "Vždyť to nic není.. povolíš ruční brzdu, dáš blinkr, podíváš se, jestli něco nejede..rozjedeš se, přeřadíš..a pomalu, v klidu...teď dáš blinkr, nadjedeš si a dojedeš až na nájezd před dům, kde zastavíš.. Tak si to pamatuj, příště takhle pojedeš ty. Ale s někým jiným, protože já bych rozhodně takhle klidnej nebyl!!!" Takže u nás taky podobně:)

      Vymazat
  11. Milá Roso,
    jak Vám rozumím. Začala jsem řídit po pětadvaceti letech, řidičák v 18, sedm let ježdění - za totality těch aut na silnicích byla vážně snad třetina, potom robátka, bydlení na okraji Prahy s mizernou dopravní dostupností, manžel auto potřeboval, s nákupy pomáhal a já najednou zjistila, že si za volant netroufnu. Ale dostat se "někam" autem jsem potřebovala čím dál tím víc. Tak manžel koupil malé autíčko jenom pro mě, já si ho pojmenovala, darem jsem ještě dostala pár jízd v autoškole u kamaráda ("to znáš, ne? Jednička, dvojka ....šestka." "Neznám, když jsem naposled jezdila, auta ještě šestky neměly." A vyrazila jsem. Těch příhod z "natáčení" bylo bezpočet. Během prvních dvou měsíců jsem trošku pomačkala blatník při parkování (opakovaně), ale zase jsem pochopila, bez úrazu svého ani nikoho dalšího, že se autíčko chová jinak při couvání, když tedy rázně točím volantem, než při pohybu dopředu. Ke cti manžela nutno říci, že když jsem mu plačtivě sdělovala své karamboly, jeho první otázka byla "Jsi celá? Vždyť jsou to jenom plechy." Sice dodnes říká o svých spolujízdách, že provozuje adrenalinový sport, ale vzhledem k tomu, že ani ne po roce jsem vezla dítě do Brna i dál a dnes vozím i vnoučata, tak to taková hrůza nebude. Jo, a kdybyste někdy slyšela vyprávět nějakého chlapa, jak ho pobavila blondýna, co se zoufale snažila zaparkovat mezi auta souběžně s chodníkem, projela "kruhák" v protisměru (on byl vážně tak divně tvarovaný a naštěstí v dohledu nebylo žádné auto ani policie), nutila dceru,ať rychle najde v chytré knížce, kde se zapínají mlhovky a s vytřeštěným zrakem najížděla na rampu v servisu, možná vypráví o mně. A víte, že se malé děti ve škole trumfují, který rodič (povětšinou maminka) udělal větší botu za volantem. Samozřejmě bez následků. Ve třídě mladší dcery jsem obsadila druhé místo. Tak mnoho šťastných km přeje Jana

    OdpovědětVymazat
  12. Tak koukám, že podle článků a komentářů jsme na tom všechny stejně bez rozdílu věku :D Taky mě pořád tíží, že každej lempl z pracáku je schopnej řídit jako Schummacher, a já s vysokou školou nejsem schopná se to naučit.. Nj, v 18 letech jsem si s velkou slávou udělala řidičák a pořádně jsem začala řídit až v práci v 26 letech, kdy jsem musel jezdit přes Plzeň ve služebním automatu - jaké ohromné ulehčení situace, kdy jsem se mohla soustředit jenom na pravidla provozu a ne na to, kdy a jak mám řadit! A stejně pořád moc neřídím... Ale před týdnem jsem vezla společensky veeelmi unaveného a spícího muže domů 90 km v noci. Strašně jsem se bála, jsem v noci úplně slepá, navíc jak člověk moc nejezdí... A byla to nejlepší jízda v mým životě! Nikdo mi do toho nemlel, nikdo na mě nekřičel, špatně zařadila, tak jsem si hold zařadila znovu s úsměvem, jak jsem situaci dobře vyřešila! ;)

    OdpovědětVymazat
  13. Krásný článek, z řízením jsem na tom úplně stejně (no, asi hůř). Šťástnou cestu!!

    OdpovědětVymazat
  14. Mirko,
    nechci, aby to tady bylo špatně pochopeno, ale já si o tobě do teď myslela, že ti všechno jde samo ;-)
    A s tím řízením, je to tak, že všechno chce svůj čas a zkušenosti a jistotu získáš jen naježděnými kilometry.
    Já sama jsem si myslela, že se nikdy nenaučím řídit auto / táta se mi zabil při autonehodě/ a plavat.Ano oboje jsem se učila až v dospělosti.
    A překonala jsem sama sebe!
    Asi i díky prvnímu muži, pro kterého bylo všechno problém jsem se rozhodla sednout za volant a řídím již od roku 1999.
    Řídím ráda, ale mám svůj styl.
    A u nás na za městem v 5 tis. městečku je to i nutnost.Každodenní jízda do města za prací, do školky, školy,nákupy,....
    Důležité je si věřit a vědět, že když náhodou někde odřu blatník, zrcátko, ...tak to není tragédie a ani můj muž tohle neřeší.
    S nástupem do práce jsem začala řídit i služební auto - Octávku.Je delší než náš Golf a tak je celkem nezvyk vozit na schůzky starostu.Už se mi i stalo, že jsem musela poprosit jednoho pána, aby mi s ní vycouval a i on s tím měl co dělat ;-D
    Ale vůbec mi to nepřišlo trpné, naopak to dávám jako vtipnou historku k dobru.
    Říká se, že podle toho jak kdo řídí, takový je člověk a myslím, že to platí!
    Člověk dost často zírá, jak ostatní řidiči nedodržují základní pravidla / blinkr, červenou,riskují při předjíždění, rychlost,...a to pak ostatní řidiči musí hodně předvídat.
    Takže přeji ať se v jízdě osamostatníš natolik, že ti řízení přijde, tak normální jako šití kabelek.
    Mimochodem já jsem kabelku ještě žádnou neušila.


    Dokonce by se nám teď hodila auta dvě, protože vstávat v 5h. a v 6h. běžet na bus je celkem náročné, ale poctivě se střídáme.


    OdpovědětVymazat
  15. Hele, tak mě zatím ani tři děti nedonutily za ten volant sednout, a furt tvrdím, že je pro mě jednodušší jet s nimi autobusem než autem, i když někdy.... ale zatím jsem NEŘIDIČ! Obdivuju a tleskám, Roso!

    OdpovědětVymazat
  16. S pobavenim jsem si precetla Tvuj clanek i komentare ostatnich trpitelek, takze uz vim uplne presne, jak to bude u nas probihat za...ehm...nejpozdeji pul roku :-D PS: nocni mury o rizeni auta mivam taky. Vzdycky jsem si myslela, ze jako jedina na svete. Toz preju stastne kilometry, at to vsichni ve zdravi prezijete. I tom psychickem ;-)

    OdpovědětVymazat
  17. Roso, ty jsi číslo :D Ale přiznám se ti, že stejné pocity za volantem zažívám i já. Mé řidičské kousky v době, kdy ještě nedokutali Blanku, takže jsem jezdila neohroženě po povrchu přes Letnou, Břevnov a dál radši nepublikuju :D

    OdpovědětVymazat
  18. Ach, jak tomu rozumím a kolik lidí se v tom jistě najde! Mě hrozně pomohla navigace, největší třas jsem měla z hledání cesty, parkování... Ale nejhorší je vždycky začít, moc gratuluji!
    M.

    OdpovědětVymazat
  19. Když mi bylo těch 18 a byl čas dělat si řidičák, tak zrovna otevírali kurz střihu a šití na stroji. Tak jsem šla na něj šla a zaplatila ho z peněz na řidičák. A od té doby se to se mnou táhne - neumím řídit. V Praze si toho ani nevšimnu, ale jinak by to už pomalu chtělo překonat strach.

    OdpovědětVymazat
  20. Milá Roso, ještě jsem nestihla číst perly ostatních, ale ráda zamachruji, že na mě má málokdo.
    Jelikož dbám pokynů učitele a vyhlášek o provozu, do křižovatky najíždím tak, abych měla náležitý přehled.
    Inu, já ho tehdy měla - když jsem přední částí auta zablokovala celý jeden jízdní pruh:-))
    To bylo na střední škole, bylo by toho hodně na psaní.
    Gratuluji, jste dobrá!
    Magda

    OdpovědětVymazat
  21. Holky,koukám že na silnicích se pohybuje dost řidiček, na které si je dobré dát bacha!!!!Včetně mě!A u nás se řídí krásné já mám najeto Česká Rybna-Zamberk a bohaté si vystacím.Prahu bych nedala,takze myslim ze je to slusna pruprava.Jen ta silniční kontrola mě už potkala �� Řízení je fajn tak hlavně opatrně! Zdar Pavla Žamberk

    OdpovědětVymazat
  22. Zitra jdu na svuj druhy trenazer:)jsi dobra!!!predstava ze ridim?a mam v aute deti?a muze?a zaplý radio?!!!!xxx zuza vrz

    OdpovědětVymazat
  23. Začátky řízení jsem měla hodně podobné. Rozjezdila jsem se až s dětmi. Na další úroveň svého řízení jsem se dostala, když jsem překonala svůj strach řídit v zahraničí, kam jsme přestěhovali. Trvalo mi to několik let - hlavně díky tomu, že mám muže neskutečně opatrného na auto. Zvládla jsem i řízení v zahraničí, ale pokaždé, když můj muž seděl na křesle spolujezdce, tak jsem řídila jako začátečník. A to normálně trémou netrpím. Minulý rok jsem byla okolnostmi donucena poprvé sama s třemi dětmi zvládnout štreku z Německa do ČR. 800 km. Myslela jsem, že to nedám. Dala jsem to. Hravě. Narostla mi křídla a otevřel se mi celý svět. Nakoplo mě to k tomu, abych radikálně překopala svůj život. Už nedovolím žádnému spolujezdci, aby srážel mé sebevědomí... P.S. Nejen že teď jezdím a zpívám s rádiem či CD, ale nejvíce si užívám poslech audioknih při dlouhých cestách!

    OdpovědětVymazat
  24. jé, tak tento článek mě moc pobavil, neb to je úplně stejné, jako můj případ, řidičák v 18, na mě křičel tenkrát otec, čímž ve mně vybudoval blok k řízení a myslela jsem si, že lidi jako já za volant nepatří.. ale co osud nechtěl, dostala jsem o 18 let později auto a to už byla výzva :-) pod článek bych se mohla podepsat. Jediná změna - na dálnici jsem už jela - a poté jsem získala pocit, že teď už jsem tedy ten "suverénní" řidič, načež jsem asi týden na to nabourala dveře od garáže (vyjížděla jsem už nějméně 20x..) a měla jsem pocit, že je to brnkačka, kontrolovala jsem si jen to, zda projedu s předními zrcátky a pak už jsem začala hned stáčet volant.. no byla to rána a i docela velká škoda, naštěstí mám havarijko, to je dobrá věc. Na parkovišti také běžně vylézám u spolujezdce, už jsem i jednou požádala jednoho pána o to, zda by mi nepřeparkoval auto, neb jsem byla zcela zoufalá a překvapivě s tím autem neodjel :-) i to je řešení. Muž mi do toho nemluví, neb neřídí, ale zase jsem měla pocit, že je to daleko těžší, když člověk od začátku jezdil sám a neměl nikoho vedle sebe, kdo by ho podpořil a vysvětlil mu, co a jak, pomohly mi až zkušené kamarádky - řidičky.

    OdpovědětVymazat
  25. To jsem se pobavila. Moje teta (nyní skoro 60) od svých 18 neřídila a to díky dědovi (jejímu otci). Získala řidíčák a první cesta naleštěnou červenou škodou 100 s dědou na sedadle spolujezdce skončila ve škarpě... nikomu se nic nestalo ani autu, ale teta zanevřela na řízení...a to ji manžel přesvědčoval a nehlo to s ní. Osobně řídím ráda. Po VŠ jsem dostala služební vozidlo a s častými cestami na druhý konec republiky jsem si zvykla. Vyšší level přišel až s mateřstvím a řvoucím dítětem v autosedačce.. dcera od miminka nerada cestování autem a tak každá cesta byla provázená ohlušujícím řevem a na to se špatně zvyká... Markéta

    OdpovědětVymazat
  26. Milá Rosi, u mne je to jiné, řídila jsem od získání řidičáku v 18 letech, neb můj otec je zastánce sebevědomé a schopné ženy ve všech směrech. Ještě před získáním řidičáku mne donutil vyjíždět z garáže pozadu, couvat i s vozíkem apod. Moje mamina jezdila automobilové jízdy zručnosti lépe než nějaký muž, takže jsem měla velký vzor. Nedovedu si představit, že bych neměla v garáži auto a při potřebě dopravit se někam musela spoléhat jen na veřejné dopravní prostředky. Ale...neumím ušít ani steh. Tak přemýšlím, co s tím udělám. Hodně zdaru na cestách přeje Peťula

    OdpovědětVymazat
  27. Jako přes kopírák....neskutečné:-)
    Vidím se jako by to bylo dnes, poprvé na dálnici s 3 dětmi v sedačkách, začalo pršet a já neuměla zapnout stěrače, zastavila jsem na parkovišti a ptala se prvního řidiče náklaďáku,kde se zapínají světla a stěrače. Koukal na mě jako na mimozemšťana.
    Ivan z JI

    OdpovědětVymazat
  28. Všude stejné, mě můj muž při zastavování policajtem a mém zděšeném dotazu, co mám dělat?(no nebyl to chytrý dotaz, vím, ale ....).Jen lakonicky poznamenal "přejeď ho".

    OdpovědětVymazat
  29. "STŮJ!" - "Ale tady nemůžu stát..." - Však jsem myslel JEĎ!!!"

    OdpovědětVymazat
  30. Rozumím Vám, sama jsem dělala řidičák až po pátém dítěti, když jsem rozjížděla podnikání a nestačila hromadnou dopravou navážet zboží a přitom obstarávat děti. Takže udělala jsem si papíry, ale před zkouškou si raději zaplatila ještě nějaké hodiny - pro jistotu. Zkoušku jsem udělala, řidičák vonící novotou dostala ještě tentýž den. Druhý den jsem šnečí rychlostí brzy po ránu - to abych ujela dětem - jela na hřbitov položit kytičku babičce, že mi držela palce - vždy mi tvrdila, žekdyž neudělám řidičák já, tak nikdo - no adpoledne jsem už vezla manželovu maminku do ruchu velkoměsta - do Brna. A protože byly zrovna velikonoce, tak jsem hned v neděli jela na Vysočinu ke kamarádce na návštěvu. Její muž když uviděl, že jsem přijela i s dětmi a mužem sama autem (manžel nikdy papíry neměl a ani dnes nemá), tak si přihnul tak důkladně z láhve a odešel do hospody zorganizovat doprovodnou četu. Domů jsem jela v doprovodu dvou aut, v každém byl střízlivý jen řidič a 4 spolujezdci v značně zmoženém stavu. Od té doby jezdím a jezdím ráda. Ale na moji první jízdu na Vysočinu nikdy nezapomenu a ani na můj doprovod domů. Brzy budou zase Velikonoce a já už jezdím 24 let. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si papíry udělala a dodnes nechápu jak jsem mohla s pěti dětmi všude jezdit hromadně..... Mnoho ujetých kilometrů přje Dana

    OdpovědětVymazat
  31. Roso, tak já řídím od 18ti a možná buď ráda že jsi během pauzy na alkohol (těhu a kojení ) neřídila, protože já jo a tím pádem jsem byla automaticky všude taxikář, takže když už nás jelo víc z nějaké akce, já chodila spát nejdýl, když jsem konečně rozvezla do postelí kamarády a známé a tak jsem ještě nakonec odvezla babysiter a pak mohla konečně taky ulehnout :-))). Ať se ti za volantem daří!!!

    OdpovědětVymazat
  32. Máte můj obdiv obzvlášť za to, že jezdíte s dětmi do Prahy. Tak trochu tuším, že míra stresu z cesty autem se rovná hladině adrenalinu při putování MHD:-). Já tedy řídím od 18-ti let nepřetržitě (už jedenáctý rok), ale než jsem se vdala, tak jsem jezdila sporadicky. Manžel je tolerantní, nervozitou netrpí a já, myslím, řídím vcelku dobře a bezpečně. Co mě ale trápí je, že si s přibývajícím časem stále více uvědomuju nebezpečí a to mi bere energii a možnost si jízdu užít. Na druhou stranu si mohu s dětmi kamkoliv dojet a zvládnu i téměř 200km cestu k rodičům sama nebo projet Brno:-).
    Na druhou stranu si uvědomuju, že cesty MHD mohou být i pěkným zážitkem. Když se mi podaří dobře naplánovat strategii a obrním se trpělivostí. Synovo nadšení z jízdy vlakem, autobusem či šalinou je mi odměnou:-). (Ale mám zatím pouze dvě děti).

    OdpovědětVymazat
  33. Děkuji moc za tento příspěvek, řidičák mám 19 let a naježděno pár km, můj manžel je při mém řízení nervák, ač normálně je kliďas. Letos na jaře musím s řízením začít... klepu se strachy, jen na to vzpomenu. Doufám tedy, že to zvládnu stejně dobře jako vy. Mějte se hezky a hodně šťastně projetých kilometrů. Martina

    OdpovědětVymazat