Tomu říkám Pokojný porod

Týnka se nenarodila na porodním sále.

To jsme nestihli.

...

V úterý ráno v poradně mi můj zastupující lékař sdělil, že vzhledem ke zdravotním obtížím, kterými aktuálně trpím, je nutné už porod vyvolat. Obratem jsme spolu uzavřeli džentlmenskou dohodu, o které se nesmí nikdo nikdy dovědět: že on mě právě odesílá k hospitalizaci na lůžkové oddělení, zatímco já se po cestě tam na hodinu záhadně někde zdržím. Vrátila jsem se totiž ještě na otočku domů, abych si sama dobalila porodniční tašku a na rozloučenou se pomazlila s blijícím Kubou a Mikešem s průjmem, nebo to měli naopak?! To už si teď nevzpomínám.

V porodnici jsem pak dostala lůžko vedle paní, že na zrození svého prvního potomka napjatě a pod léky čekala už druhým dnem. Já ulehla na postel, otevřela si Elle a vyčkávala trpělivě spolu s ní. Když jsem navečer přes břicho začala cítit, že už začíná jít "do tuhého", zavolala jsem si Davida. Ten přišel a opatrně si v civilu usedl na kousek nemocniční postele k mým nohám. Vůbec jsem neměla silné bolesti, nic k prodýchávání. Stále jsem ležela na levém boku a pravou ruku jsem si položila do jeho dlaně a chvílemi ji svírala. Když se za tmy střídala večerní směna, řekla jsem nové sestřičce, že už bych to viděla na sál. Ona mě vyšetřila a můj odchod odmítla. Sdělila mi, že vyřeší ještě jednu dámu, a pak jsem na řadě. Když jsme se obě viděly za čtvrt hodiny, hlásila jsem ji, že už opravdu považuji za vhodné odejít z pokoje na porodní box, že narození mé dcery už je nasnadě. Odpověděla mi, že není a že už přece musím vědět, že porod je nepříjemný a bolí. Mě zas tak nic nebolelo, já jen cítila, že moje chvilku už je(!!!) opravdu tady. Ten tlak byl jasný. Když sestra přišla potřetí, sál opět odmítla, ale rozhodla se mi natočit monitor, bez nějž prý tam stejně nemůžu odejít. Zatímco mi obě sondy přes gumu umísťovala na pupek, došlo mezi mnou a ní ke slovní přestřelce, po které ona opět opustila pokoj a to na dobu, kterou já neumím odhadnout, aby (vzápětí?) a nahlas ve futrech širokých šoupacích dveřích na chodbu vykřikla - "Honem, tady paní rodí!"

Následovala scéna jako když hvízdne v Poplachu v kovářské uličce. Zazněl dupot slonic a ve vteřině vletělo do místnosti asi patnáct žen. které obklopily celé mé lůžko od hlavy až k patě. A v místech kde už byla viditelně Týnčina hlavička, mi položila sloužící lékařka s dokonale souměrnou tváří úlevně svou ruku a všichni jsme čekali na mou druhou (a poslední) kontrakci. V tu kratinkou/nekonečnou chvíli jsme měla pocit, že rodím snad v Indii. Všechny ty ženy nade mnou. V pastelově barevných halenách. Ve stejnokrojích s obrázky či vzory. Tolik lidí, mačkajících se vyděšeně a nesehraně na/vedle sebe. Stačil ale jediný pohled Davida - na jeho široce roztažené rty v úsměvu a jedno pevné mrknutí očí, to byl pro mě v ten okamžik zcela jasný signál, že všecko je na dobré cestě. Za to lékařský personál byl viditelně nesvůj a kdo mohl, honem si ještě navlékal sterilní rukavice, které z přistaveného vozíčku v rohu místnosti rychle dealoval překvapivě právě David. Já vím, on je hvězda tohoto blogu a miláček vás všech, ale tohle mě vážně pobavilo. Femme fatale mudr. mého v reálu opravdu sdosti dispraktického muže dokonce nazvala Panem šikulkou. Vůbec nechápu, že on dokázal ty igelitové pytlíky tak rychle a obratně otevírat. A když jsme u toho otvírání ... Já pak zatlačila ještě jednou a čtyřkilová Týna byla na světě s námi. Následovalo trošku zmatků: "Podej mi to!", "Ne, tamto", "Držíte, paní doktorko?" "Nedržím", "Držím." a už jsem měla naši Valentýnu, zrozenou a mžourající, na svých prsou. A div že nás to obě neodfouklo, jak si v tu ránu všichni kolem oddechli. Ony se smály, já jsem se smála, David se usmíval a někdo vykřikl: "Jee, ten je šikovnej!" "To je chlapeček???", vykulila jsem se. I mrkli jsem se všichni pod jednorázovou podložku, do které bylo čerstvé miminko provizorně halabala zahaleno, ale nebyl. I zasmáli jsme se tomu zase huronsky. No, říkám vám, byla to sranda, ten porod na pokoji.

A pak konečně došlo na mé (dřívější!) prosby a byla jsem odvezena na sál, kde přišly zvláštní dvě hodiny. V mém životě opět velmi mezní. V potemnělé místnosti. Po drobných vyšetřeních/ošetřeních už tam ani z personálu nikdo nebyl; jen noc, David, já a Týna. Ta chvíli na hrudi, chvíli v náruči, zatímco my dva rodičové si povídali. Euforicky, ale tiše. Šťastni, snad jako bychom měli hlídání a vyšli si spolu někam navečer. Chvíli jsme řešili naše zelené chlapečky doma, pak nový dům, stěhování, mrkli na spící holčičku, a pak zase probrali parkety v obýváku, stěrku na schodech a rok 2017 vůbec. Potom jsem tu novinu zavolali našim/vašim, dopili nemocniční čaj a já si skočila do sprchy. Voňavá v noční košili jsem na to po svých odkráčela na novorozenecké oddělení, kde mi příštích tři dny nejedna dobrá duše řekla: "No, vy vypadáte, že jste snad ani nerodila ..."

Ať žije Valentýna!