Tipy na stěhování

Ne snad že by naše stěhování bylo už na spadnutí.

Ale nové podlahy přes pupek nepoložím a příčky v místnostech svých egem taky neposunu. A tak dělám, na co stačím. Mám plán a postupuji. Měřím, vymýšlím, měřím. Vybírám, objíždím showroomy, hladím si vzorky, lehám si na ně a osahávám dřez uvnitř. Vídám se s truhlářem. Sedím s projektantem, sedím s designerkou. A až napjatě sleduji jejich následnou vzájemnou a rychlou mailovou komunikaci, která se místy stává až překvapivě intimní. Třeba v pasáži o výběru velikosti naše sprchového koutu - kdy úvodní neshoda skončila u přesného(!) popisu kdo, kdy a s kým se, do jaké lázně kdy vlezl a nevlezl. A co se tam dělo dál, to už raději ani vědět nechtějte.

Mé pole je taky přestěhování našeho rodinného cirkusu. Termín je nejasný, ale dům už nám pevně stojí, a tak maličko můžeme začít.

Poprvé v životě jsem se stěhovala na kolej. Sbalila jsem si rychlovarnou konvici a malou cestovní žehličku, co mi dali naši, do tašky přidala desatero kalhotek a odjela na koženkové sedačce vlakem směr Praha - Hlavní nádraží. Nastěhovala jsem se rovnou k Davidovi na pokoj a ukončila tak jeho punkový styl bydlení: třeba věčně přehozený mokrý ručník přes jedno furt otevřené křídlo dveří universalové skříně. A kdoví, čemu všemu jsem mu tehdy na břevnovské koleji ještě udělala přítrž.

Podruhé už jsme se stěhovali spolu. Stali jsme se sousedy Jiřiny Jiráskové, po známosti si pronajali maličkatý byt, který původně sloužil jako bydlení pro služku, to jen komunisti z něj udělali skutečnou garsonku a my si začali užívat luxusního života na královských Vinohradech. Tehdy jsme se přestěhovali metrem A, sbalili jsme si dvě tašky, hrnec (já), basketbalový míč (on) a plakát k filmu Dannyho parťáci (zase já). Bydleníčko to bylo rozkošné, měli jsme dvě válendy, šatní skříň a peřináč. Ledničku vedle vany a dvouplotýnkový vařič tamtéž. A zpívat radostí z prvního skutečného soukromí a vlastní lásky jsme si mohli hlasitě do světlíků.

Potřetí jsme se stěhovali do Vršovic - v době, kdy ještě nebyly hispterské a smrdělo to tam. Vlastní nábytek jsme neměli, a tak nám na knížky a duchny stačil vypůjčený červený tranzit. Pronajali jsme si (pro nás!) neskutečně prostorné dva pokoje a kuchyň k tomu. V pátek jsme se přestěhovali a v sobotu odpoledne si na Zličíně za peníze, co mi Česká spořitelna vyplatila za červený diplom, koupili postel Malm, knihovnu Billy a jídelní stůl Ivar se dvěma židlemi. Na kolenou jsem vydrhla fleky od cigaret na taky pronajatém koberci, v obýváku pověsila fajnovou záclonu, co mi dala má teta k promoci a v ložnici zase na garnýž rozvěšela bělostné předlouhé závěsy, které máme doteď. Byl to výprodej z Ikea za stovku a za jejich zkrácení na míru jsem tenkrát dala švadleně kila dvě. Dodnes se tomu směju, a tak si přeju, aby tyhle dva kousky s námi byly napořád. Zbláznění z nového opravdového bydlení jsme si koupili ještě věž a repro bedny a do zbláznění poslouchali soundtrack k filmu Tajnosti: na Ninu Simone spolu tančili z pokoje do pokoje.

Jenže s jídlem roste chuť, a tak zatímco má sestra s přítelem se právě vrátila z Floridy a spala po příletu vedle kufrů na matraci na zemi, nám stejné zářijové sobotní ráno pod okny přistavila stěhovací Avia a my se hnuli do rezidenčního Podolí. Stěhováci v tichosti překračovali dvě spící čokoládová těla a nosili naše věci pryč. Už jsme měli s sebou i ručníky i cíchy i psací stůl. Ale stejně bylo do večera po všem. Znovu jsme jen smontovali naše skandinávské dvojlůžko, a protože v bytě ještě nebyla ani kuchyň, ani lednička, ani funkční topení, jen teplá tekla - vychladili jsme si brut na sychravé pavlači a Velký den uzavřeli ve společné vaně.

Během uplynulých deseti let jsme měla pocit, že náš byt je obrovský. Měla jsem pocit, že je tak obrovský, že s workoholickým mužem a sama v kvartýru bez dětí se zblázním. Taky jsem měla pocit, že s jedním batolátkem na mateřské se unudím a ze dvou pak, že naopak zešílím. Pořídili jsme si tři vestavěné skříně, koupelnový nábytek na míru a na pavlač lavici a k ní gril. A nakonec jsme si pořídili ještě holčičku! Kterou už přes samé kabelky a knížky a bublinkaté obálky na knížky nebude kam dát. Tak my jdeme. Stěhujeme se popáté. Kamarádka taky s pěti člennou rodinu mi dala krásný tip, že než uvnitř oni upravili svůj dům snů, pokaždé když tam jeli, naložili do kufru auta jednu banánovou přepravku knih a odvezli ji tam spolu s sebou, čímž se při finálním stěhování zbavili jednoho velkého břímě. A co vy? Máte prosím vlastní zkušenost, co se vám oplatilo, když jste sami zvedli kotvy s plno sviští na palubě? Děkuju vám.