Pondělí dvacátého června

Byla to sázka na jistotu.

Vybraly jsme si místo pro křest v Galerii Školská 28. Chodila jsem tam na školení Člověka v tísni. Lektorovala jsem tam školení Člověka v tísni. Učila jsem v jejich ateliérových prostorách s prosklenou střechou své studenty z gymnázia. Zklidněné místo uprostřed hlasité Prahy. Čisté prostory. Mobilní stoly a židle. A k tomu tichý dvorek, kde si můžu vždycky ukroutit hlavu na všechny strany, jak jen bych nejlépe viděla ty různě barevné slepence domů a pavlačí.

To místo je magické, ale kdybychom tam seděly v pondělek samy, byla by nám ta až mystická oáza pokoje k ničemu. Bez vás by to, dámy a pánové, nešlo! Děkujeme vám, že jste přišli! A přitom - jak jsme se neshodly!!! Při odhadech možné návštěvnosti křtu mezi námi autorkami panovala těžká nesouhra. Hračkotéka tipovala jedno číslo. Já hádala, že vás přijde třikrát víc a kamarádka ze šou byznysu nám prorokovala naopak počet hostí šest krát menší. Catering se objednal pro zlatou střední cestu a my doufaly.

Hned zrána ale přišla dobrá zpráva. Moje kamarádka z Opavy sedla ještě za kuropění na vlak a fičela s dcerou za námi. V sms mi jen správně moravsky cinkla: "Jestli je v Praze taky tak škaredě?" Jednoho hosta bychom tedy měly, nebudeme tam samy, uff. Ale pravda, hnusně bylo taky. Od devíti jsme šudrovaly dvorek, hýbaly s dekoracemi, přenášely vaničky a květináče, piglovaly uvnitř. Hračkotéková Jana si půjčila ze zimy mou bundu, mně je vedro furt - a v nervozitě zvláště. Hodiny kvapily, my kmitaly, a když nám při věšení mých bělostných košilek na prádelní šňůru (ano, byly to žehlené fešn kousky léta páně 1981) začalo pršet na hlavy, nechaly jsme toho. Mikeš se tam už vyvztekal do zbláznění a nenechte se prosím mýlit jeho milými fotkami. Po většinu času totiž kakabusky ležel na zemi na břiše a nebavil se s námi. Ale kdo chce kam .. ať si je na zemi.

Před obědem jsem teda zase sbalila do kočárku děcko, pod něj žehličku (pod kočár!) a odfičela si domů ohřát nedělní oběd. Už opět andělovsky hodný Mikuláš to pak po něm na vteřinu přesně podle mého plánu zalomil a o pár minut později už k nám gazelím krokem nakráčela má kosmetička. Mladinká žabka. Vysoká kráska. Spíš Miss než mistryně make-upu. A já podle jejich pokynů přešťastná zapadla do křesla, zavřela oči a teď si to chtěla maximálně užít. Nalíčení mých očí trvalo fascinující celou hodinu, ale princezna mě opakovaně ujišťovala, že až mě uvidí muž, bude chtít, abych přesně takto chodila každý den. Ještě rtěnku, pusu, rozloučení a nejšikovnější holka před druhou odpolední od nás zase prchá pryč. Ve futrech se na vteřinu míjí s Davidem a jen co se za ní dveře zaklapnou, manžel se mě hned ptá: "Kdo to byl? Ta byla pěkná!" ... A po mně - stojící v předsíni s očima jako panda - v tu chvíli neštěkl ani pes.

Oblíknout šaty, zapnout boty, vůně a už si dávám své druhé dnešní kolo do Školské ulice. I holky už jsou v gala. Výtvarnice Jana si přivezla rodinu, a tak se všichni navzájem mačkáme rukou a objímáme a chválíme. A ještě si ty vzájemné poklonky ani nestihneme doříct a už jdu první lidé. Oni fakt přišli!!! A nesou nám květiny. A děti začínají běhat dvorkem nahoru a dolů. A jiné už leží uvnitř ateliéru na dřevěné podlaze a tvoří v naší výtvarné dílně vedené Míšou Trpišovskou z Národní galerie. Její přítomnost všechny mate, a tak se mě chodí ptát, jestli je to vážně ona. Ano ano, i takové eso jsme do naší party ukecaly. Zdravím, blahopřeju, dostávám gratulace, seznamuju se, tykáme si. A to všecko už je v nějaké smyčce. Všechno je zrychlené. Kmotr naší knížky má motýlka a je to chlap jak hora. Upřesňujeme si čas prvního proslovu. Přichází blogerky. Taky mé spolužačky z gymplu, mé spolužačky z vysoké, bývalí studenti, kolegyně z práce, kamarádky. Periferně vidím, že si spolu povídají ti, co jsem myslela, že se neznají. Asi jo. Nebo asi už jo. Sháním si propisku na autogramy a zapřísahám se,  že při další knize budu mít taky tak fajnové plnící péro jako měla dnes JouJou. Už se křtí. Chtěla bych mluvit pro všechny hlasitěji, ale víc už mi to nejde. Ředitel domova pro seniory Sue Ryder, který na mě navazuje a polévá knížku bohemkou, to je jiný hlasatel. Nosný, znělý, až do průchodu. Lidé tleskají. Pijeme z vysokých sklenek jahodu. Fotíme se. Zdravím, mluvím, ukazuju, zase vtipkuju. Nevěřím očím, kdo všechno přijel. Z Kroměříže. Nevěřím očím, kdo všechno přišel. Neviděli jsme se léta. Hraje hudba, zpěvačka Jana s kytarou zpívá, ale já ji neslyším. Ateliér je už úplně plný dětí. Ty si tvoří město, plackují na stroji, leží s fixou v ruce na kartónu.

Přichází můj David s chlapečky. Kuba pro kamery spustí: "Maminko, ty jsi mi tak chyběla!" Ach ano, neviděli jsme se od rána ... Kluci lížou zmrzlinu, Mikeš má všechny její otisky na všem svém oblečení. Muž zapluje do davu, i děti mizí. Přicházejí další. Redaktorka Albatrosu. Dětský festival Mini. Tvůrčí tým Ani-muku. Časopis Maminka. Všichni s dětmi, až dvěma. Kojí se v křesle, káva teče proudem, křehké zmrzlinové hostesce cinká dýško, otvíráme další a další lahve Bohemia Brut. Květiny už není kam dávat, vázy jsou plné, kýble jsou plné. První lidé se loučí, za to herečka v kostýmu si chystá scénu. Vypukne divadélko.

Hraje Anička a letadýlko. Děcka se bojí, stojí v houfu okolo, rodičům tečou slzy. Smíchy! Teátr jak má být, one woman show. Anička se svléká, převléká, a furt hraje. V nářečí, pro Pražáky tlumočí. A když ji praskne gumička od masky, řekne, že ji praskla gumička od masky. Potlesk je veliký, úspěch je veliký, všichni tleskají, až okenní tabulky řinčí. Čas pokročil, přicházejí i tatínkové, v oblecích, s povolenou vázankou. Přicházejí tchyně, babičky. Jiní se loučí. Dochází nám bublinky, tak se pije šťáva. Někdo má k večeři quiche, jiný další zmrzlinu. Povídáme. Koho jsem ještě nepozdravila? Jak se máte? Komu můžu napsat věnování? Celé odpoledne je tak krásně, tak vedro, že v ateliéru skoro vydýcháno. Lidí už je méně. Sedí se na lavičce. Bylo sedm. Loučíme se. Vlastní děti vystrkáme na ulici, nechtějí domů, mazlíme se sedm krát. A pak ještě jednou. My pak uklízíme nábytky, myjeme sklenice, balíme cirkus a litujeme, že jsme si neulily jednu láhev na potom.

Už máme všecko hotovo, už i fronty z kamenné prodejny Hračkotéky jsou pryč, ani košulky už nevlají ve větru. Ve čtyřech odcházíme na after party, pugety v náručích jsou větší než my. Jako z promocí. A co se dělo pak, a co jsme si říkaly a komu tekly slzy a kdo už nechtěl pít aperol, to vám ještě teď říct nesmím. To zas někdy jindy.

PS: Ofiko fotografie zatím nemáme, ale koho z vás to se mnou ještě furt baví, můžete se na ně těšit brzy!