úterý 14. června 2016

Kdo je Jana Nachlingerová



Výtvarnice, která mě přivádí k šílenství.

Cestu k ní mi ukázala Klarisa Ponděliovna. Mnoho let nazpátek měla Pondělí na svém blogu rozkošné fotky s ještě rozkošnějšími dřevěnými domečky. Hrály si s nimi její holky; byla to bílá krása, harmonie a klid. A právě autorkou jednoduchých přírodních obydlí byla Jana. Proto když Kubovi nebyl ještě ani rok, přinesl mu Ježíšek dřevěnou sadu celého města od JouJou. Prostě přesně ten typ dárku, který je spíš pro mamku než pro dítě. Modré domky a červené stříšky jsem mu hned vystavila na poličku (a má je tam dodnes) a v ploché dárkové papírové krabičce si já (tady dodnes) schovávám náramky.

Když jsem si před dvěma lety po druhé mateřské obnovovala na čas pozastavenou živnost, chtěla jsem se do dravých kabelkových vod vrátit s novými textilnímu štítky, profesionálními vizitkami a jednotným vizuálem blogu k tomu. Voprsklá a neznalá věci (jako vždycky) jsem rovnou napsala právě Janě, zda by se této zakázky zhostila. Neodpověděla mi. Pokrčila jsem rameny. Ale než jsem se z toho stihla opravdu rozbrečet, přišel mi od ní mail, že byla na horách a že tedy ano. Naše následná spolupráce byla krásná. Brala bych od JouJou všecko, každou čárku, kterou ona nakreslí. Nakonec z toho byla/je špulka nitě/holčička/já s puntíkatou kabelkou a vytkávané štítky na atlasu s logem malinko cákle rozběhnutým do stran. Koho vám to asi tak připomíná?

Kooperace s Janou se pro mě ukázala jako naprosto prestižní. Komukoli jsem kdykoli dala do dlaně svou navštívenku, hned mi ji chválil. O děkovných kartičkách v kabelkových balení mi píšete, že si je schováváte - třeba jako záložky do knih. A kdo zas tak nežere mé tašky, vždy se aspoň nezapomene rozněžnit u postranní visačky. Mít Janou s sebou/vedle sebe je skvělé. Proto když se mi zachtělo přivézt na svět novou pamětní knížku pro děti, prosila jsem nebesa, aby Jana souhlasila, že to bude právě ona, kdo celý dětský deník bude ilustrovat. Odpověděla do minuty. "Ano" a tady já začínám jít do vývrtky.

Jana je totiž v komunikaci šíleně stručná. Já ji píšu dopis, horem, dolem, líčím situaci, pocity, nálady, atmosféru. Ona odpovídá stroze a podepisuje se výhradně jen "J." Jana nikdy nepíše romány, Jana nikdy nepíše skoro nic. Ale abych nekecala, když se v našem ryze dívčím tvůrčím týmu knížky To je moje objevila ještě třetí Jana: po výtvarnici a po kudrnaté majitelce Hračkotéky - Jana L., má bývalá spolužačka a dnes tlumočnice z japonštiny, paní mistrová Nachlingerová se pod své poznámky k věci začala do e-pošty čitelně podepisovat JouJou. Celých šest písmen. Chápete?! Jenže si v vzápětí nenechala ujít příležitost na smeč. Když šel celý tenhle velký projekt do finále, ladila se závěrečná podoba textu, obrázků a grafiky, jazyková korektura, konečný počet stran, přebal, předsádka, patitul, titul, EAN kód a exkluzivní objednávka japonské pásky a furt bylo potřeba řešit tisíc a jednu věc, Jana prostě jen odepsala: Souhlas. Proč nenapíše aspoň: "Souhlasím?!?", křičela jsem šeptem a běhala doma s rukama nad hlavou ode zdi ke zdi. A víte proč? Protože za Janu mluví její práce.

Jestli se chcete rok nechat uvádět do vizuální extáze, prosím, spolupracujte právě s ní. Dvanáct měsíců uběhlo od první vydavatelské schůzky až tisku naší knížky. A pro mě to byl rok, kdy jsem každý mail od Jany, každý nový náhled, každé její zaslané pdf otevírala s vyraženým dechem a anaerobním výkřikem: "Tyvole, to je zas krásné". Já připravila obsah knížky, ale formu, kterou držíte dneska v rukou vy, tu tomu dodala právě J.N. a tisíckrát tak předčila mé představy. Ona je prostě neskutečný machr. Výborná kreslířka, nápaditá autorka a tolik milující matka. Každý jeden její obrázek bomba. Koktejl originálního umu, jasné jemnosti a taky nenápadného vtipu. Někdy po novém roce jsem letos přestala být soudná. Ne, ne všecky její návrhy a vizuální podoby stránek jsme Janě nakonec s Hračkotékou odsouhlasily, ale vždy když jsme si prohlížely vycizelované obrazy stran, já omdlévala blahem a nešetřila excentrickými výkřiky na tím, jakou nádheru my to dáme světu.

Viděly jsme se spolu naživo jen jednou. Loni na jaře. Představovala jsem si ji menší. Takovou holčičku. Byla v tu chvíli v šestém měsíci. Tak to jo, dívka jemných rysů. Brunetka s ďolíčky ve tvářích - v druhém trimestru, to sedělo. Já tehdy za dlouhým stolem mluvila, hodně, nahlas, rozhazovala paže, zvedala obočí, opakovala se, používala balastní slova. Ona sedíc přes roh řekla jen: To se mi líbí. A do roka na to byla hotová knížka, kde si Jana zcela sama a premiérově střihla i její grafiku. Včetně té do Japonska zaslané. Borka!

Dámy a pánové, zatleskejte Janě. Nejdřív teď hned, a pak ještě za týden v pondělí, až vám na křtu knížky To je moje tahle mimořádná výtvarnice podepíše právě váš deníček pro miminko.

Já se (na ni) tak těším!


Janě se daří, na co sáhne. To je její: Zinuš!

12 komentářů:

  1. Souhlasim, je to sikula, nadherene obrazky, vsechny:-). Tleskam. M.

    OdpovědětVymazat
  2. Její obrázky miluji! Doufám, že nás ještě něčím překvapí:-) Závidím, že máš tu dřevěnou sadu, už jsem to nestihla, už to asi nemá v prodeji...

    OdpovědětVymazat
  3. Roso,
    když se potkají tři dokonalé ženy, tak to prostě jinak dopadnout nemůže !
    Jsem ráda, že i já je znám alespoń virtuálně :-)
    Užijte si křest i slávu !

    OdpovědětVymazat
  4. Jou Jou jsem viděla jednou a říkala si,že je to plachá dívka s krásnými obrázky.Ale evidentně se nebojí divoženek tvého ražení.A to je dobře.
    A Klarisa mě dostala

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tu poetickou divoženku,
      v reálu mi lidí spíš říkají: Držko ...

      Vymazat
  5. Obrázky jsou nádherné!:)
    ... pořád tu knížku musím otvírat a nakukovat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky taky, ani já jsem se ještě furt nenabažila!

      Vymazat