Styděla jsem se to říct

Stály tam dvě a prohlížely si nové kabelky.

V obuvi u Bati. Byly jimi okouzlené, zejména jednou z nich. Lezly dovnitř hlavou, rukama. Oběma hlavami najednou. Taška to byla ohromná, a taky proto se jim tak líbila. Pak se ale jedna z žen vypnula na špičky, natáhla ruku a vrátila dámské ovesized zavazadlo zpátky nahoru, na skleněnou poličku. A obě ty dáme se ne potichu společně shodly, že podobné kabelky jsou fantastické, až na to že se ti uvnitř všecko smíchá a pomíchá dohromady. A člověk v té skrumáži nic nenajde a to jde každému na nervy.

Všechno jsem si to odposlechla, osahávanou kabelku jsem si šilhavým očkem sjela pohledem a dál jsem stála vedle nich opodál, předstíraje že si vážně tuze dlouze prohlížím chlapecké zimní boty ve slevě. I když jedny moc krásné urban punk chic pro Kubu už jsem dávno vnitřně měla vybrané.

A teď jsem nevěděla - cukala mi pusa, ale nevěděla jsem. Mám jím to říct? Mám jim nevyžádaně poradit? Že do kabelek velkorysých rozměrů patří organizér. Že ten se tam hodí. Ten tam sedne. A že - peněženka je tak vždy bezpečně v jeho vnitřní kapse, telefon zas prakticky a obratem ruky při ruce v kapse vnější. Doklady uzamknout pod zip, nezapomenout tužku. Tu na podpisy, ani tu na oko.

Že střídat lze v životě leccos. Ale střídáte-li pravidelně a rády své kabelky, jen organizér vám zajistí, že si z jedné pěkné tašky do druhé ještě pěknější předáte skutečně všecko. I balíček papírových kapesníků. I žvýkačky. I (ne)nápadnou rtěnku.

Nevěděla jsem. Běžně totiž lidi na ulici či v krámech oslovuju. Říkám jim, když mají listí v ofině, když rozepnutý batoh, nebo když sukni i s podšívkou vzadu (ne)šťastně vyhrnutou a zastrčenou až do punčocháčů. Jednou jsem taky v brzkých ranních hodinách na trase meziměstské autobusové linky Havířov - Ostrava tiše upozorňovala jemnou slečnu, že ji v její husté hlavě visí ještě jedna natáčka. Pěnová. Růžová. Dělám to. Ale ne proto, že bych byla dobrák, ale protože bych byla taky ráda, kdyby mi třeba někdo(!) řekl, že mám pusu od nutely. A nejezdila bych si s ní pak půl dne po Praze, jako minulou středu.

Jenže - jak vysvětlit ten pořádek v tašce? "Orga-co?", hned by se mě beztak doptaly ty dvě v obuvnictví besedující dámy. "To jsem nikdy neslyšela.", vrtěla by hlavou nechápavě jedna.  "A kde ho jako, slečno, seženu?", ptala by se hned na to zvýšeným hlasem její energická kámoška. A co já pak?! Musela bych s pravdou ven. Řekla bych, že já ho šiju? Dala bych jim vizitku? To by mi přišlo jako trapas. A tak jsem jen bafla boty velikosti dvacet devět odstínu navy, vyrazila k pokladně a Tomáši Baťovi a celému jeho konzorcii zničila jeden či dva možné nákupy.

A nebo!

Možná že jedna z tamějších přítomných paní nebo rovnou obě ...

... znají Lucku, které jsem ušila tento organizér, který ...

... je zcela okouzlí a další objednávková runda ...

... už bude na ně!