úterý 6. října 2015

Jak zvířátka tahala valník


Už mi to zase začalo. Už zase chodím jednou týdně na dějino-uměleckou přednášku. Jedno odpoledne se pěkně nalíčím - na oční víčko nanesu výrazný odstíne nude a černým kartáčkem si vyčešu řasy až k obočí. Do kabelky naskládám sešit, tužku, jablko a rtěnku a na sebe nahodím úplně vše vyžehlené a sukni k tomu. Prostě můj svátek.

Učebna nám zůstala stejná, obrovská, nalevo s terasou s výhledem na půlky Prahy a napravo s kávovým stolkem se štrúdly a šátečky. Ani čtyřmístné lavice se nezměnily, jen teď vedle mě sedí nová spolužačka. Jistá nejmenovaná Markéta J. Moc ji to sluší a nevím, zkoušená zatím nebyla, ale vypadá, že je z oboru! Na úvodní přednášce sice sbalila celou kupku sylabu pro všechny rovnou do své tašky, ale to prosím nikomu neříkejte, i já jsem jí to slíbila.

Lektoři jsou vesměs stejní jako předchozích šest let: mimořádní rétorové, chladní hipsteři, špatní rétorové, velcí odborníci, živelní vypravěči, frajeři, kočky i lidé celí v šedém, talentovaní znalci i multitalenti napříč obory. Sedím tam na polstrování, zapisuju si a mé každodenní domácí dětičky, dudlíčky mizí v dáli. Poslouchám cizí slova, tahám z paty, co znamenají, některé slovní obraty si tiskacím píšu na okraj papíru, že bych je taky chtěla běžně používat. Snažím se vzpomenou, jak se přesně hláskuje Charles Baudelaire. Hledám v hlavě, kdy jsem naposledy slyšela slovo kvintesence, honem si dělám poznámky, zvedám oči k prezentaci, hledím na obraz, rychle zas zpátky napsat si, můj mozek maká! Píšu si graficky, maluju šipky, kroužkuju pojmy, letopočty. Kreslím piktogramy, podtrhávám nadpisy. Jako ve škole. Myšlenka mi letí k mé fakultě, k dávným létům dva jedna až dva šest, ale moc času na vzpomínání na mé mladinké studium není, aktuální přednášející už zas na mě valí: transcendetální zkušenost, antropo konstanta, empirická diskontinuita a tak. Snažím se, nedám se, udržím pozornost devadesát minut, a pak jdu celá mentálně splavená, ale intelektuálně osvěžená domů.

Ještě před odchodem ze dveří si však neodpustím návštěvu knihkupectví, dole ve Veletržním paláci.

Naposledy jsme si svým klukům - zatím tajně - odnesla pohyblivou knížku.
Obrázky v ní jsou z papírových lamel, a když otáčíte stránky, ilustrace se mění - jako mobilní billboardy.

Pro Mikeška jsem vybrala příběh o medvědovi, co s dodávkou uvízne v bahně a vesnická zvířátka jej tahají ven.
Něco jako naše řepa.

Expozici a kolizi příběhu znáte, krizi a peripetii vám však neprozradím!

Akorát vám řeknu, že to má šťastný konec.
Ale to snad můžu, vy pohádky znáte - osmnáct už vám bylo, ne?!

7 komentářů:

  1. "mentálně splavená, ale intelektuálně osvěžená"...moc hezké, Roso! To celé. A vůbec mě to Vaše pojetí života baví.

    OdpovědětSmazat
  2. Markéta J. musí být pěkná blbka, když krade cizím lidem informace, na které mají právo. Které si dokonce zaplatili! :D
    Mimochodem, konečně už vím, co si tam pořád zapisuješ. Já si začala zapisovat jenom kvůli tomu, že si zapisuješ ty, aby to nevypadalo blbě, že si nic nezapisuju :D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jenže ty seš umělec, ty rovnou víš, o čem to je!

      Smazat
  3. Holky, já vám fandím, fakt!! To musí být svátek, takový společný intelektuálně a zážitkově výživný den.
    P.S. Markéta J. to jistě chtěla nejdřív zkouknout, jestli se tam nepíšou nějaké bludy ;-)

    OdpovědětSmazat
  4. Já prostě zbožňuju, když se takto rozepíšeš :) ... A knížka pěkná!

    OdpovědětSmazat