Náš svátek matek

Už jsme spolu jednou květnové dny slavily. Máme z toho společnou fotku, na které nám to oběma moc nesluší. Spíš vůbec. Aby taky ne ...

Zrovna jsme obě dohromady měly za sebou dva potraty, čekání, přípravné tanečky před umělým oplodněním, hodiny odcvičené Mojžíšovy metody, hektolitry vypitého kontryhelového čaje, hrsti napolykané kyseliny listové ...

... a žádné miminko v náručí.

Asi to tak mělo být! Dneska máme obě dohromady čtyři krásné chlapečky. A místo hraného úsměvu pro objektiv úsměv vnitřní.

I když my se spolu smějeme dost i nahlas. Třeba když jsme poprvé ve dvojko tlačily kočárky a v kopci na nás míjející zpocený cyklista ze sedla křikl, že když se tak na nás dívá, tak neví, jestli jsou širší ta vozítka pro děti nebo naše zadky. Smály jsme se s kamarádkou duo, když se zhruba v půl roce oba naši starší synové rozhodli, že v noci nebudou vůbec spát, případně jsou oko ochotni zamhouřit pouze jako děcko v nabíječce, to znamená konstantně spojení s naší mléčnou hrudi. Na společné návštěvě jsme si tehdy daly na půl tak deci vína, řekla bych, a navzájem jsem si opilé předčítaly z knihy o kvalitním spánku úplně každého mimina na světa.
Řehtaly jsme se spolu v autě na zimním výletě za další naší kámoškou - do Slezska, v autosedačce dřímal Kuba, aktuálně s omrzlinou své levé tváře (což si nikdy neodpustím), zatímco jeho kolega na zadním sedadle proplakal celou cestu a zalomil to, až když R. hodila poslední smyk na sněhu, to když jsme se opakovaně vracely neznámou vesnicí a hledaly na jejím konci jistou novostavbu. V nebdělém stavu pak ale oba, skoro ruku v ruce, vydrželi v zaparkovaném vozidle přes dvě hodiny. To vám byla návštěva!

Obě šijeme, a tak se obě v telefonu často trumfujeme, kolik která polámala jehel a pokřivila stehových desek. A přes sluchátko se i objímáme. To když jsme si ve 13. týdnu navzájem oznamovaly svá další křehká těhotenství, a kdy opět bylo jasné, že zase své děti přivedeme zřejmě na svět v rozmezí pár dnů. A tak se taky stalo. Přešťastná má bývalá spolužačka z gymplu se mnou pak pár hodin po narození druhé syna přes sociální síť konzultovala, jak moc by bylo nevhodné, kdyby si teď on-line koupila stejné tričko, jako mám já na blogu. A když já naopak měla pořád na krajíčku, zatímco jsem v porodniční samotce čekala, až mému nežlutému Mikeši skončí v místnosti vedle fotoléčba žloutenky, vymyslela má letitá a skvělá kamarádka, že nejlepší téma k našemu hodinovému hovoru po drátu bude předávání úplatku. Chystala se totiž chvilku poté na schůzku s neznámou matkou z jejich městečka, se kterou si chtěla vyměnit místo pro synka ve školce. Byli přiděleni do dolní školičky a chtěli do horní, nebo tak něco. Bakšiš měl podobu vlastně šitého kapsáře do auta a kámoška nevěděla, kdy a jak a zda ho vůbec předat. Jak se tvářit. Co říkat. A co zatajit. Navíc byla v časových kleštích, neboť její právě malé miminečko doma s hladem větší, než bylo ono samo, ji nedovolovalo se s korupčením moc frcat. Prostě sranda.

My se spolu někdy máme krásně od ucha k uchu a někdy zas nadáváme sprostě, protože občas to jinak nejde. A zrovna dneska spolu budeme slavit. Tu zítřejší druhou květnovou neděli. Přijede k nám. A budeme si to fakt užívat! Protože dlouho plánovaná a natěšená setkání nám už nejednou nevyšla, jak se ti naši blonďatí haranti střídají v nemocech, neštovicemi počínaje a zápalem plic konče. Dnes to spolu roztočíme. Brut už je v ledničce. Budeme se navzájem chválit. Plánovat do budoucna. A vzpomínat.

Jak jsme se bály. A nakonec všecko bylo! Záněty prsu a s dítětem na pohotovost a poblité auto a hysterické záchvaty, jejich/naše. Jsme se dočkaly. Máme je. Tak slavíme.

Péči. Radost. Lásku!

No, a rosistický rozměr tomu všemu ještě dodá darovaná etuje.
Překrásný pastelově letní popelín už brzy objevíte v e-shopu u Kdotokdyslyšel.

Který jsem doplnila šedivým/tradičně českým kanafasem, koupeným v náhodně objeveném obchodě naproti Švandovu divadlu.