pátek 12. prosince 2014

Džíny!


Do sedmi let jsem to slovo neznala.
U nás to vždycky byly rifle.









Tedy až do srpna 1989.

Tehdy jsem poprvé navštívila Prahu a evropská metropole si mě úplně vzala!
Vyrazila jsem jen s taťkou a hned ze startu jsem na Václavském náměstí byla překvapená, že tolik lidí tady zas není, jak mě všichni doma strašili.
Ono asi když jeden stráví možná i půlku socialistického dětství ve frontách na něco, tak ho nějaký ten špalír pochodujících nahoru a jiných zas pochodujících dolů až tak neomráčí.

Pěkně přepadlá jsem ale teda byla. Jindy. To když příslušník Veřejné bezpečnosti bez delších okolků otevřel tátovu zrcadlovku a vytáhnul mu - přes otcův jemný náznak protestů - z foťáku film. Trvalo to pár vteřin a orgán to evidentně nekonal poprvé. Dodnes vám můžu přesně ukázat to místo ve vestibulu stanice metra Muzeum.
Jako opaření jsme tam chvíli stáli oba.
Můj hipísácký tatínek jen pokrčil rameny a šli jsme pryč. Později na půl pusy poznamenal, že holt tedy žádné fotky ze srpnové protikomunistické demonstrace na Václaváku do Havířova nedovezeme.
Stejně jsme měli přísný zákaz od moji mamky tam vůbec chodit!

Jedno bezpráví a pak už samé další pozitivně šokující věci.
Poprvé jsem v autobuse v Praze viděla slečnu s vyholeným podpažím. Měla krátké vlasy a mně přišla úžasně chic.
Poprvé jsem v mléčném baru obdivovala/osáhávala legendární design třetinkové flašky od Coca-coly.
Poprvé v životě jela metrem.
A poprvé na vlastní oči nevěřícně sledovala onen opticko-automatický jev dveří otevírajících se samy na fotobuňku v ohromném to Paláci kultury na Vyšehradě.

Když jsme pak v závěru naší letní týdenní dovči vyrazili na Karlův most koupit mamince suvenýr z cest,
premiérově mi ušima prolétlo ono slovo začínající na dží- a končící na -ny. Extravagantní prodejkyně abstraktních broží mi chtěla poradit s výběrem šperku, a tak se na mou mamču vyptávala.
Co nosí? Halenky? Košile? Svetry? Džíny?
Ač jsem nevěděla, o co jde, vybrala jsem malý indigově modro-bílý čtverec, aby se mamce hodil právě k jejímu oblíbenému denimu.
Tehdy nosila takové kalhoty, nosila takové sukně i šatovky.
...
Můj skuteční mezní okamžik, který taky umím dodnes popsat vteřinu po vteřině, pak nastal vedle Mánesu. Na dětském hřišti.
Na úžasném místě pro děti. Na zemi písek. Prolézačky dřevěné. Barevné. Z provazů. Vše funkční.
Stěží byste vymysleli něco diametrálně odlišnějšího od betonových plácků s poničenými kovovými trubkami trčícími ze země. Odlišnějšího od tehdejší šedošedivé reality havířovských dvorků.

A tak právě tam - blízko řeky, blízko galerie, s výhledem na Pražský hrad zalitý odpoledním slunce
pár hodin před dlouhou vlakovou cestou zpátky domů - jsem se rozhodla. Že tam budu jednou žít.

Že tady je to supr. Že tady to žije. Že tady já budu jednou žít.

A tak se stalo. Dvanáct let poté. Konec historky.
Čau.

A někdy příště vám zase zcela nečekaně vylíčím, jak jsem se v červenci 2009 rozhodla pro život v New Yorku!

36 komentářů:

  1. Hezke pocteni a kabelka primo zari v dnesnim sedivem dni, super barerevna kombinace. Kaja

    OdpovědětVymazat
  2. Jó, hřiště na Žofíně, to bylo :) kolik družin já strávila "ve vajíčku" uprostřed bílé klouzačkové zdi! Ale jinak místopřísežně prohlašuju, že na sídlištích byly taky jen trubky, holt tyhlety demoverze... ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Tvůj tatínek by si možná náramně rozuměl s mým... Někdy v polovině osmdesátých let jsme plně naloženi čímsi vyrazili z šedých Teplic, s tmavě žlutým vzduchem (to nejpíš moc dobře znáš), do matičky Prahy. Přibrzdili jsme za Intercontinentalem a táta do přistaveného západoněmeckého autobusu poměrně dost rychle odnosil celýnáš náklad. Pak jsme zase odjeli. Už ani evim, co za kravinu si vymyslel, že vezeme. Každopádně chápu mámu, že nechtěla, abych k němu jezdila :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Disidenti všech zemí, spojte.

      A jejich dcery zvláště!!!

      Vymazat
  4. Tvůj život je tak zajímavý..nebo aspoň bezesporu zajímavě a krásně podaný ;-) Díky a těším se na historku o NY

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Muž tvrdí, že dobrých padesát procent všeho se odehrává jen v mé hlavě ...

      Vymazat
  5. Já byla zase uhranutá krajinou, když jsem jezdívala jako malá za tátou na Ostravsko. Ty haldy kolem trati mě strašně fascinovaly - v dobrém slova smyslu.

    OdpovědětVymazat
  6. Hezky napsané vzpomínání.
    A ta taška - tvoje klasika. Opět moc obdivují prošití koženky. Ta poslední fotka - třešinka na dortu, že.

    OdpovědětVymazat
  7. Tomu říkám zrození pravé lásky, jak má být! Moc hezky vylíčeno, kouty mi cukají pobaveně i tak nějak zjihle. A ta taška, páni paní, ta je krásná moc! Rosisticky elekantní, fortelná a...neodstěhovala se náhodou náhle její potenciální nová majitelka někam bez udání adresy?!?!?!:)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, vyzvednutá sestrou obdarované okamžitě druhý den!

      Vymazat
  8. Těším se moc na vylíčení rozhodnutí bydlet v NY. Já, ač jsem dlouhodobě žila na třech kontinentech třetinu svého života, jsem měla intenzivní pocit "tady já budu" jen jednou - v Šanghaji v univerzitním kampusu. A taky jsem tam za rok odjela studovat. Ten pocit rozhodnutí se teď a tady kvůli určité atmosféře je neopakovatelný, často nesdělitelný. O to víc díky za tohle vylíčení, trefilas hřebík na hlavu :) Ivka

    OdpovědětVymazat
  9. Já asi pořád bydlím na špatným místě :-))) Mimochodem taška je naprosto luxusní! Posílám poptávku na jednu speciálku, abych se zařadila do fronty aspoň na jaro :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jee, úplně jsi mě dojala..kolik ti tenkrát vlastně bylo, jestli to není tajemství..zdraví Bára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sedm.

      A v Americe 27 ... :o)

      Vymazat
    2. To mně v předrevolučním létě taky...! :)

      Vymazat
    3. Takže je to jasný, jsme dvojčata!!!

      Vymazat
  11. Tohle byl po dnešním dni uplný balzám pro mé nervy :) Zní to jako povídání před spaním. A já bych i usnula, kdyby tvé příspěvky mluvily ;)

    OdpovědětVymazat
  12. Šmrncovní... Já si jako dítě vždy říkala, že budu žít na vesnici, kde bydlela prababička. Myslím, že jsem tam jako malá byla vždy asi jen na jaře a v létě. Když jsem se tam po letech byla podívat, byl podzim, bylo fakt škaredě, tak to bylo hrozně smutné...

    OdpovědětVymazat
  13. Já se do Prahy zamilovala až po našem prvním setkání! Takže Tebe miluju dýl! :*

    OdpovědětVymazat
  14. Tak tahle taška JE KRÁSNÁ!!! Stejně jako celý příspěvek... Já se v Praze narodila a žila, New York navštívila a snila a nakonec na vsi skončila a šťastná byla. A jsem :) Mimo jiné, taky díky Vám - ráda Vás čtu, prohlížím, slídím a obdivuji. A inspiruji se. Díky.
    Krásné dny... a vzácné, třeba ... https://www.youtube.com/watch?v=ERqn-yz3mUs

    OdpovědětVymazat
  15. Taška krásná, příběh doják, ALE ta figura!!!!!Roso ty jsi zhubla a nekecej že ne!!!!!
    Nezávidím, přeju a chci takýýýýý, ale bez žraní to nejde že?:D
    P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to teď pravda trochu kvapík ... :o)

      Vymazat
  16. Úžasná kabelka! A ještě úžasnější je, že ji Ježíšek nadělil mě! :) Byla jsem velmi překvapená a přešťastná!
    Rosi, děkuji, povedla se! Naživo je ještě hezčí než na fotkách :)

    OdpovědětVymazat