Patří malé děti do chrámů umění?

Jak teď zas hodně kojím, tak zas hodně čtu.
A tenhle článek se mi líbil mimořádně.
...
Vyfotila jsem vám ho spolu s mým současný každodenním zátiším:

krém, bez kterého by jinak nepřežila,
jedna z nálepek, co mi přivezla Jeve a já přemýšlím,
zda si ji nechám někam vytetovat nebo vytisknout na plátno A0 nad gauč ...

... a Caro našlehané v pěniči v režimu hoko-čoko.
...
A protože text článku jsem nikde on-line nenašla, napsala jsem do Lidovek
a oni mi ho pro vás poslali.
Ať se vám taky líbí!

12.4.2014    Lidové noviny    21    Orientace_

    MARTINA BULÁKOVÁ_

Dovedností nových generací by měla být schopnost třídit vizuální chaos, jemuž jsme vystaveni i s ideologickými nástrahami

Probudit schopnost dívat se a nahlížet věci z různých perspektiv, vzbudit emoce. Ale také vytvořit nové generace publika, které si vybuduje vztah k umění a bude se vracet. Muzea a galerie se nyní více zaměřují na děti, pro něž připravují speciální programy.

Přijdete do muzea nějaké kulturní metropole a před obrazem Pabla Picassa sedí na polštářích děti v předškolním věku a naslouchají lektorovi. Se zájmem zkoumají barvy a tvary, hlásí se, dotazují nebo si něco malují. Kéž bychom taky měli tolik kulturně vzdělaných dětí, povzdechnete si.

            Ne všechny děti v zahraničních muzeích se ovšem chovají příkladně. Na konci února se v britském listu The Telegraph strhla diskuse na téma, zda omezit, či naopak podporovat vstup nejmenších dětí do muzeí a galerií.

Prolézačka v Tate Modern Kontroverzi vyvolal asi pětiletý chlapec, který v londýnské galerii Tate Modern vyměnil část expozice za hřiště a z multimilionové plastiky Donalda Judda připomínající žebřík si udělal prolézačku. Liberální rodiče, kteří dítě doprovázeli, se po upozornění jiného návštěvníka, že jde o cenný exponát, ohradili tím, že dotyčný o dětech nic neví a že litují, pokud nějaké dítě má. Tenhle případ „ničení“ svátosti uměleckých děl v chrámech vysoké kultury byl vodou na mlýn pro kritika deníku Ivana Hewetta, podle nějž malé děti do galerie nepatří, neboť „se beztak z výstavy nemohou těšit, takže se buď nudí, nebo běhají po naleštěných parketách výstavních sálů tam a zpět a hlasitě křičí, zatímco dospělí mají zkažený zážitek“.

            Nebylo by tedy lepší nechat děti dospět do věku, kdy se samy budou moci vědomě rozhodnout, zda do muzea dobrovolně přijdou, a to s vědomím, že musí dodržovat určitá pravidla, ptal se kritik? Nikoliv, vina je na straně rodičů, tvrdila jiná novinářka téhož deníku. Svým ratolestem nestanovují žádné hranice, děti si pak dělají, co chtějí, a neumějí se chovat civilizovaně nejen v galeriích, ale ani v restauracích, divadlech či v kinech.

            Na obranu dětí přispěla také slova ředitelky britské organizace Děti v muzeích Dey Birkettové: „Měli bychom snad dětem zakázat radovat se z umění až do té doby, než se ožení, pořídí si auto a budou splácet hypotéku?“ ptala se ironicky Britka, která se snaží o osvětu, aby se do muzeí chodilo naopak už s batolaty. Na základě vlastní zkušenosti se svými dospívajícími syny soudí, že „je daleko obtížnější zaujmout uměním adolescenty, kteří v jistém věku nedokáží odlepit zrak od svých tabletů“. A proto je podle Birkettové nutné rozvíjet vztah k výtvarnému umění od dětského věku. Tým evropských expertů na kulturu při Evropské komisi (EENC) pak ve zprávě z roku 2012 poukazuje na to, že umělecké vzdělávání je důležité pro rozvoj kreativity, sociálních a komunikačních schopností jedince. A školy, které navazují úzkou spolupráci s muzei a zavádějí do výuky různé formy umění, se stávají pro studenty atraktivnější. Pro ty pak škola může být hrou. Amuzea a galerie místem inspirace.

Představme si zvuky, vůně Zkusme však přenést tuto diskusi do českého prostředí a alespoň v náznacích uvažovat o zákazu vstupu dětem do muzeí a galerií do té doby, než vyrostou a naučí se respektovat okolí a rozumně zváží, zda do galerie přijít.

            Tak například Národní galerie v Praze by nejspíš kvůli své chabé návštěvnosti byla bez dětí ještě mrtvější, než je – právě školní a předškolní skupiny vnášejí do výstavních sálů minimálně Veletržního paláce život. NG si je toho zřejmě dobře vědoma; každopádně její lektorské oddělení je na vysoké úrovni. Nabízí doprovodné programy pro děti a školy formou rozličných hravých ateliérů, kde se děti učí umění poznávat, respektovat, a vnímat. Její snaha přilákat děti s cílem vychovat z nich pravidelné návštěvníky by se rozhodně měla potkat se záměrem škol a rodičů vychovat citlivé a komunikativní lidi.

            „Naší hlavní metodou je zážitková výuka. Děti, žáci či studenti se setkávají s originály uměleckých děl, pracují s nimi na interpretační rovině, pracují s nápodobou díla. Výuku propojujeme nejen s výtvarným uměním, ale také s literaturou či formou dramatických etud,“ říká Hana Dočkalová, lektorka doprovodných programů Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.

            Jen pár kroků od ní, uvnitř Veletržního paláce, visí objekt z drátů Karla Malicha Kavárna (1924). Pod nímuž tiše sedí žáci od první do třetí třídy Montessori Základní školy Sdružení z Prahy 9. Lektorka je tajuplným hlasem vyzývá: „Přemístíme se do kavárny. Nepůjdeme tam, ale proměníme se v zázračné lidi, kteří mají schopnost vidět věci, které normálně jenom slyší nebo cítí. Co bychom mohli v kavárně slyšet za zvuky, co cítit za vůně?“

            V pytlíčcích kolují různá koření, čaj, káva, sladkosti... Z reproduktoru se ozývají zvuky z reálného kavárenského prostředí. Děti si lehnou pod objekt plný linií linoucích se zvuků a vůní a z podhledu pozorují „kavárenské prostředí“. Očima se snaží sledovat vybranou linii, sdělují, co pro ně představuje, a zaznamenávají ji křídou na papír. V ateliéru se děti vrátí zpátky ke svému záznamu zvuku či vůně. Usadí se kolem velkého formátu papíru. Papír je novým prostředím, kde jsou ty zvuky a vůně probuzeny k životu.

            „S dětmi teď probíráme geometrii, takže se snažím o propojení výtvarna s matematikou a jejich zprostředkování dětem hravou formou. Jeden z principů Montessori školy je ten, že děti se uvádějí do nového školního roku příběhy. Zaujal mne už samotný název workshopu – Příběh čáry,“ sděluje Klára Müllerová, učitelka na první stupni ZŠ Sdružení. „Líbí se mi, že děti mají přímý kontakt s uměleckými díly a z přístupu lektorů je cítit nadšení. Se školou jsme tu dnes poprvé, ale na kurzy jsem slyšela zatím jen pozitivní ohlasy.“ Klára Müllerová se chce do Národní galerie s dětmi vrátit na navazující program Světem tvarů. Děti se těší, že dostanou razítka.

Známé věci, nové pohledy Lektorské oddělení sbírek moderního a současného umění NG bylo v Praze mezi prvními, kdo se začal na přelomu tisíciletí systematicky zaměřovat na předškolní skupiny a rodiny s dětmi. Nejmladšímu publiku dnes nabízí škálu kreativních workshopů na vysoké pedagogické úrovni.

            Děti se v těchto ateliérech například učí nacházet tvary, míchat barvy, zkoumají vliv světla na naše barevné vnímání či se třeba mohou dozvědět, jak vznikají animované filmy. Jedná se o programy vedené metodou neformálního vzdělávání.

Galerie se tak pro děti stává místem, kde lze objevit nové pohledy na známé věci, radovat se z krásných a záhadných skutečností, z tvorby své i ostatních. To, co tu bohužel zatím chybí, je audioprůvodce pro děti, který by je prováděl stálými sbírkami a výklad by byl přizpůsobený jejich věku a poukazoval by na nejcennější umělecká díla Národní galerie. K lepší atmosféře by jistě přispěl i méně striktní přístup kustodů, kteří jsou smutně pověstní svou nevstřícností. Hlídat exponáty je samozřejmě jejich hlavní úkol, ale zároveň způsob jejich chování ovlivňuje atmosféru v galerii a chuť se do ní vracet. Ve srovnání s vyhledávanými zahraničními galeriemi se i v tomhle má NG co učit.

            Workshopy v nedalekém Centru současného umění DOX také pracují s dětskou představivostí, avšak více řeší společenské otázky, tedy vztah člověka ke společnosti v jednotlivých detailech. Má to na tomto místě svoji logiku: holešovický DOX si postupně vybudoval pozici centra, kde se konají veřejné diskuse o politice, médiích, lidských právech. Výstavní program holešovického kulturního areálu se rovněž cíleně věnuje takovým tématům. „Společenské stereotypy se vytváří ve věku prvního stupně základní školy. Proto je dobré vodit tyto děti do prostředí, kde vedle sebe koexistují rozmanité a divné věci,“ míní vedoucí lektorského oddělení Jiří Raiterman. Ten tvrdí, že „chrámy“ umění, kde se návštěvníci ničeho nesmějí dotknout a musejí být potichu, mají na dětské publikum jiný vliv než místa, kde si umělecké objekty mladí návštěvníci mohou i osahat. Přestože se DOX na první pohled zdá být vhodnějším místem pro gymnazisty, neboť se orientuje zejména na angažované umění, nabízí řadu programů i pro mladší.

            „Teď jsme tu měli skupinu malých dětí na pohádce o továrně – to je program, který se zabývá recyklací. Centrum umění DOX se nachází v bývalé továrně, která měla být srovnána se zemí, ale místo toho se ten objekt zrecykloval do nové funkce – takhle se dá recyklovat cokoliv,“ vypráví Raiterman. „Děti si pak v ateliéru staví vlastní vizi továrny. Řešíme, k čemu by továrna sloužila: často chtějí stavět různé akvaparky a nákupní centra – to jim pak do toho trochu šiju, jestli je to potřeba.“

            Doprovodné programy se DOX snaží koncipovat jako cyklus, aby se školáci vraceli. Úzkou spolupráci se centru podařilo navázat se základní školou na Ortenově náměstí, vzdálenou pár set metrů. Žáci sem docházejí pravidelně na výstavy, samotné výtvarné dílny se pak konají jen v několik minut vzdálené škole. Galerie chce být vnímána jako prostředí, kde se pohybuje nejen s obrazy, ale i s lidmi a kde umělecké dílo je výrazem nějaké identity. Děti pak mají možnost se identifikovat s něčím víc a s něčím méně, neboť jak známo, identit je mnoho.

            „Ideální by bylo zpracovávat k výstavám metodické materiály, které by školy mohly dál rozvíjet v rámci školní výuky,“ poznamenává Jiří Raiterman. Práce by byla systematičtější a její výsledek by měl na děti silnější dopad. Škol, které se vracejí, je však stále málo, stěžuje si vedoucí lektorského oddělení, neboť „výjezd do galerie znamená pro většinu škol komplikace. Učitel výtvarné výchovy nemá často ve škole silné postavení,“ poukazuje Raiterman. „A navíc od roku 2012 platí vyhláška, která umožňuje neproplácet učitelům hodiny, které neodučili ve škole.“

            Výuka výtvarné výchovy a umění není podhodnocena jen v Česku. Problému se dlouhodobě věnuje například UNESCO, které – s cílem poukázat na nezastupitelnou roli uměleckého vzdělávání ve školách i v prostředí mimo ně – uspořádalo dvě mezinárodní konference (v roce 2006 a 2010). Odborníci v dané oblasti ze 189 zemí se shodli na jedné věci: umělecké vzdělávání je v prvé řadě chápáno jako prostředek pro zachování tradičních kultur a ochrana proti kulturní homogenizaci, kterou šíří zejména západní média zahlcující svět fixní ideou toho, jak by umění mělo vypadat a jaké by mělo mít sociální funkce. Umělecké vzdělávání má také přispět k šíření kreativity pro potřeby 21. století.

            Nechme však mezinárodní boj za umělecké vzdělávání stranou a vraťme se k tuzemským muzeím a galeriím, které jdou v tomto ohledu příkladem a snaží se na své doprovodné programy lákat školy i rodiny s dětmi.

Strach z ponurosti V pražském Museu Kampa, umístěném na malostranském břehu Vltavy, se workshopy nabízené školkám a školám konají ve stálé expozici středoevropského poválečného umění. Nic moc veselého to, pravda, není. Například v podobě tichých obrazů krajin temných barev Jiřího Johna.

            „Museum semění v začarované království, které si podmanil zlý černokněžník, protože pro sebe chtěl získat krásnou princeznu,“ spustí lektorka, zatímco nejcitlivějším dětem z mateřské školy v Šumavské ulici na pražských Vinohradech se protahují obličeje. „Její strážce i ostatní obyvatele království zaklel do obrazů a soch!“ Děti mají za úkol princeznu najít a vysvobodit. A nakonec zhotovit portrét princezny, který se pak rozešle a přiláká rytíře, který vysvobodí i zbytek království. Obrazy se však učitelce MŠ zdají ponuré: „Umělci často malovali v depresi, z obrazů sálá těžká energie. Nemyslím, že je to to pravé pro tříleté děti. Čím myslíte, že děti zaujmou tyhle roury?“ ptá se učitelka.

            „Moje zkušenost je taková, že u dětí převažuje zvědavost a radost z poznávání nových věcí nad strachem z ponurých námětů,“ říká na obranu muzea vedoucí lektorského oddělení Tereza Mléčková. Není však pochyb o tom, že obrazy a sochy působí na některé citlivější jedince s intenzivní tíhou. „V místnosti, ve které si děti zdobily papírové kelímky, jsou ponuré obrazy. Některé děti měly zvláštní nápady: jeden chlapeček si vyrobil hřbitov,“ popisuje tuhle zkušenost druhá učitelka ze stejné mateřské školky.

            Ať děti v muzeích klidně běhají a křičí, ale je vhodné, aby se v muzeu bály? Toť otázka. „Strach je emoce, s níž se dá pracovat, a dětem je možné strach přiblížit například srovnáním nejsmutnějšího obrazu s tím nejveselejším a poukázat na rozdílnost těchto pocitů. I v tom spočívá hodnota umění: děti vstoupí do prostředí, kde si prožijí nějakou silnou emoci, a pak z něj zase vystoupí,“ míní však Jiří Raiterman z DOX.

            Silné emoce pro své dětské publikum se pravidelně snaží připravovat také středočeská galerie GASK v Kutné Hoře. Kromě výtvarných dílen pro děti, jež se konají jednou týdně, loni instituce zorganizovala i jednorázovou čtyřdenní akci Street art. Starší děti v doprovodu lektorů navrhovaly tagy, sprejovaly přes šablony, zkoušely graffiti či – po vzoru legendárního, Bohumilem Hrabalem opěvovaného grafika, „něžného barbara“ Vladimíra Boudníka – dotvářely popraskané omítky. S uměleckou skupinou Kredenc si pak mohly vyzkoušet například dílnu sítotisku nebo se naučit techniku moderní výšivky. „Letos plánujeme dílny spjaté s novou stálou expozicí nazvanou Stavy mysli za obrazem. Výstavu otevíráme 25. května,“ říká vedoucí lektorského oddělení GASK Karin Šnajdrová Militká. GASK se snaží vytvořit doprovodné programy, které se školám přizpůsobí. „Od září jsme domluvili spolupráci s ředitelem místní střední průmyslovky,“ doplňuje lektorka, již totiž udivuje, že galerii v jezuitské koleji navštěvují častěji školy z Poděbrad, z Čáslavi nebo z Kolína než z „rodné“ Kutné Hory. Pro nejmenší děti vzniká speciální program ve spolupráci s lokální lesní Školkou v zahradě, jednou zaměřený na vodní zdroje, podruhé na „semínka a rostlinky“.

            Moravská galerie v Brně zase ve spolupráci s tamějším Uměleckoprůmyslovým muzeem momentálně představuje práci současných tuzemských módních designérů a jejich ztvárnění oděvní siluety. Oděvní tvorba, která vzešla ze spolupráce Moravské galerie a mladých oděvních návrhářů, kteří návrhy vytvořili loni v létě v rámci workshopu v rodném domě architekta Josefa Hoffmanna v Brtnici, se stala další z inspirací pro dětské výtvarné dílny. Děti si tak v ateliéru Uměleckoprůmyslového muzea mohou vyzkoušet vytvořit vlastní módní kreace, zatímco pro starší děti a rodiče je připraven cyklus přednášek. Například o tom, jak se proti uhlazené a nudné pařížské haute couture postavila hravá móda z Londýna.

Pomoci naučit se rozpoznávat Zdejší muzea a galerie se sice vydaly správným směrem, nicméně výstav přímo určených dětskému publiku je v České republice, ve srovnání se zahraničím, nadále málo. To se domnívá Kateřina Samková, která se rozhodla, společně s několika dalšími nadšenci, vytvořit v Praze Galerii pro děti. Městská část Prahy 1 galerii poskytla zázemí v prostorách Kafkova domu u Staroměstského náměstí a finančně podpořila její odstartování.

            „Naše galerie nemá být dětským herním koutkem, kde se děti odkládají, není to ani místo, kde děti malují obrázky, které pak vystavujeme. Pracujeme s renomovanými umělci, kteří vytvářejí dětem přizpůsobené umění – děti si ho mohou osahat, dotvořit či přetvořit,“ upřesňuje Samková. Prvním projektem byla spolupráce s Veronikou Richterovou, představitelkou pet artu, která pracuje s plastem určeným k recyklaci. Pro galerii umělkyně ve spolupráci s dětmi připravila les z PET lahví. Galerie rovněž organizuje doprovodné programy pro děti v jiných institucích. „Máme za sebou spolupráci s Obecním domem či s Muzeem Lendl-Mucha. Naše autorská výstava Radek Pilař dětem poputuje nejen po České republice, ale budeme ji instalovat i v zahraničí – v Moskvě, v Bulharsku, a snad i v Jižní Koreji,“ doplňuje Samková.

            Inspirací pro tuhle pražskou galerii se stalo dětské muzeum Zoom ve Vídni. „Lišíme se od nich tím, že se nesnažíme být tak edukativní. Ve Vídni mají třeba výstavu zaměřenou na středověk, děti se přitom učí a zároveň si třeba mohou vyrobit mýdlo, dozvědět se, jak se tehdy vařilo a podobně. My se snažíme pracovat s dětskou fantazií, kterou dneska tak snadno bohužel dokáže zdeformovat televize, disneyovky či pokemóni,“ říká koordinátorka projektu Galerie pro děti. „Moji generaci rodiče nebrali do muzeí. Přišla jsem si až v porevoluční době sama na to, že umění můj život obohacuje. A to chci předat i vlastním dětem,“ svěřuje se Kateřina Samková.

            Muzea a galerie, zejména ty, které se soustřeďují na nedávnou či současnou uměleckou tvorbu a stávají se živými centry kreativity, dnes napomáhají lépe chápat nejen umění, nýbrž i svět kolem nás – jeho vizualitu, stereotypy, utváření mínění. A začít kultivovat vnímání a kreativitu i těch nejmenších se zdá být opravdu smysluplnou činností muzeí a galerií. Dětem tak napomáhají vytvářet osobitý pohled na svět v době, která je přesycena obrazy a toky informací. Už od dětství je možné učit se poznávat a uspořádávat vizuální chaos, jemuž jsme dennodenně vystaveni – se všemi ideologickými nástrahami, jejichž nejtemnější stránky demonstrovalo minulé století. Kultura a kulturnost dobře „nastavených“ dětí nás mohou vést k vizi světa v pohybu, který je živen neustále se obnovující kreativitou, otevřenou mnohým interpretacím. Světa, v němž minulost se potkává s přítomností a budoucností, aniž by se jedno snažilo druhé popřít i znectít.

***

Foto popis| Zážitek z galerie odvádí děti od společenských stereotypů (výstava 3D obrazů v čínském městě Čchang-ša)

Foto autor| FOTO PROFIMEDIA

O autorovi| MARTINA BULÁKOVÁ, Autorka je výtvarná publicistka a kritička