pátek 18. dubna 2014

Dvacet čtyři hodin na porodním sále a stále těhotná



Několik dní před svým termínem porodu jsem vyrazila na svou pravidelnou středeční kontrolu do poradny, abych se domů už nevrátila.
Můj zdravotní stav vyžadoval okamžitou hospitalizaci. Pěkně mě to zaskočilo. I naštvalo. Měla jsem nevyzvednuté dítě ve školce a s sebou jen kabelku. V ní: málo vložek, časopis Marianne Bydlení, který jsem se zpaměti naučila už v čekárně poradny, skoro vybitý mobil  a jedno zpola snědené jablko. Bylo něco málo po poledni, a protože v celém Podolí nebylo nikde místo, umístili mě k hospitalizaci na porodní sál(!).
Nejdřív jsem v té místnosti chvíli jen nevěřícně zírala kolem sebe. Aha, tak já už jsem na sále. Aha, tak tak to tady tedy vypadá. Kubku jsem totiž rodila v noci a tak nějak jsem se svým prvním rozdvojením měla tolik práce, že jsem se vůkol zrovna nerozhlížela. Když jsem se tentokrát oklepala z prvotního šoku, sundala jsem si boty a punčochy a v rámci možností jsem si udělala pohodlí. Od nejhodnější porodní asistentky jsem odmítla nabídku erární košilky a v širokém koženkovém křesle určeném pro budoucího tatínka vyčkávala příchodu lékařky. Internistka mi ne zrovna za chvíli přišla říct, že s tak vysokým tlakem nemůžu - cituji: lítat po venku - a že si mě tady jeden den nechají na pozorování a vyloučení případných dalších těhotenských komplikací.
Ač jsem tedy rozhodně a zcela určitě v danou chvíli nerodila, dostala jsem pro jistotu do žíly na stabilizaci jedno magnesium, ale protože zrovna nebyl k dispozici mobilní stojan, zůstala jsem pevně uvězněna k porodnímu lůžku. Ale chápu, ony toho skutečně rodící rodičky asi moc nenaťapou. Mně přidělená porodní asistentka se mi za to asi sto krát omluvila, oni se mi tam vlastně všichni furt omlouvali. Třeba když mi brali krev nebo přelepovali znovu infuzi. To mi přišlo extra komické. Taková mikro bolest (já navíc byla ten den ráno ještě na kosmetice a musím vám říct, že při depilaci své tváře jsem trpěla si tak patnáct krát víc!) a tady všichni jsou samý pardon. No, zajímavé, že když pak dojde vážně na věc a rodíte, nikdo vám v ÚPMD neřekne: "Je nám to moc líto, omlouváme se, ale teď vás to bude tak třicet hodin bolet jak prase, a pak se asi rok nevyspíte."
Kromě započaté medikace a pravidelného měření tlaku už o mě dál nebyla žádná péče. Jen asistentka přišla ještě s nabídkou, zda se nechci zapojit do studie 3. lékařské fakulty. Že teď bych dala pár ampulek krve a po porodu kousek placenty, aby se přišlo na to, jak ženám s gestační hypertenzí co nejlépe pomoct. Kývla jsem to na to nadšeně, protože v tu chvíli mi to konečně přišlo jako první dobrý okamžik toho dne. Sestřička byla taky nadšená a za odměnu za to, jak mě krevně vysála, mi přinesla konvici čaje - uvařeného z jejího vlastního tea-sáčku!
Čas neletěl zrovna rychle, lékařský personál se vystřídal na směně a nová slečna se mě opakovaně ptala, zda mi skutečně někdo přinese osobní věci. Muž stále nešel. Nikde ni večeře. Nikde nikdo. Nikde nic. Jen já se svým pupkem a se svým narychlo načmáraným seznamem na okraji stránky magazínu, co mi má David do porodnice přivézt - co mi doma ve sbalené tašce ještě chybělo.
Skoro už za tmy pak manžel volal, připraven již v koupelně, abych mu mohla nadiktovat, co tedy posbírat. A začala tak scénka ne nepodobná filmu Zelená karta. Jak se totiž ukázalo, říct jen "Vem mi šampon, krém, antiperspirant a řasenku" nestačilo. Každý jednotlivý kosmetický produkt jsem musela detailně popsat a trpělivě (ale zároveň rychle, protože baterky v telefonu už moc nezbývalo) vysvětlovat, že kondicionér NENÍ šampon, maska NENÍ pleťový krém, a jestli chci opravdu případně rodit s maskarou na řasách. JO, CHCI!
Když se pak s Kubkou oba objevili ve dveřích, byla jsem zrovna napojena na monitor měřící srdeční činnost miminka, což zejména syna vcelku vyděsilo, a tak první věta, kterou mi hned mezi futry řekl, byla: "Mami, pojď domů!" Lekl se i můj muž. Ležela jsem totiž na porodním lůžku, na lůžku - kde jsem měla strávit i následující noc. Muž tomu nevěřil. Říkal, že to přece nejde. Že přece nenechají spát ženu v devátém měsíci na stole. Že mě jistě někam na noc převezou. Pak mi ale přinesli k večeři šišky posypané strouhankou a muž pochopil, že tady je to jiný mikrosvět. Středně příšernou večeři jsem snědla, včetně vylízaného talíře, neboť hlad je hlad a na porodní koze jsem taky nakonec zabrala. Měla jsem totiž veliké štěstí - k otlačení a proležení na tvrdém podkladu nemohlo vlastně skoro vůbec dojít: co šedesát minut - ve dne, v noci - totiž přicházela má dvorní měřička tlaku, takže já vlastně ani vůbec nespala. Střídavě jsem si nechávala škrtit paži, pendlovala mezi záchodem a pseudo-postelí a dílem z nudy přemýšlela, jestli pro vás na sále nemám nafotit pár ilustrativně-legrační porodních fotek bez miminka. Nakonec jsem od tohoto mešuge nápadu raději pokorně ustoupila.
Po ranním ultrazvuku a hotových výsledcích mi mladá lékařka přišla říct, že můžu domů. Namalovala jsem si tedy oči a vyčkávala propouštěcí zprávy. No, já se opravdu na nikoho nezlobím. Já chápu, že jsem byla zcela neakutní rodička na sále, ale přece jen - než mi přinesli ten jeden papír a přestřihli plastový pásek se jménem na zápěstí, stihla jsem přečíst celou knížku. Náhodný tip muže, který v rychlosti sáhl do poličky v knihovně s vánočními dárky. Náhodný, ale zcela výborný. Lepší téma na odreagování v prostředí občasných, ale výrazných výkřiků, občasného pláče, rychlých a ještě rychlejších kroků na chodbě, skřípání kolečkových křesel a kolečkových lůžek byste těžko hledali. Tohoto Irvinga do porodnice vřele doporučuju.
Po čtyřech hodinách mě nakonec zdárně z Podolí vykopali, opět s omluvami, ale to zas vážně nebylo až tak třeba. Tak dlouho vkuse jsem si naposledy četla možná na koleji. (Opět) v rámci možnosti: prima zážitek.
Po šťastném návratu domů s igelitkou plnou léků jsem pak akorát váhavě hleděla na svou tašku do porodnice. Co s tím? Všecko vyprat? Tu rozešpiněnou košili? Jednou použitý ručník? Nakonec jsem vše znovu přečváchla a vyžehlila, včetně froté županu. A jestli se stejně jako já ptáte Osudu, k čemu tato jednodenní rekreace vlastně byla? Pak vězte, že Mikuláše jsem nakonec v jiný termín na svět přivedla za čtyřicet minut, a to jsem si toho sálového pokojíku skoro ani všimnou nestihla. Tak asi proto ... :o)

44 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Ale víš jak?!?
      Dvojka je dycky slabší než jednička ... i v Hollywoodu ... :o)

      Vymazat
  2. Osudy žen v porodnicích jsou před všemi skryté a pro mně osobně navždy budou. Tím spíš se bojím je číst, bojím se brutality toho prostředí, nářků a nespravedlností. Ale když se číst odhodlám, protože zvědavost je velká potvora, jsem za to ráda :). Je zajímavý, jak je v tom ta ženská vlastně sama a MUSÍ to zvládnout.
    Máš můj obdiv Roso, že o tom umíš takhle napsat :)
    P.S. Můj muž by mi bez podrobných instrukcí taky nezbalil ani batůžek na výlet... Což teprve, kdyby mi měl balit kosmetiku... už to vidím v jasných barvách - lepidlo, krém na nohy, Solvina... :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím,
      jestli to bude vyloženě druhý díl, ale možná přepíšu i telefonáty mého muže pak během pobytu v porodnici. Třeba:

      On: Prosím tě, a my máme doma prášek na praní?
      Já: Ano, gel.
      On: A kde?
      ...
      On: A kam se to leje?
      ...
      On: Dyť ono to hned zmizelo!!!

      Vymazat
  3. Prosim prosim pokracovaniiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii. My chceme vedet, jak je mozne porodit kluka jako buka za 40 minuuuut. Rosoooo prosííííííííííííííííím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, čtyřicet minut mi i tak na krátký film nevyšlo (stopáž zpravidla do 15´),
      ale myslím, že i přesto mě na FAMU pochválí ... :o)

      Vymazat
  4. .....Rosi, ROSI...největší ROSO.....pa Vokopka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dost, že si tu!
      Jsem tě chtěla zas jít hledat ... :o)

      Vymazat
    2. ...si velká a hodná...pa

      Vymazat
  5. Tetičko Roso, hezky jste povyprávěla:-) fakt je, že s humorem a nadhledem se dají zvládnout i hodně nepříjemné situace, nepříjemní lidé. Já jsem rodila v době, kdy do porodnice nesměla ani noha, miminko jsem tatínkovi ukazovala přes zamřížované okno:-), chování personálu bylo tak neskutečné, že jsem to všechno v zájmu zachování zdravého rozumu, vytěsnila z paměti...zůstal jen pocit ponížení, bezradnosti, strachu o dítě...na tohle byl můj humorný přístup krátký

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky si pamatuju, jak jsem se jela s taťkou kouknout do vedlejšího města na mou čerstvě narozenou sestru (1988) a maminka nám ji ukazovala z okna 7.patra, vánočku bílou ... :o)

      Ale,
      ještě že to mateřství je potom taková fuška
      a naše děti dokonalé a překrásné a geniální,
      matka pak na lecos blbého ze začátku zapomene, že jo?!? Řekni ... :o)

      Vymazat
  6. Rosi, jak ti rozumím, na podobném křesle jsem s pupkem strávila dvě noci....a stále nic:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, jediné (naše) štěstí, že ty dětičičky nemůžou být v břichu navždy! ... :o)

      Vymazat
  7. A těch 40 minut, to je docela dost provokace....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani svého porodníka jsem tím nenadchla, on ... to totiž nestihl ... :o)

      Vymazat
  8. Já porodila druhého za 20min :o), (prvního za 17hod). Ať žijou rychlé porody!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Síla autosegesce!

      Nebo jak to vidíš ty? ... :o)

      Vymazat
    2. No u nás to bylo asi hlavně to, že jsem si dlouho namlouvala, že nerodím a radši jsem se válela s prvorozeným doma ve vaně. (hrozně se mi do porodnice nechtělo) A když jsme pak přijeli do porodnice, tak doktorce málem vypadli oči z důlků...:o). Ale dopadla jsem líp než známá, která po druhé pordila v podnici na záchodě, jelikož si šla ještě před "akcí" odskočit ..... a malou Anetku chytil její manžel. Jak říkají: "prostě vypadla". Zajímalo by mě jestli by třetí porod byl ještě rychlejší (to bych asi rodila doma :o), to nemůžeme stihnout).

      Vymazat
  9. Ohromně jsem se pobavila :-)
    Před prvním porodem jsem v zemské nemocnici chodila sem a tam po kraji sálu, protože nikde - slovy nikde - nebylo místo (to víte, maminko, během bouřky se všechny rozrodí a vy jste poslední na řadě...) a po porodu mě uložili nejprve na chodbu a druhý den na hekárnu, protože dtto. Takže jsem si toho socialistického hekacího nekomfortu užila jaksi ex post. Bylo to takové dobrodrůžo, že jsem si to zopakovala ještě třikrát :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeeeeeeeeeeeee,
      já jsem taky bouřková rodička,

      čili tímto se ti velmi omlouvám za všecky mé sestry kolegyňky ... :o)

      Vymazat
  10. Roso, já tě miluju, fakt jsem se pobavila :-))
    Zvlášť věta: "Je nám to moc líto, omlouváme se, ale teď vás to bude tak třicet hodin bolet jak prase, a pak se asi rok nevyspíte." mě dostala, protože to mi taky nikdo neřekl a přitom je to jedna z těch největších životních pravd a v mém případě to navíc sedlo jako pr... na hrnec, i s těmi hodinami, i s tím spaním :-))
    A těch 40 minut, to je teda krása, paní :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měli by to mít jako motto nad vchodem v každé porodnici!!!

      Kdo jim to řekne?
      Ty?
      Já? ... :o)

      Vymazat
  11. Díky za humornou povídku k poobědnímu kafatu.
    I když je mi jasné, že humorná je spíš takhle s odstupem.
    40 minut? Závist :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo,
      DNESKA už jsem hrdinka ... :o)

      Vymazat
  12. Líp už se to snad ani popsat nedá. To vypadá, že jsis to rozložila na etapy, že jo. Proto už pak jen těch 40 min :)). Lada

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PŘESNĚ!!!

      Se divím, že tahle "kouskovačka" někoho nenapadla dřív ... :o)

      Vymazat
  13. Milá Roso,
    já z Vás fakt padnu, Vy umíte udělat komedii opravdu úplně ze všeho! Skvěle jsem se pobavila, teším se, až to večer přečtu manželovi, co taky může čekat od ženy na (mateřské) dovolené, ale on od chvíle, co se mnou rodil je odborník i přes porody...
    Vám velká gratulace k miminku a mně, že jste zpátky, děsně jsem se těšila, posílám pozdrav do Práglu, Iva Kappová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po bitvě jsem generál!
      Ale i jsem tam brečela a smrkala do záchodového papíru, protože ... kapesníků jsem s sebou měla taky málo ... :o)

      Vymazat
    2. Já myslím, že v Podolí čtou Váš blog a jen Vám nenápadně chtěli pomoct s článkem, IK

      Vymazat
    3. No, ale tak to je zas od nich tuze pěkné ... :o)

      Vymazat
  14. Tetička Rosa opravdu vyprávět umí. :-) A s těmi muži? No, už tomu svému nebudu říkat, že mu dám všude piktogramy, že se mi nechce věřit, že opravdu bydlí v této domácnosti, zvlášť pokud jde o oblékání dítěte (kuchyň a koupelnu zvládá perfektně, jinak je ztracen). :-) Asi to k těm mužům patří, takže mu ještě tuto pasáž přečtu a do budoucna se těchto poznámek vyvaruji. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás zatím na TOP příčce je otázka,
      zda máme někde doma nůžky ... to jsem tehdy myslím skutečně snad i omdlela ... :o)

      Vymazat
  15. Roso, příběh jak do Bakalářů:o):o):o) ještě teď se chichotám .... Marki

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předčítám ho nahlas u otevřeného okna,
      takže podle mě to musí na těch Kavkách slyšet ... !!! ... :o)

      Vymazat
  16. Roso, jelikož to není ani rok co jsem rodila a vše mám ještě v živé paměti , nemohla jsem jinak a celým článkem jsem se prosmála. I já jsem jela jen na pravidelnou prohlídku a na manželovo otázku, jestli vezmeme i tašku jsem mu řekla, ať přestane plašit a pak při detailním popisu, který krém (je jich na poličce přece několik) je ten správný, jsem viděla nás. Děkuji za krásné oživení paměti....hezké velikonoce Ada

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavně že se neoživily kontrakce,
      to bych si na triko vzít nechtěla ... :o)

      Vymazat
  17. asi jsem umrela smichy, uaa! ale teda ne ze by mne nemrazilo! spat na koze? omgg... a ta pracka.. no... to odnekud znam .)) i to baleni veci pri necekane hospitalizaci uz mame za sebou, ale u nas nejvetsi frk byl ucet za parkovani - za noc v nemocnici 100kc (od 15h do 8.30) a za parkovani pres noc 800kc - wtf? ale asi to pak stalo za tu rychlovku uz "nacisto", co? .))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano ano,
      taky jsme do té parkovací mašiny něco naházeli,
      ještě že aspoň Kubka mě jezdil navštěvovat na kole ... uff ... :o)

      Vymazat
  18. Neskutečně si mě pobavila.... skvělý pohled rodičky do zákulisí, shumorem Tvým vlastním napsané.
    Nominuju a článek roku!!!

    A blahopřeju ke zdárnému porodu, ať se má to malé čile k světu a osobitý pohled na svět, jako jeho maminka.... s humorem!

    Pavlína

    OdpovědětVymazat
  19. Milá Roso,
    máte hezky profil. Totiž ten uvítací, takový poetický, tady nahoře.
    Já na tom porodním křesle v Podolí spala taky! A taky jsem nespala. Jen jsem omdlela v koupelně.
    Zdravím a pište dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šmankote!
      No, snad vše pak dopadlo dobře.

      Taky zdravím a jen co mi do životní cesty přijde zase nějaká legranda, hned to házím na papír ... ehm na blog! ... :o)

      Vymazat