... zdolán.
Byli jsme na karnevalu!
Týden předem jsem zahlídla na dveřích naší zeleniny vylepený leták, zvoucí na večerníčkovou veselici. Asi pět dní jsem přemýšlela nad možnou maskou pro Kubu a od středy začala obtelefonovávat kamarádky, ať jdou s námi taky. Tak nějak jsem měla pocit, že akce podobného ražení bude v gangu lepší.
Známí a známí se chytli, a to natolik, až se vlnou nadšení pro společné sobotní odpoledne nechal strhnout i můj muž.
V pátek v noci (no, nemůžu úplně přesně vyloučit, jestli už náhodou nebyla sobota) jsem se jala chystat Kubínkův kostým. Jeho předstíraná role měla být ten menší medvěd z Pojďte pane, budeme si hrát. Nachystala jsem mu zimní čepici s medvědíma ušima, šedé legíny a fixu na obličej, kterou jsem mu plánovala v den D namalovat na špičku nosu hnědý čumák. A ještě červeno-bílé pruhované tričko. To, když jsem vytáhla z komody, se na mě ale usmálo spolu s šedivým zapraným flekem přes celé břicho. Nevím, kde se tam vzal, na dlouhé úvahy o původu šedosti nebyl čas, triko jsem fikla do kbelíku s odbarvovačem a šla konečně spát. Ráno jsem však ve vaně nenašla zářící out-fit, jen hnědo(!)-bílý obleček stále s flekem v oblasti břuchu. Pro změnu nebyl čas na žádné špekulování, tričko jsem dala rychle na topení s nadějí, že v suchém stavu možná kaňka nepůjde vidět a možná se hnědá promění zase v červeň. To se však nestalo. Když jsem před obědem obleček žehlila ve snaze dokončit sušící proces a ukázala mužovi výsledek, zhrozil se. I přes mé detailní líčení děje předchozích dvanácti hodin se ptal, co je to za hadr. Tričko jsem tedy hodila do odpadkového koše a šla v Kubově šatníku hledat variantu B a paralelně se ve své hlavě snažila zapudit myšlenku: To nám to tedy pěkně začíná. Do karnevalu zbývaly tři hodiny.
Našla jsem vršek jiný. Červeno-růžový. Čistý! Suchý! Voňavý. Takže spokojenost.
Po odpoledním spánku celého našeho rodinného týmu jsme vyrazili směr místní tělocvična. Hned u vstupu jsem se vyděsila. I přítomní rodiče měli na sobě masky!!! Naštěstí se ale záhy ukázalo, že paní Beruška a paní (co asi chtěla vypadat jako) Sněhurka jsou organizátorky akce. Ostatní rodičové byli naštěstí v civilu a někteří - stejně jako třeba můj muž - využili uvítací nabídky a nasadili si na hlavu čepici z novin. Já ne. Mně se začalo rosit čelo i bez tiskové čapky.
Na akci jsme totiž přišli v okamžiku soutěží. Asi stovka přítomných dětí mezi sebou různě bojovala v běhání tam, v běhání zpátky, v běhání okolo. Ani nevím jak a najednou i Kuba s taťkou stál na startu, na sobě lepenkovou krabici a předstíraje auto v okamžiku výstřelu vystřelil taky mezi kužely. Za tohle jsem manželovi obrovsky vděčná. Já to neumím. Jsem zcela nesportovní a nesoutěžní typ. Před grupou cizích lidí dokážu tak maximálně mluvit. Kmitat nohama na čas rozhodně ne!
A tak zatímco si Kubínek vybojovával své hrdé poslední místo, měla jsem chvíli prostor pro prohlédnutí si přítomných masek. Jako jak je teď laťka vysoko. Co se nosí. Jaké jsou maškarní trendy u generace narozené po roce dva tisíce. No, na rovinu řečeno: Kubušákův kostým byl ve srovnání s ostatními velká slabota (nejen proto, že ušatou čepici odmítl hned ze startu mít ve vydýchané sokolovně na hlavě, a tak vypadal jako chlapeček v tričku a kamaších, nic víc. Vlastně - plus ten puntík na nose). Ostatní děti měli na sobě vesměs profesionální kostýmy, zakoupené, z lesknoucích se látek všeho druhu. Zejména dívky. (U těch stojí ještě za zmínku, že malé dámičky měly šaty zpravidla doplněné botkami na podpatku a s kamarádkami jsme až zíraly na jistotu, se kterou se v těch plastových nazouvácích ozdobených kamínky po parketách pohybovaly. Evidentně na nich nestály poprvé!). Profi masky - princezny, víly, spidermani a námořníci - mě moc nebavily, tím spíš ve srovnání s home-made křemílky, kovboji, Krakonošem (ten měl i sojku z kartonu kolíčkem připevněnou na klobouku), s opicí Žofkou, indickými občany, indiánskými občany a broučky a beruškami. Hodně inspirativní: něco z domácího šatníku, něco ze skříně táty, trochu make-upu na obličej, práce s drátkem, práce s účesem - no, mám se co učit!
Bojové klání v rychlostních výkonech bylo záhy vystřídáno diskotékou. Reproduktory jely na 105% a děcka začala tančit. Tak i náš Kuba. Tančil s tátou, tančil se mnou a já se snažila vlnivými pohyby ze sebe setřást pocit trapnosti ala disco na škole v přírodě na základní škole. Ale šlo to snadno, sledovala jsem vrtící se zadek Kubínka a byla šťastná. Prekérka akorát nastala, když se syn dožadoval společného tance mě a muže. To fakt nešlo - my s mužem totiž spolu nemůžeme tančit ... na písničku Když jde malý bobr spát ...
Po volné pohybové zábavě na hudbu a opakované výzvě k napití se a následnému vyčůrání (ta zněla od konferenciéra vážně tak často, že takový diuretik nejsem ani já v sedmém měsíci) přišly na řadu silové disciplíny. Přetahování se lanem. Já se svou současnou absencí břišních svalů jsem byla rázem vyřazena z aktivity a mohla jsem (jen) (jupí!) fotit, radit, glosovat. A ještě odmlouvat Davidovi na jeho dotaz, proč taky nemá na nohou sálovky jako známý a známý. Proč jsem mu to doma neporadila. Panáček manžel se totiž začal strachovat, že v kozačkách v tělocvičně v přetahování asi nevyhraje. Jeho starosti na moji hlavu! Rychlý zvuk píšťalky ale naše možné vzájemné ostré diskuze ukončil a oni táhli. A jako drsně. Děti ze všech sil. Rodiče ze všech sil. Kuba legračně. Muž urputně. Ale prohráli. Pak následovala další a další kola, než se vystřídali všichni přítomní.
Potom zase hity Maxim Turbulence, znělky z večerníčků, písničky v podání Dády Trapasové a na závěr: vrchol večera - přetahování lanem otců. Nevěřila jsem vlastním očím. Můj muž není zrovna týmový hráč, ani lidový bavič, ale najednou se plácal po rameni se sousedem ze vchodu a dalšími bodrými muži ve svém týmu, najednou si všichni společně plivali pod boty a plivali do dlaní a úsečnými větami si v rychlosti sdělovali taktiku boje. Všichni na hlavách stále novinovou čepici. Všichni třicet plus. Všichni trošku míň vlasů a trošku víc bříška. A pak zase píšťalka a jedeme! A v tu chvíli jsem zalitovala, že jsem si po sedmé nezašla na záchod, smála jsem to totiž šíleně. To jste neviděli! ONI SE TAK SNAŽILI. Pět a pět mužů se na střídačku přemísťovalo z pravé strany tělocvičny na levou, a naopak. Sůpěli, řvali, funěli, potili se, klouzali. Děti povzbuzovaly. A manželky fascinovaně fotily. Nebudu vás napínat, David byl v týmu, co skončil na pěkném druhém místě. Ze dvou. Ale sranda tím nekončila, teď přišlo na řadu sčítání a vzájemné porovnávání si právě utržených úrazů. Spálené dlaně, vykloubená kolena, vyvrtnuté kotníky, hnuté plotýnky. Všichni soutěžící si tak porůznu zvedali trička a rolovali kalhoty nahoru, jen detaily vám tady nepopíšu - přes slzy smíchu jsem už moc dobře neviděla.
Na úplný konec konců přišel ještě společný vláčkový tanec všech účastníků odpoledne, a pak jsme to šli se známými zajíst do blízké kavárny, kde se naši taťkové nad štrúdlem shodli, že kdyby u toho byl ještě sud piva, je to úplně supr akce. Tak to zas příště.
 |
Slalomový běh na čas.
S vodičem ... |
 |
A radost.
Z účasti ... |
Rodinné disco-trisco.
 |
| A nadšení ze společné akce ... |
 |
| ... i když pokyny se musí naslouchat řádně a zcela důstojně! |
Zato samotný soutěžní boj bral Kubka už s humorem. Asi po mamince.
Ale vidíte, že i pidi-lidi bojovali zhusta. Až přítomným slečnám šaty praskaly!
Z ryze pánského soutěžení mám taky veselé snímky, ale - některým bojovníkům tam jde vidět hluboko pod holá bedra a jiným se třeba lesknou nosy, tak jsem je tu nedala. Děkuju za pochopení.
 |
Ale za to mám pro vás fotku z mého prvního školkového karnevalu ever,
jsou mi tři a byla jsem za ... nebo chcete hádat?
(1984) |
