středa 31. července 2013

Vnitřní okruh v současné české fotografii






Byla jsem na té výstavě dvakrát. Poprvé jsem rozsáhlými prostorami nejvyššího patra Městské knihovny (Mariánské náměstí) pobíhala za Kubou - byli jsme tam sami. Podruhé jsem se již důstojným krokem a s tužkou a blokem v ruce posunovala kol fotek na komentované prohlídce. To jsme tam tehdy byly celé tři: lektorka, má kamarádka a já. Davy na lístek tam nestojí, ale já to musela vidět znova. Nejedná se (jen) o výstavu fotografií. Vystavovány jsou zpravidla ne/uzavřené cykly fotek (dva, tři, pět kusů), které jsou doplněný o pár řádkový text od autora snímků. A to mě na tom právě tak oslovilo. Jejich komentář. Stejně jako jsou jiné fotky - barevné, černobílé, stylizované nebo syrové, jiné je i připojené vysvětlení, připojený příběh. Společná jsou intimní autoreflexivní témata: rodiče, vztahy, vlastní identita, vlastní sexualita, žena, muž, láska, děti, stáří. Přestavené fotky pro mě nejsou uměním, na které bych si denně přála se dívat doma. Vnímala jsem spíš jako výpověď, sdělení, upozornění - jako touhu ukázat na něco podstatného, často osobního, nutně něco říct a mnohokrát nabízet své emoce ke sdílení. Mladinká lektorka texty na stěnách doplňovala ještě o zpravidla kurátorské informace: proč oslovili právě tohoto tvůrce, proč je cyklus tak obsáhlý/krátký, případně upozorňovala na detaily na snímcích. Ač tichounkým hlasem, ze všech sil se snažila zodpovídat mé dotazy, já přesto měla pocit, že bych nejraději, kdyby vedle velkých formátů stáli i sami autoři a já se mohla doptat přímo jich. Asi syndrom z dějin výtvarného umění - Gaugauina, Picassa nebo Rothka se už totiž dneska nedoptáte, jak ten obraz myslel. Navíc - moje klasika: matka utržená z řetězů. Nočníky, angličáky, kopačáky pryč; šaty, psaní a psaní si poznámek tu! Užívala jsem si to.

Je to fajn - v době záplavy privátních momentek na internetu - vidět kvalitní fotografie. Chcete-li také, výstavu vám vřele doporučuju. A slibuju, že si na kafi po ní budete mít hodně o čem povídat. My si šly tentokrát posedět do stínu zahrádky ve vnitrobloku - do Dobré trafiky na Újezdě. Přes most, a pak Kampou jste tam za deset minut.

Jiří Hanke, Jiří Hanke, 1944 a syn Michael Hanke, 1972,z cyklu Otisky generace, 2009

Petra Steinerová, Táta, 2006
Pavel Mára, Máma, 1991

             Barbora Kuklíková, Z cyklu In-ty-my-ta, 2005-2006

Oficiální stránky Galerie Hlavního města Prahy najdete tady.
Stránky výstavy pak tu.

Trvá do 18. srpna.

7 komentářů:

  1. Už mi ta kultura moc chyběla!! Děkuju <3

    OdpovědětSmazat
  2. Obdivuju, kdyz nekdo umi objektivem zastavit cas a ze vsedni reality udelat obraz k zamysleni...jinak 'matka utrzena ze retezu' me rozesmala...desne vystizne....ja si tak ted pripadala na prohlidce zamku... tak nadsenou navstevnici tam dlouho nemeli ;-) krasne rano

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mohli by se pořádat i nějaké vzdělávací kurzy - pro "nadržené matky" -
      co by začínaly tak v devět večer ... :o)

      Smazat
  3. To ti i Olivce přeji, kultúru... já zítra s dětmi a mamkou lokálkou na hrad Český Šternberk. Těším se už jenom na tu cestu Posázavím, o hradu ani nemluvím. Oli, miniřízečky budou. VOKOPKA

    OdpovědětSmazat
  4. Také moc obdivuji fotografové, kteří umí zachytit objektivem záblesky okamžiků!

    OdpovědětSmazat