České umění za II. světové války a socialistický realismus a jeho nepřátelé

Zdravím, dnes začneme předválečným sochařstvím s hvězdami jako jsou Vincenc Makovský (abstrahované hlavy a torza) nebo Hana Wichterlová (ovlivněna hinduismem, budhismem). Pokračujeme k fotografickým esům - Jaromír Funke (asymetrie a úhlopříčná kompozice) a Josef Sudek (nevšední pohled na obyčejnost a každodennost). A teď Skupina 42 - parta dávných přátel a bývalých spolužáků - teoretiky umění, malíře, sochaře, fotografy a básníky pojí městský civilismus. Do Veletržního paláce jděte obdivovat K. Lhotáka (Jindřich Chalupecký, 1946), F. Hudečka (Nádraží s větrnými mlýny, 1941), J. Kotíka (V tramvaji, 1943), M. Háka (Ve dvoře, 1943) nebo L. Zívrta (Muž s přístrojem, 1946). Mimo - v jakési vnitřní emigraci - za války tvořili Z. Rykr (fragment jeho Turka z čokolády Kofila se používá dodnes) a o poznání temnější Alén Diviš (Zeď vězeňské cely, 1941). Následuje rok 1948 a nový pohled na umění, to se stává nástrojem politické agitace. Nezavírejte oči - je zde socialistický realismus. Vše musí být radostné, monumentální, bojovné, jásavé a vítězné (Poruba, Havířov, hotel Internacionál, pomník J.V.Stalina). Ať nekončíme otráveně - jsou tu i výtvarníci řekněme v podzemí - třeba M. Medek s vlastním kánonem manýristických, loutkových figur s přesnými rysy, dále L. Fára a K. Černý.


Nyní lidé třikrát jinak:

Jan Kotík V tramvaji (1943)

Otakar Švec Pomník (1948-1955)

Mikuláš Medek Velké jídlo (1951-56)