Vezměte dítě za uměním

Vzala jsem syna na výstavu – již jeho druhou, nepočítám-li ty v prenatálním stavu. Leč nevím, kdo dostal větší lekci – on, Národní technické muzeum nebo já. Chcete-li si prohlednout letošní finalisty Ceny Grand Czech Design a kromě kabelky si s sebou berete i desetiměsíční dítě v kočárku, čekejte ve zmíněném muzeu nejedno dobrodružství.

Ač je budova muzea nově zrekonstruovaná a tedy hrdě bezbariérová, už při vstupu při sjezdu plošiny pro vozíčkáře mi bylo jasné, že mezi dveřmi budu trhat pavučiny. U bočních dveří pod úrovní chodníku zvoním na zvonek a zatím anonymnímu muži přeslušně vysvětluji svou situaci, kterak bych se ráda dostala dovnitř. Elektronický hlas mi sděluje, že toto není vstup pro kočárky a mám jít hlavním vchodem přes schody. Asertivně se tážu, zda tam na mě bude čekat nějaký mužný kustod, aby mi pomohl. Autor hlasu by měl být zjevně tímto kustodem, a tak raději zamrčel a za malou chvíli mi dveře přece jen přišel odemknout. Jak jsem následně zjistila, nemožnost vstupu pro rodiče s kočáry spočívala v tom, že jsme se rázem všichni ocitli v muzejní kavárně a tedy ZA prodejním místem vstupenek. Nevím, však zda je nutné se obávat, že bych pověřenému zaměstnanci utekla i s kočárkem do vnitřních prostor muzea bez placení. Po všude přítomných schodech bych mizela asi těžko a na výtah – jak jsem se párkrát přesvědčila – se čeká dosti dlouho.

Vyvezena zdviží slavnostně vstupuji do foyer muzea a zakupuji  lístek, na jehož rubu je mapa muzea – jak ekologické. Škoda že mapka vůbec nereflektuje aktuální výstavy. Madlo kočárku briskně opatřím třemi novými hračkami na špagátku a spolu s relativně zabaveným dítětem vstupuji do expozice GCD. Znuděné kustodky vítají růžový obličej Kuby jako příjemné zpestření svého pracovního dne, a když se za exponáty šplhám po OSB schodech, na dítě ochotně šišlají.

Dítě stále hodné, pokračuji tedy do třetího patra ke stále expozici Architektura, stavitelství a design. Tady samá pochvala – vše bez schodů, dostatek místa pro manipulaci se čtyřkolkou a na obličejích muzejních zaměstnanců úsměv, nikoli zděšení či otazník, proč s miminem nejsem raději doma – jak se mi to občas na některých místech děje.

Byla jsem v úplné euforii: z hladného průběhu, trpělivé sedícího Kuby i z úžasného výhledu na Prahu. Už jsem si chtěla JEN koupit katalog výstavy a jet domů. Ale chyba. Už při vstupu do muzea jsem si všimla vitríny s publikacemi v kavárně. Sjedu tedy do minus jedna a v prázdné kavárně se předem trochu nejistě ptám servírky, zda obsluhuje i u knih. Dvacetiletá číšnice se na mě divoce oboří, že u stolečků opravdu neobsluhuje, že si musím objednat na baru. S trpělivostí učitelky opakuji svou otázku. Aha, už porozuměla a o poznání klidnějším tónem mi sděluje, že oni jsou tady jen v pronájmu a skleného prostoru s knížkami si nikdy nevšimla. Akčně ale řeší celou situaci a prstem ukazuje na jediného svačícího muže v kavárně, že on je zaměstnanec muzea a tudíž mi jistě pomůže. Mladíkovi s mastnou pusou líčím svou tužbu zakoupení katalogu, ale dozvídám se, že vzhledem k tomu, že NTM publikaci nevydalo, tudíž ji ani neprodává a mám si najít webové stránky Centra současného umění a na nich se dopídit, kde se dá brožura získat. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě!

Už chci pryč. Zevnitř kavárny u bezbariérového vstupu ale zvonek logicky není. Opět tak vyjedu do přízemí k hlavnímu vstupu, prosím stejného zřízence o vypuštění, sjedu dolů a čekám. Ten do podzemí přichází za chviličku a ptá se, kde je matka číslo dvě (má kamarádka, která se svou dcerou v kočárku byla celou dobu po mém boku), nerad by prý ty dveře odemykal dvakrát. Matka číslo dvě však stojí vzorně připravená u dveří, takže se pán v nepadnoucím saku a příliš krátkých kalhotách uklidní. Všichni čtyři jsme pak úspěšně vypuštěni ven – hurá!

Vážení a milí, chcete-li navštívit výše zmíněnou instituci a máte sníženou pohyblivost, běžte! Běžte ale honem, než pán zapomene, který je to klíč … .