čtvrtek 15. března 2012

Vezměte dítě za uměním



Vzala jsem syna na výstavu – již jeho druhou, nepočítám-li ty v prenatálním stavu. Leč nevím, kdo dostal větší lekci – on, Národní technické muzeum nebo já. Chcete-li si prohlednout letošní finalisty Ceny Grand Czech Design a kromě kabelky si s sebou berete i desetiměsíční dítě v kočárku, čekejte ve zmíněném muzeu nejedno dobrodružství.
Ač je budova muzea nově zrekonstruovaná a tedy hrdě bezbariérová, už při vstupu při sjezdu plošiny pro vozíčkáře mi bylo jasné, že mezi dveřmi budu trhat pavučiny. U bočních dveří pod úrovní chodníku zvoním na zvonek a zatím anonymnímu muži přeslušně vysvětluji svou situaci, kterak bych se ráda dostala dovnitř. Elektronický hlas mi sděluje, že toto není vstup pro kočárky a mám jít hlavním vchodem přes schody. Asertivně se tážu, zda tam na mě bude čekat nějaký mužný kustod, aby mi pomohl. Autor hlasu by měl být zjevně tímto kustodem, a tak raději zamrčel a za malou chvíli mi dveře přece jen přišel odemknout. Jak jsem následně zjistila, nemožnost vstupu pro rodiče s kočáry spočívala v tom, že jsme se rázem všichni ocitli v muzejní kavárně a tedy ZA prodejním místem vstupenek. Nevím, však zda je nutné se obávat, že bych pověřenému zaměstnanci utekla i s kočárkem do vnitřních prostor muzea bez placení. Po všude přítomných schodech bych mizela asi těžko a na výtah – jak jsem se párkrát přesvědčila – se čeká dosti dlouho.
Vyvezena zdviží slavnostně vstupuji do foyer muzea a zakupuji  lístek, na jehož rubu je mapa muzea – jak ekologické. Škoda že mapka vůbec nereflektuje aktuální výstavy. Madlo kočárku briskně opatřím třemi novými hračkami na špagátku a spolu s relativně zabaveným dítětem vstupuji do expozice GCD. Znuděné kustodky vítají růžový obličej Kuby jako příjemné zpestření svého pracovního dne, a když se za exponáty šplhám po OSB schodech, na dítě ochotně šišlají.
Dítě stále hodné, pokračuji tedy do třetího patra ke stále expozici Architektura, stavitelství a design. Tady samá pochvala – vše bez schodů, dostatek místa pro manipulaci se čtyřkolkou a na obličejích muzejních zaměstnanců úsměv, nikoli zděšení či otazník, proč s miminem nejsem raději doma – jak se mi to občas na některých místech děje.
Byla jsem v úplné euforii: z hladného průběhu, trpělivé sedícího Kuby i z úžasného výhledu na Prahu. Už jsem si chtěla JEN koupit katalog výstavy a jet domů. Ale chyba. Už při vstupu do muzea jsem si všimla vitríny s publikacemi v kavárně. Sjedu tedy do minus jedna a v prázdné kavárně se předem trochu nejistě ptám servírky, zda obsluhuje i u knih. Dvacetiletá číšnice se na mě divoce oboří, že u stolečků opravdu neobsluhuje, že si musím objednat na baru. S trpělivostí učitelky opakuji svou otázku. Aha, už porozuměla a o poznání klidnějším tónem mi sděluje, že oni jsou tady jen v pronájmu a skleného prostoru s knížkami si nikdy nevšimla. Akčně ale řeší celou situaci a prstem ukazuje na jediného svačícího muže v kavárně, že on je zaměstnanec muzea a tudíž mi jistě pomůže. Mladíkovi s mastnou pusou líčím svou tužbu zakoupení katalogu, ale dozvídám se, že vzhledem k tomu, že NTM publikaci nevydalo, tudíž ji ani neprodává a mám si najít webové stránky Centra současného umění a na nich se dopídit, kde se dá brožura získat. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě!
Už chci pryč. Zevnitř kavárny u bezbariérového vstupu ale zvonek logicky není. Opět tak vyjedu do přízemí k hlavnímu vstupu, prosím stejného zřízence o vypuštění, sjedu dolů a čekám. Ten do podzemí přichází za chviličku a ptá se, kde je matka číslo dvě (má kamarádka, která se svou dcerou v kočárku byla celou dobu po mém boku), nerad by prý ty dveře odemykal dvakrát. Matka číslo dvě však stojí vzorně připravená u dveří, takže se pán v nepadnoucím saku a příliš krátkých kalhotách uklidní. Všichni čtyři jsme pak úspěšně vypuštěni ven – hurá!
Vážení a milí, chcete-li navštívit výše zmíněnou instituci a máte sníženou pohyblivost, běžte! Běžte ale honem, než pán zapomene, který je to klíč … .

2 komentáře:

  1. Ten přístup zaměstnanců určitě moc zamrzí. Ale jinak jste dobří, že jste to všechno zvládli, oba. Já pořád váhám, jestli se mnou mimino zvládne absolvovat nějakou výstavu. Ale tenhle příspěvek mi dodal odvahy, někam vyrazím.

    OdpovědětSmazat
  2. Mě mrzí leda, že nemám ten katalog - jsem totiž ten typ, co když ho někde vyhodí dveřmi, vrátí se oknem :o). Na výstavu určitě vyražte - když nás bude chodit víc, uděláme z naší země evropský stát!!! V lednu jsem v Albertině viděla batolata oblízat různé side-specific projekty, tady by ze stejného chování půlka muzea omdlela ... :o). Přece nemůžeme pořád sedět doma a číst z Krtka! (... to jsem se nějak rozjela ...)

    OdpovědětSmazat