sobota 24. března 2012

Vezměte dítě na kafe



Ještě když venku ležel sníh, jsme si kamarádkou naplánovaly strávit jedno páteční odpoledne v nově otevřené kavárně – Tiché. Lokace je Ládví, vím, vím, mnoho pravověrných Pražáků teď jistě obrátilo oči v sloup a na půl pusy proneslo, že jezdit na kafe na periférii je trochu málo intelektuální. Ungelt, Kaprova, Újezd, Vinohrady, to jo, ale jet metrem na konec města? Prosím, zkuste to! Doprava je svižná a atmosféra ojedinělá.
Pointa podniku spočívá v neslyšící obsluze. Jak to může fungovat? Stačí si osvojit jednoduchý postup, jak přivolat obsluhu k objednávce a jak k platbě – pomocí dvoubarevného dřevěného válečku. A když váleček na stole jen leží – nestojí na žádném ze svých konců, nechcete od obsluhy nic. Personál nemluví, ale v kavárně normálně cinkají lžičky o šálky, dezertní vidličky o talíře, v hracím koutku výskají a samozřejmě většina hostů nahlas povídá. Ne tak v den, kdy jsme osvěžovnu navštívily my dvě.
Už když jsme se ke žlutošedému  paneláku, v jehož přízemí se kavárna nachází, blížily, viděly jsme přes prosklené stěny, že je uvnitř přítomen muž s kamerou. Znáte tu směsici pocitů: na jedné straně vás láká jít honem dovnitř zjistit, co zajímavého se tam natáčí. Na druhou stranu se se studem děsíte, že by zrovna vás oslovili s prosbou o promluvu na kameru. Už dříve u metra jsme zvažovaly, zda naše děti ještě chvíli povozit v parku, ale nakonec jsme se rozhodly rovnou ohřát vevnitř. Jen co jsme si odložily bundy a dětem sundaly dvanáct vrstev zimního oblečení, dorazila za námi dáma v pruhovaném svetru s prosbou, že se zde natáčí a zda můžeme být pět(!) minut zticha. Samozřejmě jsme vyhověly, tedy chtěly jsme. Zatímco devítiměsíčnímu miminu můžete vecpat do pusy dudlík, popadnout ho do náruče a nosit v zadním rohu místnosti, u skoro dvouletého chlapce měla moje kamarádka pozici nemálo těžší. Její přešikovný Jirka má již krásnou slovní zásobu a svými osobytími zkomoleninami pojmenovává tento svět – kytka, vlak, paní, bota. Při prvních jeho deseti pojmech mu Ilona stihla rukou přikrýt pusu včas, aby dosáhla klidu. Jistě si dovedete představit to překvapení dítka, které doposud všichni k mluvení vyzývali, za každý správný výraz nadšeně chválili a správně jej po něm opakovali. Jirka musel být zmaten. Prapodivnou situaci se snažil vyřešit zvýšením slovní kadence a jeho jedenácté slovo tak zaznělo už hlasitě. „Stop!“, ozvalo se dotčeně. Natáčení muselo být přerušeno – kvůli nám. Opět nám s Ilonou bylo vysvětleno, že se zde natáčí, pro televizi(!) a je potřeba klid. Tentokrát jsme je ještě omluvily za způsobené komplikace. Ilču pak napadlo zabavit syna vláčkem. Bravurně jej tahal po linoleu sem a tam, byl spokojený a hlavně nemluvil, ale chyba. Podle pana kameramana jezdilo tohle pendolino příliš hlučně. Ač těhotná – běhala Ilona několik následujících minut v předklonu za Jirkou a vláček mírně nadnáší nad zemí, aby nehlučel (takový aqua-planing bez vody). Natáčení se ale stejně opět muselo zastavit a opakovat, jiný z hostů příliš hlasitě vstal z plastové židle. Atmosféra začínala být divná, návštěvníků nás bylo sice málo, ale studiového klidu se nám docítit nedařilo. Režisérka byla milá dost afektovaně, děti si nemohli hrát a já ani zamíchat med ve stydnoucím čaji. Navíc půlhodina pryč.
V tom do kavárny vešel mladý muž nevysoké postavy. Štáb jej vítal, muž usedá před kameru a dlouze vypráví. Pruhovaná vedoucí je nadšena obsahem a prosí o zopakování na kameru. Škoda že my ostatní jsme nedostali pokyn honem rychle si zahlučet, když byla kamera vypnuta. Pán mluví o své přednášce o finanční gramotnosti a vše doplňuje vlastními příhodami – z pizzerie, z domovní schůze, z Kauflandu. S Ilonou obracíme oči v sloup – je to rádoby chytré, spíš přechytřelé, některé pointy osobních historek trapné, pan je ten typ Mistrsvětaamoleta. Kdo tohle bude chtít vidět v televizi? Naštěstí na kameru mluví krátce a k věci. Když skončí, přicházejí na řadu ještě rozhovory se zaměstnanci kavárny. Ač vše probíhá ve znakové řeči, stále se trvá na tichu. Ilona už je na/u/štvaná. Chce jít pryč. Bryskně platí a cpe Jirku do kombinézy. Trikem zkušené matky mu na závěr dá do pusy rukavici. Otrávené šikanózním chováním odcházíme pryč a obě brbláme něco o tom, jak se z pěti minut stala hodina. Venku – na vzduchu nás to přejde a celé šťastné, že můžeme – si mateřskými historkami vzájemně vymluvíme díry do hlavy.
Navzdory naší tragikomické zkušenosti, návštěvu kavárny doporučuju. Kvalitu kávy a šikovnost baristy nemůžu hodnotit, ale je to nový, čistý prostor s elegantní výzdobou a s místem pro děti. Nabídka dezertů a palačinek  je široká a navíc ta netradiční obsluha – takovou jinde v Praze nenajdete. Běžte, z Muzea jste tam za 11 minut!

A zde výsledek onoho natáčení http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096066178-televizni-klub-neslysicich/212562221800004/, pokud nepatříte mezi čtvrteční pravidelné diváky TKM :o).

2 komentáře:

  1. Díky za zajímavý tip a odkaz na video s Rosou a malým Kubíkem. :-) K.

    OdpovědětVymazat