Je to tam!

Před dvěma lety na jaře jsem měla osobní splín hraničící s mírnou depresí. S teatrálností sobě vlastní jsem si domů do vázy koupila větve smuteční vrby a smutnila spolu s ní. Mé žalozpěvy ji asi dělaly dobře, a tak se nejen krásně zazelenila, ale pustila i sáhodlouhé kořeny. Něco takového opravdu nemůže člověk vyhodit, a tak jsem vrbu zasadila do megakvětináče, co nám zbyl po vánočním stromku, který se s námi neplánovaně navždy rozloučil už v únoru. Od té doby máme na pavlači vrbu. Ve svých čarodějnických schopnostech pokračuje - děti pod ní kouzelně dlouho spí. Kamarádka stromku interně přezdívá durman. Včera odpoledne jsem si všimla jejich prvních letošních lístků - hurá! Vrba nazula třetí gumy a jede s námi dál. Díky jí!!!