Cesta na svět

Prožívat těhotenství po boku pětiletého chlapečka je pro mě kouzelné a nové.

Kubka všechno vnímá intenzivně a ptá se. Pravda, někdy jeho očekávání vycházejí z obecné češtiny, a tak je pak zklamaný. Třeba když se tolik těšil, až miminko začne kopat. Představoval si asi totiž, že při onom pohybu vystřelí nenarozenec holeň v úhlu devadesáti stupňů z břicha ven. Když se pak naše holčička v létě začala uvnitř vlnit a protahovat, byl Kuba smutný. Pohyby sice jako fajn, ale na něj příliš jemné, nevýrazné až hraničící s nudou.

A stejně tak postupoval ve své úvaze a následné otázce na mě, jak se to stane, že mimino je holka nebo je kluk. Nepotřeboval však vysvětlovat přesně okamžik zplození, chtěl znát ony procesy uvnitř zvětšujícího se břicha. Měl totiž za to, že teprve jak plod roste, nastane ta chvíle. Aby taky ne - vždyť snad každý druhý, včetně cizích chodců na ulici, se mě už tolikrát zeptal: "A UŽ víte, co to bude?" Nejdřív jsem přece nevěděla, a pak už ano.

Nejkomičtější jsou pak pro mě - zhulenou těhotenskými hormony - chvíle, kdy Kubulda jen opakuje běžné výroky ostatních. Třeba když za mnou ráno skočí do postele, přiloží ucho na mou velkou noční košili a světácky se ptá: "Tak co, už se to klube ... ?!"

Hodnotících, doptávacích a intimně soukromých chvil my dva teď spolu míváme mnoho. A kdo byste taky toužil mít k ruce dobrou knížku pro všechny případy (a pro někoho až ruměnce do tváří vhánějící) sáhněte po Cestě na svět.

Tam se v příběhu předškolního kluka, kterému se brzy narodí sestra Agáta, dočtete vše o pohlavní soustavě lidského těla, aktu oplodnění i příchodu člověka na svět. Popsáno je to velmi poetickým jazykem a se vždy přítomným vtipem malého chytrolína, Knížku vám doporučuju si nejdřív sami prolistovat. Slovenská autorka vám dává na výběr, které pasáže chcete se svým dítětem číst. Třeba jako na straně 24 - " ... penis slouží k sexu. Pokud nevíte, co to je, a ještě nikdy jste takové slovo neslyšeli, vůbec nevadí. Malé děti to nemusejí vědět, protože sex je jen pro dospělé." Záleží tedy na vás, do jakých podrobností a detailů při čtení a vysvětlování zajdete. Vždy je tam připravená ta jemná a přesto úplně pravdivá - soft verze: "K otěhotnění je potřeba spousta lásky a něhy. Opravdu hodně lásky, ta je nejdůležitější" (s. 36). Nechcete-li ty názornější části číst, sekce trefně označené hvězdičkou prostě přeskočte a hotovo. 

Stejně tak spisovatelka nechává na vašem zvážení, zda si budete číst i rozšiřující kapitoly na - barevně odlišených - žlutých stranách, kde se dílem lékařskými názvy a dílem typickým dětským slovníkem řeší témata jako transsexualita, antikoncepce nebo adopce.

Malý Eda v knížce prožívá spolu s tátou celé maminčino těhotenství se všemi obavami, které k tomu patří. Dramaticky třeba řeší, co vážného se stane, pokud se jeho mamka náhle uhodí při prudkém zabrzdění autobusu cestou do školky. Uhodí se i miminko? Nestane se nic nebezpečného? Děloha s plodovou vodou uvnitř jsou pak přirovnány k igelitovému sáčku plného vody a dítě v něm zkrátka bezpečně plave jako malá hračka z kinder vajíčka (s. 57). Chápete? Tak to jsem ráda!

Zasmějete se i jiným - méně dramatickým - odstavcům v knížce, třeba když Edík popisuje typické stravy těhotných žen: "Také se mi už několikrát stalo, že jsme si stavěli lego, já jsem se na něco zeptal a žádná odpověď. Jen ticho. Podívám se a vidím, že máma spí. Sedí a normálně spí" (s.71). Sedí a normálně spí ... Od osmdesáté strany pak spolu se všemi hlavními hrdiny začnete nervózně řešit, kdy už to bude. Ráno? Zítra? Kdy už? Dynamická část pak startuje o pár málo stránek dál, kdy všichni - otec s matkou i spolu se synem - vyrazí za asistence silných kontrakcí autem směr porodnice. Když rodička na přední sedačce automobilu křičí, že tohle dokáží vydržet jen ženy, sama jsem zaváhala, jestli se na stránkách této publikace nedělá z porodu na můj vkus nevkusný cirkus. Do nemocnice za nimi přispěchá i babička, u maminky v křeči se všichni postupně porůznu střídávají a dodávají tomu sdosti komunitní ráz. A to se mně Mitnik - co rodím "zásadně" v noci, za tmy a s minimem lidí  okolo - zdálo malinko přitažené, ale konec mě nakonec dojal. "Táta byl totiž při tom, celou dobu mámu držel za ruku … normálně jako nějaký sportovní trenér" (s. 85). A když se pak Eduardova sestřička v knížce narodí, začala jsem jim všem normálně závidět tu jejich společnou, sdílenou a násobnou radost. Jak přirozené, jak krásné!

Tento knižní debut se podle mě oběma Slovenkám ohromně povedl! Překladatelka Jana H. Hoffstἂdter jej napsala velmi citlivě, trefně a čtivě, výtvarnice Petra Lukavicsová pak mile ilustrovala. A já se teď na závěr chci zeptat jen na jedinou věc: kdo vymyslel tu nejvtipnější knižní záložku z vlnité lemovky ala spermie?!

Vydalo nakladatelství Labyrint.
Česky vyšlo minulý měsíc.
...
A tuto šikovnou knížku za dobrou cenou koupíte třeba u Hrackyodjinud.

Graforej

Principy grafiky pro děti.
Inspirováno výstavou Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu.

A to je konec!

Konec objednávek kabelek na přání letos vychází na poslední říjen.

Ještě na to máte dva týdny a v pondělí 31. 10 prosím končíme.

Ale žádné strachy, žádné paniky. Nemáte-li na korespondenci se mnou zrovna čas a chuť nebo prostor a náladu, až do Vánoc je pro vás ve dne v noci (a to se tam vážně dějí věci!) otevřen můj e-shop.

Ve kterém pořídíte třeba tento velmi slušivý a velmi dámský kabelkový kousek.

Sledujte mě tam průběžně a sledujte mě pořád,
protože já své virtuální police v on-line krámě nyní plním hutně.
...
Jak mě totiž vidíte - z profilu i ánfas - už není čas ztrácet čas!

Domestikujeme se

A hledáme si kamarády. Kachny.

Tipy na stěhování

Ne snad že by naše stěhování bylo už na spadnutí.

Ale nové podlahy přes pupek nepoložím a příčky v místnostech svých egem taky neposunu. A tak dělám, na co stačím. Mám plán a postupuji. Měřím, vymýšlím, měřím. Vybírám, objíždím showroomy, hladím si vzorky, lehám si na ně a osahávám dřez uvnitř. Vídám se s truhlářem. Sedím s projektantem, sedím s designerkou. A až napjatě sleduji jejich následnou vzájemnou a rychlou mailovou komunikaci, která se místy stává až překvapivě intimní. Třeba v pasáži o výběru velikosti naše sprchového koutu - kdy úvodní neshoda skončila u přesného(!) popisu kdo, kdy a s kým se, do jaké lázně kdy vlezl a nevlezl. A co se tam dělo dál, to už raději ani vědět nechtějte.

Mé pole je taky přestěhování našeho rodinného cirkusu. Termín je nejasný, ale dům už nám pevně stojí, a tak maličko můžeme začít.

Poprvé v životě jsem se stěhovala na kolej. Sbalila jsem si rychlovarnou konvici a malou cestovní žehličku, co mi dali naši, do tašky přidala desatero kalhotek a odjela na koženkové sedačce vlakem směr Praha - Hlavní nádraží. Nastěhovala jsem se rovnou k Davidovi na pokoj a ukončila tak jeho punkový styl bydlení: třeba věčně přehozený mokrý ručník přes jedno furt otevřené křídlo dveří universalové skříně. A kdoví, čemu všemu jsem mu tehdy na břevnovské koleji ještě udělala přítrž.

Podruhé už jsme se stěhovali spolu. Stali jsme se sousedy Jiřiny Jiráskové, po známosti si pronajali maličkatý byt, který původně sloužil jako bydlení pro služku, to jen komunisti z něj udělali skutečnou garsonku a my si začali užívat luxusního života na královských Vinohradech. Tehdy jsme se přestěhovali metrem A, sbalili jsme si dvě tašky, hrnec (já), basketbalový míč (on) a plakát k filmu Dannyho parťáci (zase já). Bydleníčko to bylo rozkošné, měli jsme dvě válendy, šatní skříň a peřináč. Ledničku vedle vany a dvouplotýnkový vařič tamtéž. A zpívat radostí z prvního skutečného soukromí a vlastní lásky jsme si mohli hlasitě do světlíků.

Potřetí jsme se stěhovali do Vršovic - v době, kdy ještě nebyly hispterské a smrdělo to tam. Vlastní nábytek jsme neměli, a tak nám na knížky a duchny stačil vypůjčený červený tranzit. Pronajali jsme si (pro nás!) neskutečně prostorné dva pokoje a kuchyň k tomu. V pátek jsme se přestěhovali a v sobotu odpoledne si na Zličíně za peníze, co mi Česká spořitelna vyplatila za červený diplom, koupili postel Malm, knihovnu Billy a jídelní stůl Ivar se dvěma židlemi. Na kolenou jsem vydrhla fleky od cigaret na taky pronajatém koberci, v obýváku pověsila fajnovou záclonu, co mi dala má teta k promoci a v ložnici zase na garnýž rozvěšela bělostné předlouhé závěsy, které máme doteď. Byl to výprodej z Ikea za stovku a za jejich zkrácení na míru jsem tenkrát dala švadleně kila dvě. Dodnes se tomu směju, a tak si přeju, aby tyhle dva kousky s námi byly napořád. Zbláznění z nového opravdového bydlení jsme si koupili ještě věž a repro bedny a do zbláznění poslouchali soundtrack k filmu Tajnosti: na Ninu Simone spolu tančili z pokoje do pokoje.

Jenže s jídlem roste chuť, a tak zatímco má sestra s přítelem se právě vrátila z Floridy a spala po příletu vedle kufrů na matraci na zemi, nám stejné zářijové sobotní ráno pod okny přistavila stěhovací Avia a my se hnuli do rezidenčního Podolí. Stěhováci v tichosti překračovali dvě spící čokoládová těla a nosili naše věci pryč. Už jsme měli s sebou i ručníky i cíchy i psací stůl. Ale stejně bylo do večera po všem. Znovu jsme jen smontovali naše skandinávské dvojlůžko, a protože v bytě ještě nebyla ani kuchyň, ani lednička, ani funkční topení, jen teplá tekla - vychladili jsme si brut na sychravé pavlači a Velký den uzavřeli ve společné vaně.

Během uplynulých deseti let jsme měla pocit, že náš byt je obrovský. Měla jsem pocit, že je tak obrovský, že s workoholickým mužem a sama v kvartýru bez dětí se zblázním. Taky jsem měla pocit, že s jedním batolátkem na mateřské se unudím a ze dvou pak, že naopak zešílím. Pořídili jsme si tři vestavěné skříně, koupelnový nábytek na míru a na pavlač lavici a k ní gril. A nakonec jsme si pořídili ještě holčičku! Kterou už přes samé kabelky a knížky a bublinkaté obálky na knížky nebude kam dát. Tak my jdeme. Stěhujeme se popáté. Kamarádka taky s pěti člennou rodinu mi dala krásný tip, že než uvnitř oni upravili svůj dům snů, pokaždé když tam jeli, naložili do kufru auta jednu banánovou přepravku knih a odvezli ji tam spolu s sebou, čímž se při finálním stěhování zbavili jednoho velkého břímě. A co vy? Máte prosím vlastní zkušenost, co se vám oplatilo, když jste sami zvedli kotvy s plno sviští na palubě? Děkuju vám. 

Postavte si solární autíčko

"Děti, mám pro vás překvapení!"
"Ale že to, mami, nebude oblečení, že ne?!"

Ne, doma opravdu nikdo není prorokem.

Aneb tak začalo naše minulé dlouhé líné nedělní ráno, které jsme společně odstartovali už za tmy. A tak aby řeč nestála, vytáhla jsem na chlapečky skládanku auta na sluneční pohon.

Není třeba se děsit, nic složitého v tom není!

Rozkošné francouzské retro balení, které nabízejí Hračkyodjinud
obsahuje kartonovou dvojšablonu ...

kterou velmi snadno zvládl podle perforovaných linek vytlačit Kubka (5) sám.

Zatímco Mikeškovi (2) podal pomocnou ruku taťka.

Když měl Kubík hotovo, pustil se do trojrozměrné realizace,

která bavila i Mikiho.

Pak už stačilo jen z druhého dílu vytlačit lepenková kola.

A všechno společně zkompletovat spolu s šedivým plastovým podvozkem, který je také součástí balení.

A můžeme do provozu!
Malinký obdélníkový solární panel je na přední kapotě a stačí z něj jednoduše stáhnout ochrannou folii.

A přestože bráchové se ihned po finálním dokončení karoserie pustili do vzájemného posílání si autíčka.

Záhy se ukázalo, že auto umí vážně jezdit samo!
Návod vám sice bude radit nechat hračku nejdřív pět hodin nabít na světle, ale nám vozidlo fungovalo hned.
(Páčka On/off je vespod podvozku.)

Což je opravdu fantastické.
Kdo máte tu zkušenost, budete jásat taky.
A kdo ne, vězte, že v naší převážně pánské domácnosti neustále chybí nové funkční baterky v té správné velikosti
do všech těch náklaďáků a kamiónů a formulí a dálkových ovládání na ně.

A protože celé autíčko je z kartonu, zájemci si jej můžou libovolně upravit k obrazu svému.
Inspirování především dodávkovým tvarem, Kubuš šel do policejního auta,

zatímco Mikenda do sanitky.

A protože si hoši vybrali vozidla integrovaného záchranného systému,
napadlo mě ještě rychle nabídnout jim reflexní lepící papírky k dodekorování.

Které si Kubínek velmi pečlivě nastříhal na míru,

zatímco Mikoušek se sebevědomím sobě vlastním šel zase vlastní cestou.
...
Takže hledáte-li jednoduchý a dobře skladný dárek pro (před)školáky s tvůrčí pointou, jste tady správně!
A pro holky a princezny
mají Hračkyodjinud miloučké solární domečky z Paříže či New Yorku. To musíte vidět!!!