Musée de l'Air et de l'Espace Paris - Le Bourget

Sedět v Concordu nebo v prvním patře Boeingu?

Nic nemožného! Stačí jet dvěma metry a jedním autobusem na severovýchodní okraj Paříže - na letiště, které dnes už slouží pouze pro soukromé lety; do Muzea letectví a astronautiky.

Tam se dá strávit celý den, procházet si letadla, řídit je na trenažérech a obědvat i večer v místní kantýně typická jídla, která se historicky servírovala na palubě letů Air France.

Kdo milujete civilní i vojenské letouny, lety do vesmíru a vše kolem toho, toto nesmíte minout. Včetně stylového obchodu, odkud jsem si odnesla známý červený přívěšek; jen s textem Kiss me before you flight.

Fondation Louis Vuitton

Než jsme jeli do Francie, poprosila jsem Moničku z Národní galerie o tip na pařížské muzeum. "Pro Tebe a děti nebo jenom pro Tebe?", odepsala mi. A když jsem jí řekla, kdo všechno jede, doporučila nám fantastickou Fondation Louis Vuitton.

Díky ní jsme se podívali pryč z úplného centra, mezi pařížské rezidenty - k Bouloňskému lesíku. Díky ní jsme opět viděli výstavu Davida Hockneyho, jehož plakát jsme si s mužem před milionem let přivezli z New Yorku.

Opravdu, toto je další místo, kam v Paříži choďte s dětmi - k výstavě měli kouzelný pracovní list s tužkami, které samy o sobě byly snad tím nejkrásnějším suvenýrem z Paříže. Stejně jako výhled z muzejních teras.

Stavba amerického architekta Franka Gehryho (také Tančící dům v Praze) by měla odrážet stromy i mraky, její sklo se vyrábělo v Česku a Gehry chtěl nejen aby nijak nevyčnívala z blízkého parku, ale také aby rozhodně nenavazovala na žádnou francouzskou architektonickou tradici. Posuďte sami.

Tady se za děti platí; vstupenky stačí koupit pár dní předem a Hockney končí 1.9.

Jardin du Luxembourg

Kdybyste jste s dětmi v Paříží měli navštívit jedno jediné místo - běžte na lodičky do Lucemburských zahrad.

Půjčte si plachetničku, k ní dostanete šikovnou týč a půl hodiny s ní plujete. Je to vintage a francouzské. Milé a vtipné; pošťuchovat loďku na jezírku před tamějším senátem sem a tam.

Nebo se na to všechno jen tak koukat z ikonických zelených židliček v parku.

Kde se potkat s Belmondem

Než vyrazíte do Francie, doporučuju si sehnat knížku Jana Šmída Co v průvodci nenajdete.

Pokud stejně jako já máte silné radostné stavy z energií míst, o nichž víte, že se tam točila třeba závěrečná scéna nejlepšího francouzského filmu U konce s dechem, tuhle knihu si zabalte s sebou.

Kde bydlela patnáctiletá Brigitte Bardot, kde spisovatel a autor Malého Mikuláše René Gosciny, kde Miloš Forman 21. srpna 1968, když nás obsadily ruské tanky.

Kde Pablo Picasso namaloval Guernicu, kde žil Gérard Philipe, kde Milan Kundera poprvé potkal svou ženu Věru a kde Johnny Depp Vanessu Paradis.

Nebo si dáte kafé tam, kde si jej dávali Sartre, Saint-Exupéry, Camus i David Lynch. Či se pokusíte o rezervaci v bistru, ve kterém natáčel Woody Allen Půlnoc v Paříži.

Nás kniha provázela jak v Paříži, tak v Bordeaux a bylo to výborné.

Louvre

Ani kvůli Paříži jsme nechtěli přijít o prázdniny - bazény, přírodu a snídaně na terase. Proto jsme si vybrali bydlení za Paříži, v naturistickém resortu Heliomonde, každé ráno sedli na vlak a do hodinky vystupovali na zastávce Paris Austerlitz. Milá náhoda, že?!

Dnes nás čekal Louvre, vstupenky jsme si taky víc než měsíc kupovali předem a co jsme ušetřili za děti, za které v žádných státních francouzských muzeích neplatí, to jsme samozřejmě hned probendili. Den jsme začali před Notre-Dame a o pár ulic za rohem se už většina z nás nemohla dočkat, až se zblázní radostí v třípatrovém oficiálním NBA obchodě - napovím vám, Týnka ani já jsme to nebyly.

V přesném časovém slotu, který nám byl muzeem Louvre určen, jsme do něj vstoupili, aby nás spolkl dav fanoušků Leonarda da Vinci a miláčků Mony Lisy. Postupovali jsme, počkali si, koukali a fotili - jako všichni na světě. Pak jsme se v Louvre ztratili, našli, najedli a opět ztratili na odchodu ven, ale cestu do Invalidovny už jsme ze včerejška znali dobře.

Tamější muzeum francouzské armády se náš nejstarší syn pravděpodobně chtěl naučit nazpaměť, byl tam tak dlouho, že nás s Týnkou už už málem pozvali na právě probíhající vojenskou svatbu v komplexu válečných hrdinů. Z krypty Napoleonovy hrobky nás zase ztracené vyvedl syn Mikuláš, kterému i doma říkáme Petit Nicolas; prostě nás ta Francie ohromně baví.

A to včetně kavárničky na nádraží Paris Austerlitz, kde už si dáváme malé kafe na zpáteční cestu vlakem pravidelně, den co den. Jako rodilí Pařížané ...

La Tour Eiffel

Ten pocit, kdy na vás Eifelovka poprvé vykoukne mezi domy, zatímco vy jedete metrem, je luxusní. Půvabný a tradiční. Jako celá Paříž. Poslední místo na světě, kde lidé ještě kouří cigarety(!), ženy nosí na ulici podpatky a muži špulí rty.

Po cestě vlakem jsme si dali velikou snídani na rohu - palačinky, kafe, horkou čokoládu. Číšník v bílé košili byl noblesní - a asi s námi žertoval. A protože do času prohlídky nám ještě zbýval čas, přešli jsme na druhou stranu Seiny k Vítěznému oblouku a korzovali po Champs-Élysées.

Ač jsme vstupenky na Eiffelovu věž měli koupeny šest týdnů předem, stejně jsme na ni dlouze čekali ve špalíru s celým světem. Čím výš, tím pak byla větší legrace. V prvním patře jsme si s mužem dali bublinky, děti zmrzlinky a pokračovali jsme po schodech nahoru. V rozkošném kiosku na druhé etáži nakoupili suvenýry, do dalekohledu vhodili minci a už si jen užívali.

V horký podvečer jsme stihli ještě pozdravit Invalidovnu, ale vstupenky do vojenského muzea už nám neprodali; bylo příliš pozdě. A tak jsme nakoupili bagety a další dobroty a odjeli zase vlakem čtyřicet minut za Paříž, bydlet do přírody.

Pokračování příště.

J'aime Paris

Věděla jsem, že stavit se na cestě k Atlantiku na pár dní tam a na pár dní zpátky do Paříže bude dobrý nápad.

Ale netušila jsem - jak moc dobrý!

A tak vám teď tady budu psát Mitnik pařížské povídky ... až do Vánoc.

Těšíte se?!