Miluju návštěvy

A co teprv dárky od nich ...

A co vy? Taky vám doma ladí (nová) váza a úchytky v kuchyni?!

A větve jsou opět z naší zahrádky; ustřižené někde mezi popelnicí a garáží. No, není to nádhera! Život na vsi ...

Jak jsem začala řídit auto aneb řidičák mám dvacet let

Tedy skoro dvacet.

Řidičské zkoušky jsem složila v posledním ročníku gymnázia, v roce 1999, ve vozidle značky Škoda Favorit, fialové barvy. Pro přílišnou opatrnost mého tatínka jsem nikdy neřídila naše rodinné auto a první společný vůz s Davidem jsme si koupili až po svatbě. Dřív než jsem se však stihla naučit startovat a plynule rozjíždět naši stříbrnou oktávku, noční zloději stihli být rychlejší a my jednoho únorového rána tak místo našeho žihadla našli před domovním vchodem jen prázdné parkovací místo.

Dalších skoro deset let jsem neřídila vůbec. Nepotřebovala jsem to. Ani s jedním dítětem, ani se dvěma. Pro život v širším centru Prahy mi bohatě stačily tramvaje, z mejdanů za svítání jsem jezdila taxíkem a do Havířova po dálnici to vždycky metal (a metat bude) za volantem rychleji můj muž. Naučit se řídit mě nepřiměla ani mnoha doporučení kamarádek, jak se autem bezvadně nakupuje. Ani jiné matky, které si pochvalovaly možnost nakojit kdekoli právě uvnitř vlastního vozu. A myslím, že některým svým (ne)přátelům jsem vlastním řidičským analfabetismem i dělala radost, při každém našem společném setkání se mě tak aspoň mohli kousavě doptávat, jestli už jsem konečně začala drandit po silnicích. Nezačala.

Až loni v květnu.

David prostě rozhodl, že se třemi dětmi do tramvaje už nepolezu. A navíc tu bylo naše stěhování se za Prahu. Najeli jsme proto společně na přísný rodinný režim, a když to jen trochu šlo, přikurtovali jsme vždy o víkendu chlapečky hned po obědě v čase spánku do autosedaček a jelo se jezdit. Začali jsme na parkovišti, základy startování, rozjíždění se a zastavování na spolujezdcem určeném místě. Nutno říct, že startovat passat je ve srovnání s favoritem minulého století vážně snadné. To mi šlo hezky a rychle a dělali jsme to vždy tak dlouho, dokud Kubka ze zadního sedadla nezahlásil, že už je mu blbe. Taky komu by nebylo: plyn - brzda - plyn - brzda.

Hned v úvodu nauky řízení se ale ukázalo, že pěkně zabrat dostane nejen naše vozidlo, ale i náš manželský vztah. David se se mnou nepáral, řval na mě a kladl mi stupidní dotazy typu: "Proboha, proč tak při řízení zmatkuješ, když normálně nikdy???" "Jééé, zajíc!", ječela jsem nahlas pro změnu zase já. "Nekoukej, kde co kde lítá a sleduj jen dění na silnici", komandoval mě příkře muž. "Ale on JE na silnici", kontrovala jsem, zatímco jsme cvičili zatáčky a couvání na parkovišti v Bráníku a lesní králíček tam skutečně přeběhl vozovku. Když jsme pak poprvé vyjeli do drsného provozu v neděli po silničkách u Kavčích hor, orosila jsem se zase hlasitě, jakmile jsem premiérově uviděla ve zpětném zrcátku policejní auto a hned jsem to manželovi i zděšeně hlásila. "No a co, tys´ něco provedla?", utřel mě humorem letitého advokáta.

O letních prázdninách jsem si potom vyzkoušela, jaké to je, když nějakou trasu jedete mnohokrát. Nechci se chlubit, ale řízení na okresce mezi Bartošovicemi a Žamberkem v Orlických horách mi jde fakt skvěle. Ale i tam jsme se s Davidem při mém řízení hádali. Věčným evergreenem bylo, že jedu příliš vpravo jízdního pruhu - ach ta optika spolujezdce! Že blbě přeřazuju, cituji: Šaltrpákou kvedlám. Nebo že mi nebude pomáhat s navigací při parkování, když nevím, mám si prostě vylézt z vozidla a podívat se. Prostě dovolená jak víno, jaká škoda že jsem (ve čtvrtém měsíci těhotenství) nemohla každou naší společnou jízdu následně zapít!!!

A pak přišla podzimní Praha, řízení vlastně skoro pořád za tmy, v dešti, jenže stále s Davídkem po mém (tloustnoucím) boku. Fičeli jsme spolu přes Vinohrady, kde jsem na I.P.Pavlova měla pocit, že na mě útočí tramvaje snad ze všech stran. V Chuchli jsem málem při cestě z večírku projela kruhový objezd durch. A na městském okruhu to švihala až v trojciferných číslech. Jenže furt s ním.

Teprve život na vsi mě minulý měsíc poprvé posadil za volant samotnou a tak já tady teď jezdím. Tři plné dětské sedačky vzadu a jedeme. Ach ano, musím k vám být upřímná - jsme sedmitisícové městečko, které se dá celé křížem krážem projet, aniž byste zařadili čtyřku. Přejíždění z pruhů do pruhů, jako jsem se zpoceně učila na Barrandovském mostě, tady vážně nehrozí a jsou dny, kdy cestou do školky a zase zpátky nevidím v žádném ze zrcátek ani přes přední sklo jiné auto, protože jsem holt žádné nepotkala. Ve srovnání s hlavním městem: jízda pohodička. I když já si to umím okořenit: třeba úplně první samostatnou jízdu na nákup za prudce slunného dne jsem celou jela se zapnutým zadním stěračem. Zmatkářským trhnutím jsem si se jej nějak nechtěně zapnula a po celou dobu cesty jsem nepřišla na to, jak se vypíná.

I při prvním solo parkování před supermarketem jsem byla taky za šílence, když jsem zastavila tak nakřivo, že paní odjíždějící s vedlejším vozidlem napravo by se do něj ani nedostala, kdyby své auto neobešla zepředu. Ale ona se smála, že to neva a odjela. Ještě že tak, protože jinak bych zase já nemohla pro zadkem příliš vyosené parkovaní vytáhnout z auta Týnku. Ale jakmile jsem začal jezdit sama, zjistila jsem, že mám v autě někdy(!) paradoxně větší klid. Prostě když tam místo dvojky omylem dám čtyřku a ono to zdechne, tak zase nastartuju a jedu dál, aniž by si ten pomalu šedivějící blondýn vedle mě skrýval tvář hluboko ve svých obřích dlaních.

Ne, ještě neparkuju hbitě a úhledně. Ano, stále se mi klepou ruce dobrých dvacet minut poté co dořídím. Ne, nenabízím svým kamarádům u nás na návštěvě ledabyle: "Tak já tě na vlak hodím." Ano, svou první cestu po skutečné dálnici mám teprv před sebou. Ne, ještě mě nelegitimovala policejní hlídka. Ano, jízda ze zapnutým autorádiem je pro mě zatím hudbou budoucnosti. Ne, nejde mi ještě za jízdy jen tak plkat s posádkou vozu. A ne, ani šestku jsem dosud ani jedinkrát nezařadila. Ale! Už jsem DO-KÁ-ZA-LA zavést děti do Prahy k lékaři a to mi dodalo euforické kuráže začít si myslet, že umím řídit auto. Pravda, škoda těch posledních šesti let, kdy jsem rodila/kojila/rodila a jako nealkoholik jsem mohla vozit své blízké kamkoli, to jediné je mi líto. Ale překonala jsem svůj strach; přestala jsem se bát (i ve snech), že nedokážu rozjeté auto zastavit. Už si mylně nemyslím, že ostatní auta mají zájem do mě vrážet. Vyparkovávám na tisíc krát. Dělám chyby. Ale kdybyste někdo chtěl svézt na naše mokropeské nádraží, tak já honem na sebe něco hodím a vás tam taky.

Toto není sourozenecké focení

To je naše žitá realita,
kdy se alespoň jedno děcko staví na hlavu ...

Kláro, jak to s tebou vypadá

Prosím Kláru, která si u mě objednala tvídovou kabelku s fuchsiovou koženkou, aby mi poslala své telefonní číslo. Na její mail se mi opakovaně nedaří odepsat. 

Děkuju. 

Značka Nákupka již čeká!

Pozor, sklo!

Poprvé jsme zkusili Víkendovou dílnu v Národní galerii.

Je pro děti až od čtyř let, a my tak včera zažili výtvarku méně čoro-moro, než jsme zvyklí, o to více propojenou s díly mistrů René Roubíčka nebo Bořka Šípka. Méně účastníků, více úkolů v galerijní expozici. Více klidu. Více soustředění. Více pozornosti. Větší náročnost. Více informací. Ale naší radosti bylo Za sklem stejně! 

...

A pak přišel obrat/zlom/začátek konce ...  a Kubka si začal své objekty fotit sám.

...

Byla to krásná pocta sklářům.

Valentýna-balerína

Než Týnka vynosí všecky ty sladké dárky, co dostala k narození ... bude jí nejmíň pětadvacet.

Na co myslím, když mluvím o hrabání

Začalo to nevinně.

Chystala jsem se jen honem pohrabat kousek trávy pod opadanou jabloní, co ji máme hned u branky, když k nám měli teď poprvé přijet naši. Tedy spíš typická potěmkiniáda než odborná vertikutační péče o trávník. Ale něco se stalo a já se do hrabání zbláznila.

První část jsem hrabala normálka ve své lila péřové zimní bundě a kozačkách, zatím jsem tedy (nejen!) co se šatníku týče na život na vsi vybavena komicky málo. Jednoduše jsem popadla zděděné modré hrábě, zeptala se mého muže, jestli se dá na tom něco zkazit a šla rychle na to. Pár pohybu dopředu a vzad a bolest rukou tu byla hned. Stačilo se ale trochu přemoct a najednou to šlo úplně samo. I když na úvod by měla být na místě spíš beznaděj a pocit nekonečna, protože naše zahrada je vcelku rozlehlá a loni na podzim jsme my místo poctivého víkendového hrabání raději vybírali vtipné retro kachličky. Všude tak leželo listí nejen z ovocných stromů, ale hlavně z lísek podél plotů a taky z letitého ořešáku. Bylo toho na trávě požehnaně. Několik měsíců. Několik vrstev. Listí mokré. Suché. Přikryté sněhem. Někde místy zmražené. Dobrá práce na mnoho člověkahodin.

Jenže já kašlu na tabulky, povinnosti, na řád. Objevila jsem (v sobě) úplně něco nového. Asi archetypálního. Možná pravěkého. Přírodu v člověku. On je vám to tak krásný pocit hrabat. Dát listí stranou, na kupku a pročístnout trávě kštici. Podrbat ji. Promasírovat. Osvěžit. A nastartovat k novému růstu. Až ta síla země jde i do vás.

Poprvé jsem hrabala slabou hodin, a pak následovalo pytlování. Plastových XXL sáčků my teď po stěhování máme k dalšímu použití ve sklepě milion, a tak listí pytlujeme a sobotu co sobotu vozíme do sběrného dvora. (I když teda včera jsem si poprvé všimla, že místňáci suchou trávu a spol. z kárek sypou rovnou na násep dolů k vlaku.) Pytlování je nud/tná otrava. Za to mít hrábě v ruce a pořádně se do toho opřít, to je něco jiného. 

Hned druhý den jsem se až nemohla dočkat, kdy mi zas rodinné okolností dovolí urvat se ven jít si (ne se) zahrabat. Až jsem si z toho musela udělat rituál: přijdeme v poledne ze školky, chlapečci lítají venku od plotu k plotu, od pískoviště ke garáži, od houpačky k nejnižšímu stromu, na který už zvládnout vylézt, Týnku zaparkuju pod broskvoň a já vyměním vlněný kabát za mikinu se zmrzlinou a jedu!

Už to tak dělám druhý týden. Zatím u konce nejsem, pytle použité ze stěhování už mi došly, a tak jedu ve fungl nových, už jsem shrabala i pozemek za plotem a u cesty a vážně uvažuju, že si zítra zajedu do blízkého hobby marketu koupit i menší hraběčky, protože s velkými se všude nedostanu. Pod listím jsem toho taky našla: desítky vajglů, jedny vidle, plastový kelímek od uzenáčů a banánovou slupku. Makám, fofruju a nemůžu se na tu naši vydrbanou trávu vynadívat. Z přízemních oken, ani z patra. Ani z bezprostřední blízkosti venku. Och ano, naše zahrada se vůbec nemůže srovnávat třeba s pěstěným pažitem našich sousedů nalevo, ale já jsem v laufu hlavně z toho ozdravného procesu. Nového. Rašícího. Nadechujícího se. Vstávajícího.

Něco získáváme, něco ztrácíme. Říkali jsme si a stále po přestěhování říkáme hlavně my dva s Kubou; Týnka s Mikešem na podobné úvahy ještě moc nejsou (a u Davida se toho zas tolik nezměnilo). To já a Kubka si stýskáme po Praze co chvíli. Jemu je nejvíc teskno po kamarádech ze školky, mně hodně krom jiného chybí bazén. V Podolí jsem si na něj mohla dojít v papučích, jak byla ta závodní padesátka blízko, tady je jeden o vlakovou zastávku dál, ale má jen dvanáct metrů ... No co, ruce a záda snad dostanou pořádně do těla právě díky hrábím a uvidíme, jestli i bochánky z břicha a bůčky z mých bočků zmizí tak snadno jako opadané loňské lupení ze stromů. Spálit, pryč a na jaro být zas fit: zelená pažitka i já.

(A ty sněhule nahoře, ty jsou naše vlastní.)

Nová kolekce jarních kabelek

A je to tady.

Tulipány. Černé. Bílé. Růžové! A k nim ještě bublinky a puntíky. Prostě energie a radost na dámských kabelkách, vždy správně říznutá mým nezaměnitelným/elegantním rukopisem.

Vybírejte, co vaše lačné oko/srdce ráčí: u mě doma - v mém virtuálním taškovém krámě, v e-shopu.