On kutílek, já kutílka

Od září chodíme s Kubou na nový kroužek. S výmluvným názvem: Kutílek. Jednou týdně v našem Montessori centru oba popadneme vrtačku, pilku, rašpli a tvoříme.

V partě kluků je Kubka suverénně nejmladší (já jsem (nejen) ve věku přítomných matek průměrná, jen pro vaši informaci), což mu ale nezabraňuje mít z vrtání do dřeva či odlévání sádry radost stejnou, nebo možná ještě větší.

Kdo si z toho víc odnese, nevím. 

Vždycky začínáme společnou kutilskou básničkou, která obsahuje i rým: 

Za malinkou chviličku

namontuje poličku.

Tak na to se já těším asi nejvíc. Zatím jsem se osobně naučila připevňoval svěrku ke stolu a správně vytahovat blbě zabitý hřebík ze dřeva. Na poličku ještě řeč nepřišla.

A co tam tedy vyrábíme? Třeba cestovní totem - nikdy nevíte, kdy se vám ochrana ducha může hodit (no, jen se smějte, všem vynálezcům se totiž nejdřív smáli), malé dřevěné kladívko nebo třeba osobní auto. 

To je ONO!
Z lekce zatloukání hřebíků.
...
Kousek dřeva a plastová víčka

Jsou to hasiči.

A i oni se občas staví v naší nové patrové garáži.

S benzínkou, autoservisem i myčkou.

Kartonový systém jsme si včera přinesli z Hračkotéky.
...
Kdo miluje skládání podle návodů ala IKEA, bude šťasten.
A kdo ne, bude zas rád, že postup má jen čtyři kroky!

3D složení bylo šup rup,
jen s krátkým hysterickým záchvatem Kuby - čekal v balení i ta auta na obalu.
Naše čistá duše!

A komu by bylo papírové skládání málo, Hračkotéka nově pořádá i výtvarné herny.

Hned jsem se ptala,

jestli tam můžou i tak "staré" děti jako je Kubínek,

a prý jo!

Takže na listopadovém razítkování my určitě chybět nebudeme,
taky ať se můžeme důstojně zapojit do současné bramborové blogové mánie, že ... :o)

Nákupka ušita hodně podle ...

... Freitag.

Opravdu festovní.
Koženková.
Co vám i konzervy u/odnese.

S karabinkou v odstínu organizéru, protože není nad hledaní paklíčů na dně, že ano?!?

Pro to velké opičení
jsem štítek tentokrát plaše všila raději dovnitř, do kapsy na iphone.

A tady už, dámy a pánové,
naše žlutá kráska v největším zápřahu.
Aneb nechť zhynou igelitky!
...
A níže, ctění diváci,
její hrdá majitelka na nákupech.

Neeeeeeeeeee, kecám,
na Desigbloku!

Povšimněte si zde prosím zejména citronových detailů vagónu,
foceno na démonickém Nákladovém nádraží Žižkov.

Sezónní ovoce

... tohle tedy rozhodně není.
Jako kdoví, kde tyhle sakradrahé maliny vyrostly, ale já je prostě musela mít!

Na koktejl!
Do mých nových pohárků.
Co jsme si spolu s Olív objednaly na jaře a způsobně si na ně počkaly.

A oplatilo se!
Jsou totiž nejkrásnější, nejvtipnější, nejjemnější!!!
...
Případný kontakt pro Ježíška tady.
...
A - jo jo, udělala jsem ranní mléčnou dávku i svému mužstvu, nebojte!
Jen místo fotodokumentace jsem raději k drinku rychle mazala dvanáct krajíců chleba.
Pěkné probuzení i vám!!!

Chodím na FAMU

To jako vážně! 

A ač to nebyla škola mých snů, kam mě po gymplu nevzali (ta je o zastávku dál), náramně si to užívám. Jednou týdně zasedám do lavice spolu s třiceti ultra-mladými lidmi (jako opravdu mladými, ne tak falešně mladými jako jsem já), co se chtějí stát scénáristy. Vypadají odhodlaně, natěšeně, houževnatě. Hlásí se. Ptají se. Nesouhlasí. Souhlasí. Píšou si. Ťukají do tabletů. Všichni mají vlasy dlouhé, smotané do různých útvarů, saka, brýle a nikdo z nich určitě neváží víc než čtyřicet kilo. Já tyhle psací ambice nemám. (Jen) jsem na semestr vyměnila kurz dějin umění za filmovou vědu, protože péče o duši, to je oč tu běží!

Zatím mám za sebou první přednášku, s dvěma lektory naráz a byla to vlastně víc Two-men show než školní hodina. Baviči. Dva skuteční scénáristé nám říkali, jak napsat dobrý příběh. Co radil Aristoteles, co přidali učenci v sedmnáctém století a jak je to se story v Pulp Fiction. Ohromně mě to bavilo. Dělala jsem si poznámky, malovala křivky a na okraj sešitu si znamenala všechny filmy, které musím nutně/povinně dokoukat, protože všichni ti hipsteři okolo mě o nich diskutovali zcela přirozeně/zasvěceně.

Něco z přednášené teorie jsem si pamatovala z češtiny na střední, a nejvíc mě pak zaujala poznámka, že maximum emocí v nás (spolu se smrtí) vyvolávají situace, které neznáme. Pravda: sexům, porodům a komediím z mého oboru na plátně já nikdy moc nevěřím. Naopak citově zničená a vyplakaná z podoby jsem naposledy byla, když jsem v kině viděla Hořící keř. Ač agnostik největší - bože, chraň mě prosím toho - křičela jsem v duchu z plných plic, když jsem sledovala zfilmovaný život paní Palachové.

A protože FAMU je zjevně vážně opravdická škola, dostali jsme všichni hned i domácí úkol. Do příště musíme vidět Lynchův Modrý samet. Muž se mi doma (pro změnu) smál: prý já tenhle film nedám, a jestli si prý přeju tentokrát pod stromeček kameru, když loni to byl šicí stroj. Nikolivěk, miláčku! Už na první lekci nám totiž řekli, že dneska se dobrý film dá natočit i na mobil, cha-cha!

Je to kost!

Slonovinová kost. Ten odstín.

Vyrazily jsme si večer s kamarádkou.
Umyté a vyžehlené. Včetně vlasů.
Parádnice obě.
...
To jen ona přišla s igelitkou.

Protože
nové psaní(!)
jsem jí - ještě teplé - nesla já.

Na přání s takřka neviditelným krémovým zipem,
což vypadá nesmírně elegantně.
...
A úplně jsem žasla, jak mají některé mé zákaznice/čtenářky skvělou paměť! 
Na tuhle 
podšívka se zlatým detailem čekala už od jara.
...
A že jste to vy, tak vám ještě řeknu, 
že pro mě je tahle kabelková kombinace tak dokonalá, že jsem si druhý den úplně stejnou musela ušít i pro sebe. To nešlo jinak.
Ale pšt - ne že se to k ní donese.

Už v tom zase lítáme

V Otevřené výtvarné herně.

Kde jsem snad nejspokojenější.

V prostoru, který mám ráda.

S Kubou, co se baví.

Programem, který mu ale vymýšlí někdo jiný.

Takže i já se: těším, tvořím, bavím.

A když si pak na závěr svá - ještě mokrá - díla neseme domů v nafouknutém mikrotenovém sáčku jako rybičky, to už se pak jen usmívám - jak měsíček na hnůj.

Malování postavy do písku.

Malování postavy do písku po kubušákovsku.

Aneb jeho lážo plážo, vždy a všude.

Tentokrát dílna s názvem "Mně z toho nesmí zmizet člověk".
Vymyšlená k výstavě Jana Křížka ve Valdštejnské jízdárně.
Ta trvá do 13. října, tak honem honem, ať na pana Křížka nejdete s křížkem po funuse.

(PS: A jako vrchol mého hedonistického včerejška jsem si koupila letos první mandarinky. No, tak pojď na mě, ty bídný podzime!)

Noční obloha

Pro vás už starý známý
ale
stále oblíbený
organizér do kabelky.

Včetně tajné zadní kapsy.
...
Tento kapso-land je na přání součástí nákupního setu. Kabelku k němu uvidíte coming soon!
A tehdy
 se taky odtajní ta tuze velká záhada - jak to že tento organizér nemá(!) karabinku na klíče.
...
Napnuté jak kšandy?!?
Si myslím ...

Na ten nápad mě přivedla Simsa

Když jsem jí předávala její první RM kabelku, žasla, jak je lehká.
Hned jsem si vzpomněla na svou babičku. Chodí světem o dvou holích a stěžuje si, jak (to) má všechno těžké.

Jen tak.
Pro radost!
...
Malá (20 na 25) cross body, na peněženku a brýle, co váží jak pírko.

S geniálním zipem!
Pořádný jezdec, 
ale čirý. No, snad ho babi najde ... :o)

A ještě kousek z havířovských novin,
co mi okopírovaný posledně přivezla mamka.
Máme ho teď vystavený na nástěnce v kuchyni a jsme na babičku nejpyšnější!!!
Aneb jak je naše Veronika slavná.
...
Kubova prababička do "školky pro seniory" dochází jednou týdně,
a i přes její úvodní slzy - jo jo, tak to bylo,
je tam teď šikovná!

Z článku jsme sice celá famílie trochu per plex, protože v každodenním životě už naši babičku občas jasné myšlení opouští,
ale když se o ní i v novinách píše, jak boduje v soutěžích,
tak to je ještě pořád borec, že jo?!?

Pytlíky letí

Asi tedy: trend!

Tenhle je bilaterální.
Decentně, na podzim, burgundský velur versus myší koženka.

By se mi tak hodil.
Aspoň že ten minimalismus na krku je můj! Uff.

A ještě vám už popřeju pěkný víkend, protože zítra budu v internetovém stínu. A-hoj!

Aaaaaaaaaaa, pán je znalec

Nebo paní. Nebo slečna.

Tedy - pokud jste, jistě jste poznali látku z kolekce London od Lavmi.

Já už ji stihla jen kousíček u Mráze.

Nový štítek?
Nene, jen více všitý, taková osobní finesa.
...
Městské žebradlo je pro mou kamarádku k narozeninám,
tak ať neběhá se stejnou taškou jako půlka Prahy.
(No, fuuuuuuuuuj, tady něco smrdí ... :o))

Látkový obal na scrapbook

Šila jsem pro ni už podruhé.

Kromě kabelky má teď ode mě i tenhle futrál. 

A spolupráce zase výborná. Protože je z oboru, formuluje přesně - geometrické vzory a proužek -, ale na závěr to vždy nechává na mě. Vybrala si šest látek, ale vidět chtěla pak až konečný výsledek.

Díky moc za důvěru vloženou v mou stranu!

Tohle jako není ten její book, 
ale vyfoceno bez obsahu vypadal obal nějak chcíple.
(In: fotoalbum Kubky)

Jasně - gumička,
bez ní by to už nešlo!

A ještě vnitřní strana.
Proužkům a puntíkům a proužkům zdar!

...

A teď krátká poznámka stran mého idealistického mládi. Jako mladinká jsem prosím nechtěla být ničím jiným než hlasatelkou Československé televize. Maruška Retků, Stáňa Lekešů a Hanka Heřmánků - to vám byly mé vzory. Protože: ta saka, tekuté make-upy, vlasové ondulace! Dokonce jsem si po jejich příkladu četla nahlas televizní program a sama sebe přitom nahrávala na magneťák. No, a asi proto, že když si člověk něco opravdu opravdu přeje, tak se mu to tak nějak splní, tak asi proto teď bydlím pod Kavčími horami a pes Václava Moravce nám jednou málem sežal Kubu. Aneb když se v parku potká dítě Neposlucha se srdečným zlatým retrívrem. Konec hádanky!