Jak jsem (ne)jela do Berlína

Autobus z Florence mi odjížděl v 8:10, a tak jsem všechny ráno doma olíbala a vyrazila na vlak.

"Ten vám stejně nepojede", štěkla na mě paní za okýnkem, když jsem si u nás na vsi chtěla koupit jízdenku do Prahy - Hlavního nádraží. "V Dobřichovicích spadla trolej, vlak 6:45 je zrušený, pojedete až ten v 7:05", dokončila své hlášení.

To je mi jedno, pomyslela jsem si, mám rezervu a akorát jsem muži poslala na Whatsapp sdělení o padlé troleji spolu s opičkou přikrývající si oči. Sedla jsem si na lavičku na perón a v klidu čekala. Na rozdíl od ostatních na refýži, spěchajících do práce a do škol. Chvilku po sedmé ostatně dorazil i náš nejstarší syn, spolu se spolužačkou, i oni by rádi do Prahy za výukou. Když uviděli houstnoucí davy kolem, ptali se mě, co je, co je. A když i vlak v 7:05 byl z důvodu nenadálé situaci na trati zrušen, začali soptit.

Já pořád zenově doufala, že všichni odfičíme následujícím spojem v 7:15 a všichni všechno v pohodě stihněme; robotu, vzdělání i parádní prodloužený víkend v německé metropoli. Pak ale aplikace v telefonu začala ukazovat rostoucí zpoždění i tohoto vlaku, a když jej v 7:22 smazala z jízdního řádu úplně, rozloučila jsem se s děckama a rozběhla se domů - v naději, že mě někam (zatím nevím kam) hodí David autem.

Když jsem ale byla od nádraží asi 200 metrů, začaly cinkat závory a já se ve vteřině otočila na patě a valila zpátky na perón. "Ach můj bože, proč mám v tom batohu i okurky ve sklenici?!", začala jsem si nadávat sama sobě v duchu. Batoh na zádech mě v klusu tížil jak prase, vlak přijíždějící na nástupiště brzdil zostra a já běžela, co to šlo. Doběhla jsem zpátky po chodníku k podchodu, seběhla po dvou schody, a když jsem byla v půlce schodiště nahoru, výpravčí nahlas zahvízdal na píšťalku, aby ukončil výstup a nástup a vlak mohl odjet. Ale já věděla, že teď nebo nikdy, opřela jsem se do toho z posledních sil zkušené čtyřicátnice a do vlakových dveří strčila nejdřív hlavu, po vzoru vítězících sportovců.

Ten vlak jsem stihla, a když jsem pak zpocená durch zavolala Kubkovi, omluvil se mi do telefonu: "Mami, promiň, my tím vlakem odjeli". "Ale já taky", zvolala jsem šťastně, a pak jsme se oba prodrali nacpaným vagónem a svorně a ulepeně se objali. Ve vlaku jsem však ještě neměla vyhráno. Znáte České dráhy = Času Dost a Čekej Dlouho. Dokud jsem nevyskočila z vlaku na hlaváku, klepala jsem se strachy, abychom se nikde nezastavili. Bylo 7:55.

V metru na Hlavním nádraží jsem si už celá vystresovaná nejdřív spletla nástupiště a na Florenci samozřejmě vylezla na ulici opačným východem. Když jsem pak uviděla ceduli o stavbě, staveništi a náhradní cestě Křižíkovou, chtělo se mi omdlít. Ale byla jsem odhodlaná projít i zdí, abych ten bus do Berlína stihla. A tak se taky stalo, první oslovený řidič FlixBusu jel sice do Budapešti, ale ten druhý už byl můj. "Ještě si skočím na záchod!", řekla jsem slovenskému vodiči, poté co načetl QR kód mé jízdenky. Bylo 8:02 a já měla pocit totální euforie. "Ale máte len osem minuť", řekl mi na oko varovně přátelský Slovák. "Budu zpátky za dvě a půl", zavtipkovala jsem na odchodu, protože teď už mi bylo hej. Chtělo se mi smát a křičet a mávat rukama a objímat celý svět.

Ale nejvíc se mi chtělo smát, když jsem se na veřejných záchodcích uviděla v zrcadle, zpocená a s přilepenou patkou na čele. Tu jsem si den předem nechala střihnout kadeřnicí, která mi k ní řekla, že patka vždy vypadá lépe trochu mastná než čerstvě vyfénovaná. A přesně s touto frizúrou jsem se vydala vstříc úžasnému víkendu v Berlíně a Drážďanech s mojí milovanou kamarádkou Soňou. Gute Reise!

Do Drážďan jsme jely na premiéru současného a dechberoucího baletu White Darkness
- moc doporučuju.

A také největší česká výstava umělců 20. a 21. století v Drážďanech stojí za to - určitě jeďte!