Jak se narodila moje dcera

Týnka se nenarodila na porodním sále. To jsme nestihli.

Ten den ráno v poradně mi můj zastupující lékař sdělil, že vzhledem ke zdravotním obtížím, kterými aktuálně trpím, je nutné už porod vyvolat. Obratem jsme spolu my dva uzavřeli džentlmenskou dohodu, o které se nesměl nikdy nikdo dovědět: že on mě právě odesílá k hospitalizaci na lůžkové oddělení, zatímco já se po cestě tam na hodinu záhadně někde zdržím. Vrátila jsem se totiž ještě na otočku domů, abych si dobalila porodniční tašku a na rozloučenou se pomazlila se zvracejícím Kubkou a Mikeškem s průjmem, nebo to měli naopak?! Teď už si nevzpomínám.

V porodnici jsem pak dostala lůžko vedle paní, která na zrození svého prvního potomka napjatě a pod léky čekala už druhým dnem. Já ulehla na postel, otevřela si Elle a trpělivě vyčkávala spolu s ní. Když jsem navečer přes břicho začala cítit, že už začíná jít "do tuhého", zavolala jsem si Davida. Ten přišel a opatrně si v civilu usedl na kousek nemocniční postele k mým nohám. Vůbec jsem neměla silné bolesti, nic k prodýchávání. Stále jsem ležela na levém boku a pravou ruku jsem si položila do jeho dlaně a chvílemi ji svírala.

Když se za tmy střídala večerní směna, řekla jsem nové sestřičce, že už bych to viděla na sál. Ona mě vyšetřila a můj odchod odmítla. Sdělila mi, že vyřeší ještě jednu dámu, a pak jsem na řadě. Když jsme se obě viděly za čtvrt hodiny, hlásila jsem jí, že už opravdu považuji za vhodné odejít z pokoje na porodní box, že narození mé dcery je nasnadě. Odpověděla mi, že není a že už přece musím vědět, že porod je nepříjemný a bolí. Mě zas tak nic nebolelo, já jen cítila, že moje chvilku už je(!) opravdu tady. Ten tlak byl jasný. Když sestra přišla potřetí, sál opět odmítla, ale rozhodla se mi natočit monitor, bez nějž prý tam stejně nemůžu odejít. Zatímco mi obě sondy přes gumu umísťovala na pupek, došlo mezi mnou a ní ke slovní přestřelce, po které ona opět opustila pokoj, a to na dobu, kterou já neumím odhadnout, aby (vzápětí?) a nahlas ve futrech širokých šoupacích dveřích na celou chodbu zařvala - "Honem, tady paní rodí!"

Následovala scéna jako když hvízdne v Poplachu v kovářské uličce. Zazněl dupot slonic a ve vteřině vletělo do místnosti asi patnáct žen. které obklopily celé mé lůžko od hlavy až k patě. A v místech, kde už byla viditelně Týnčina hlavička, mi položila sloužící lékařka s dokonale souměrnou tváří úlevně svou ruku a všichni jsme čekali na mou druhou (a poslední) kontrakci. V tu kratinkou/nekonečnou chvíli jsem měla pocit, že rodím snad v Indii. Všechny ty ženy nade mnou. V pastelově barevných halenách. Ve stejnokrojích s obrázky či vzory. Tolik lidí, mačkajících se vyděšeně a nesehraně na/vedle sebe. Stačil ale jediný pohled na Davida - na jeho široce roztažené rty v úsměv a jedno pevné mrknutí očí, to byl pro mě v ten okamžik zcela jasný signál, že všecko je na dobré cestě.

Za to lékařský personál byl viditelně nesvůj a kdo mohl, honem si ještě navlékal sterilní rukavice, které z přistaveného vozíčku v rohu místnosti rychle dealoval překvapivě právě můj muž. Já vím, on je hvězda mých sociálních sítí a miláček vás všech, ale tohle mě vážně pobavilo. Femme fatale mudr. mého v reálu možná maličko dispraktického manžela dokonce nazvala Panem šikulkou. Vůbec nechápu, jak on dokázal ty igelitové pytlíky tak rychle a obratně otevírat. A když jsme u toho otvírání ... Já pak zatlačila ještě jednou a čtyřkilová Týna byla na světě s námi.

Následovalo trošku zmatků: "Podej mi to!", "Ne, tamto.", "Držíte, paní doktorko?" "Nedržím.", "Držím." a už jsem měla naši Valentýnu, zrozenou a mžourající, na svých prsou. A div že nás to obě neodfouklo, jak si v tu ránu všichni kolem oddechli. Ony se smály, já jsem se smála, David se usmíval a někdo vykřikl: "Jee, ten je šikovnej!" "Je to chlapeček???", vykulila jsem se. I mrkli jsme se všichni pod jednorázovou podložku, do které bylo čerstvé miminko provizorně zahaleno, ale nebyl. I zasmáli jsme se tomu huronsky zase.

A pak konečně došlo na mé (dřívější!) prosby a byla jsem odvezena na sál, kde přišly zvláštní dvě hodiny. V mém životě velmi mezní. V potemnělé místnosti. Po drobných vyšetřeních/ošetřeních už tam ani z personálu nikdo nebyl; jen noc, David, já a Týna. Ta chvíli na hrudi, chvíli v náruči, zatímco my dva rodičové si povídali. Euforicky, ale tiše. Šťastni, snad jako bychom měli hlídání a vyšli si spolu někam navečer. Chvíli jsme řešili naše zelené chlapečky doma, pak nový dům, stěhování, mrkli na spící holčičku, a pak zase probrali parkety v obýváku, stěrku na schodech a rok 2017 vůbec. Potom jsme tu novinu zavolali našim/vašim, dopili nemocniční čaj a já si skočila do sprchy. Voňavá v noční košili jsem po svých odkráčela na novorozenecké oddělení, kde mi příští tři dny nejedna dobrá duše řekla: "No, vy vypadáte, že jste snad ani nerodila ..."

Slyším to jako včera - přitom zítra už je to osm let.

Krásné narozeniny, Týnečko!