Jak jsme byli na Korsice

Vyjeli jsme z Prahy v šest ráno, nicméně evropská doprava tuto srpnovou sobotu byla ještě hustější než jsme doufali, a tak jsme do Janova dorazili až večer. Ujet tisíc kilometrů nám bohužel zabralo celý den a v přístavním městě jsme si oproti plánům stihli dát pouze večer, s mužem vdechnout láhev vína na půl a šli jsme spát.

Ráno nás čekalo trochu paniky a zmatků s Google Maps a podúrovňovým naloděním se na trajekt, ale nakonec jsme to zvládli včas - zpocení a šťastní jsme zamávali Itálií a vydali se směr korsická Bastia. Dopolední čtyřhodinová plavba byla paráda. Hráli jsme scrabble, četli si, opalovali se na palubě a všecko to završili výborným obědem v lodní kantýně. Že jsme v lahodném Středomoří nám bylo jasné každý soustem, každý lokem, každým italským šprýmováním obsluhy s námi.

Do kempu jsme to pak měli už jen slabou hodinku a v naturistickém resortu Riva Bella jsme zůstali celých čtrnáct dní.

Cestovat po Korsice není snadné. Zacpané pobřežní cesty se vlečou a překonat hory z východy na západ a zase zpátky chce pevný žaludek i nervy. Ty zejména na couvání v serpentýnách míjíte-li se s obytným vozem, karavanem či s karavanem s dvojitou nápravou. Úsměv na tváři vám pak naopak vždy  vykouzlí italské autíčko ve zpětném zrcátku, které se vás mezi zatáčkami snaží stůj co stůj nějak honem předjet, vás - líné sedmimístné rodinné vozidlo. To je pro Korsičany typické, švihají to na silnicích ve svých fiatcích o sto šest, přesněji tak sto šedesát za hodinu.

Ale i tak jsme si nenechali ujít návštěvu hlavního města Ajaccia, zmíněnou Bastii, luxusní Saint-Florent i Porto Vecchio skoro na jihu. Koupali jsme v moři i v řekách. A jeden tip pro vás, který my nikde nevyčetli, v pondělí mají všechna muzea a památky ZAVŘENO. Korsičané nejsou Francouzi, Korsičané jsou zcela svébytní a naprosto hrdí Korsičané; původní, nespoutaní, divocí a sexy vintage, jen v pondělí mají zcela tradičně zavřeno!

Pro zpáteční cestu z Korsiky jsme zvolili noční plavbu trajektem opět na trase Bastia - Janov. Naposledy jsme povečeřeli ve městě a těšili se do naší kajuty. Byla to pro nás všecky premiéra a šli jsme do ní s dost romantickými představami. Hned ve futrech prostorné čtyřlůžkové kajuty nám však došel dech. Klimatizace jela na tak malinkatý výkon, že se v lodní místnosti nedalo skoro dýchat - bylo tam šílené vedro a absolutně chyběl kyslík.

Zděšení mého muže bylo o to silnější, že se mylně domníval, když jízdenky letos v lednu kupoval, že jsme za rodinnou kajutu zaplatili děsné prachy. Proto on očekával titanikovský luxus a dostal pěkné, čisté, ale VAKUUM. Já si ale v životě zakládám na tom, že jsem děvče do nepohody, a tak jsem nás  všechny vytáhla do baru na palubě, kde to žilo, hudbu pouštěl DJ a prosecco teklo proudem. Děti měly své baby bubliny v plechovkách, my v kelímcích a z lodi jsme pozorovali vzdalující se světla nočního ostrov i hvězdy na nebi. V deset jsme šli spát. Tedy ...

Děcka usnula hned, já na chvíli taky, David vůbec. V kajutě bylo vážně šílené vedro, i když jste skoro neměli pyžama a otevřeli jste si dveře na chodbu. Muž se v jednu chvíli zcela zoufalý rozhodl, že se půjde aspoň projít. Jenže se mu nechtěly ani obouvat tenisky, ani po tmě hledat triko, a tak došel k závěru, že aby chodil orosený, polonahý a bosý nad ránem po lodi, to je asi moc.

V 5:30 nás pak naštěstí vzbudila posádka, že připlouváme do cíle - my ale oba stejně nespali. Zmuchlaně jsme se na sebe podívali, dali si sprchu, v kantýně fantastické italské cappuccino, řekli si, že i cesta je cíl a vydali se opět tisíc kilometrů domů. 

Merci beaucoup, Corse! Au revoir!

Arrivederci!

Saint-Florent

A co Vy s středomořské ostrovy?

Lítáte nebo také raději dáváte přednost svému autu?