Co se ve workshopech nepovedlo

Na svůj úplně první šicí workshop jsem loni dorazila bez kabelu k šicímu stroji. Ne, že bych si s sebou nezabalila kabel vůbec žádný, sbalila - akorát že byl od notebooku. Nejdřív jsem se politá horkem zkusila zeptat, zda na škole náhodou nemají jiný šicí stroj - tipujete správně, neměli. A pak už jsem skákala do auta a fičela pro něj domů.  A dodnes děkuji osudu, že premiérového šicího pozvání se mi dostalo na Zličín, a ne třeba do Znojma.

Moc fajn mi nebylo ani jindy, když paní učitelka strávila celou mou šicí lekci na telefonu. Leč mě si objednala paní ředitelka školky a já se snažila aspoň okouzlit tamější děti, když pedagožce jsem za pozornost nestála.

To jsem ale netušila, že jednou povedu lekci šití na šicím stroji, kdy paní učitelka odejde ze třídy úplně, i s paní asistentkou. A tak jsme tam zůstali jen já, stroj a dvacet pět dětí. Na babrání se ve vlastním pocitu hořkosti a neférovosti jsem ale v tu chvíli neměla čas, čapla jsem příležitost za pačesy a čtvrťáčkům věnovala doufám krásnou dvouhodinu. I když jsem je viděla poprvé v životě, neznala jejich jména a musela je přesadit, abychom spolu mohli hezky fungovat. Ta parta dětí byla náročná - ale dát od nich ruce pryč jsem nechtěla. Propotila jsem s nimi tričko! Ale moje nadšení pro práci s dětmi je pevné - jak ucha Mitnik kabelky!

"Dobrý den, zašijete mi to?" Strká mi do rukou neznámá paní svou sportovní bundu. Nikdy jsme se neviděly a já v té školní třídě vůbec nevím, kdo to je. Nevěřícně koukám na rozpáraný rukáv a snažím se po pravdě vymluvit na to, že s sebou nemám černou niť. Po hodině se s paní ze školní vrátnice potkáme na chodbě znovu, ale ani tentokrát spolu nenajdeme společnou niť ani řeč - pospíchám totiž učit(!) do další třídy.

A jako učitelce je mi strašně zle pokaždé, když proti mě žák namíří dřevěné krejčovské pravítko a pomyslně vystřelí. Když to udělala první holčička letos v lednu, cítila jsem své žaludeční šťávy až v krku. A občas se to děje znovu - a vždycky pak prosím, aby to už nikdy nedělali, že se bojím, že jsem je přišla naučit něco nového a chci se zas vrátit domů živá a zdravá.

Nemám takové situace ráda, a i přestože se při šicích workshopech některé děti i někteří moji dočasní kolegové chovají divně, já se tam pokaždé moc těším. Miluji, když se dětem zájmem doširoka otevřou jejich oči i obzory. Mám ráda jejich otázky (dobře, prvních pět set otázek). Zbožňuji jejich upřímné úvahy a životní spekulace. Ráda bořím stereotypy a ruším strachy. Věřím, že naučit někoho šít rovnosteh je k něčemu. 

Věřím, že učením můžu změnit steh i svět!

...

A pokud byste chtěli, abych naučila šít na šicím stroji právě vaše děti, žáky nebo studenty,

přísahám, že sbalím svůj kabel k šicímu stroji a ráda přijedu.

info@rosamitnik.cz