Jak přežít vysvědčení

Přesně za týden se budou rozdávat ony důležité bílé papíry - proto dnes sedám k dalšímu 

Mitnik desateru.

1. Na úvod vám musím říct, že jsem vždy měla samé jedničky, pedagogickou fakultu dokončila s červeným diplomem a ve škole jsem na obou stranách - i jako učitelka i jako žák - zažila jen úspěch. Mám školu moc ráda.

2. Na druhou stranu je upřímně si přiznat, že nejvíc peněz v životě jsem zatím vydělala kabelkami a psaním, tedy obory, ve kterých jsem se ani nevyučila, ani je nestudovala. Cestu k tomu, co miluju, co mě samotnou naplňuje a ostatní u mě umí ocenit, jsem si našla i bez vzdělání a škol.

3. Mám tři děti a všechny tři mě zatím naučily, že některé věci jim jdou prostě úžasně snadno a parádně lehce, aniž by se ony nebo my jakkoli snažili. Systém školy je za to oceňuje, jsou to takové lehké jedničky. Jako matka už jsem ale taky několikrát zažila, že jsme se společně učili celý večer/den/víkend a výsledek byl hrozný. To je něco, čemu jsem kdysi jako začínající učitelka odmítala uvěřit. Jsem si myslela, že mi moji studenti i jejich rodiče kecají. Měla jsem za to, že kdyby se každý(!) trošku snažil, musí být přece výborný. To až po třech dětech vím, že to tak není.

4. Až teď vím, že není jednička jako jednička. Ani pětka jako pětka. Některé známky mi nevadí a některé známky jsou mi jedno. U vlastních dětí, stejně jako u svých studentu na gymplu, nejvíc oceňuji zaujetí pro věc, vlastní vloženou energii, poctivost, nápaditost a smysl pro humor. Miluju, když se děcka nadchnou a makají. Miluji, že se děcka učením baví. Miluju, když děcka cítí význam či hodnotu toho, co se učí.

5. Nesnáším chytáky, časový pres, špatně ofocená zadání, čtvrtletky z matematiky po dopoledním bruslení, nesnáším seřazování rostlin podle délky kořene. U svých studentů na gymnáziu nejvíc skřípu zuby, když zatáhnou hodinu. A jaké známky jako učitelka dávám? Nejradši ty nejlepší těm největším bojovníkům. Vždy, když se někdo naučí slovo od slova, co jsem jim sama řekla, skoro se až lekám; tohle je v životě vcelku k ničemu. Vůle, drajv a umění improvizace jsou podle mě mnohem podstatnější a v životě úspěšnější.

6. Navíc po skoro desetileté praxi vím, že za každým studijním výkonem mých gymnaziálních studentů se skrývá něco jiného. Někdo žije v ráji, někomu se doma rozvádějí rodiče, někdo už doma ani není. Někdo má rodiče, kteří bojují s démony, někdo s nimi bojuje sám a někdo mi pak psal dopisy z Bohnic. Není jednička jako jednička, ani pětka jako pětka.

7. A co bych tedy na vysvědčení svých dětí chtěla vidět? Je mi to jedno. Více si přeju, aby se nechaly okouzlit věděním. Aby hořely zájmem. Aby měly učitelé, kteří je v tom budou podporovat. Aby zažily rauš z poznání. Aby objevovaly a žasly. Aby uměly použít, co umí. Aby samy něco objevily, aby v životě někomu pomohly.

8. Naše tři děti chodí do škol státních i soukromých, nemají slovní hodnocení a za týden v úterý přinesou výzo, na které se bude ptát každá jejich babička, každá sousedka, každá prodavačka a bude jim přímo či skrytě naznačovat, že jedničky jsou štěstí. Že jedničky jsou hodnota. Že jedničky jsou něco! Nejsou, a ani není jednička jako jednička, že?!

9. A co je teda štěstí? Co se má ve škole učit? Za co se mají ve škole dávat jedničky? Mít dobrou práci, zažít si ocenění, vydělat víc peněz, než kdy stihneš v životě utratit, to je super. Ale stejně bych svým třem dětem do života nejvíc přála, aby měly to štěstí a našly si k sobě správného partnera, svou spřízněnou duši. To je podle mě největší štěstí v životě. 

10. Souhlasíte? Nebo co ukázal život vám, že je nejvíc? Dá se to učit? A dá se to učit ve škole?

...

Napište mi - jsem zvědavá.

Děcka, užijte si pololetní vysvědčení a užijte si pololetní  p r á z d n i n y!