Rosa Mitnik: srpna 2022

Vyšli jsme na nejvyšší vrchol Madeiry.

Startovali jsme z Pico do Arieiro (1818 m n.m.) v devět ráno. A naše sedmikilometrová cesta vedla mnoha klesáními, tunely, úzkými pěšinkami s výhledy nahoru i dolů do divokých údolí, abychom ve finále mohli znovu vystoupat až do magické výšky 1862 m n.m.

Povrch stezky byly pohodlné pevné kameny i kovová schodiště - jen to dvojí stoupání, na cestě tam a pak zase na cestě zpátky, dá člověku fakt zabrat.

Jenže ta fantastická zeleň všude, ptáci s mláďaty, teplota okolo dvaceti, sopečné hory

a pohled až za oceán - jsou boží!

Navíc pro nás s mužem jsou společné výšlapy největší partnerská terapie - protože konečně si to všechno řekneme.

A jak to máte s horami doma vy? Taháte partnera do hor? Na hory vás užije?

Magická krajina Madeiry.

A na vrcholu - blaha i Ruiva.

Díky, Ruivo - díky, Madeiro!

Vyměnili jsme si nemovitost - na metry možná ztrácíme, ale zase v zimě ušetříme za teplo ...

Nee - to je vtip a naše nejmilejší fotka aneb jak jsme se s mužem měli na Madeiře.

1. den - A hned první levada v Balcoes, Ribeiro Fuiro - snadno dostupná i ve vycházkové obuvi a s výhledem na nejvyšší vrcholy Madeiry. Dál jsme autem pokračovali přes milé městečko Porto da Cruz na nejvýchodnější místo ostrova Ponta da Rosto, abychom se v závěru vykoupali na tamější nejmenší, za to však písečné pláži Prainha, kde vám kafe - stále jen za jedno euro - udělají v rozkošném pastelovém bistru.

2. den - Jsme vystoupali na nejvyšší vrchol ostrova Pico Ruivo (1862 m n.m.), ale o tom napíšu více až zase zítra.

3. den - Jsme chtě nechtě - ale spíš hodně chtě - relaxovali v městských lázních Doca da Cavacas, které jsme měli pár kroků od naše bytu na pláži Praia Formosa (objednáno přes Vrbo), přírodní plovárně přímo v oceánu. Abychom se po obědě podívali na Madeiru pěkně z nadhledu a výšky 580 metrů z líbivé prosklené vyhlídky Cabo Girao. A protože Davida stále táhla z včerejšího horského výstupu lýtka, zatímco mě jak čert pálila spíš stehna, kdežto kolena nás oba bolela myslím asi zhruba tak stejně, pozdní odpoledne jsem si opět poleželi s knížkou, tentokrát na pláži v Calhetě.

4. den - Jsme se naším malý pežotkem 208 protáhli úzkými horskými serpentýnami ve vnitrozemí, abychom nejdřív prožili magickou chvilku pod mnoha staletými vavříny v pralese Fanal a dále už za deště sjeli na severní pobřeží zaplavat si v přírodních lázních Porto Moniz. A ty byly tak kouzelné, že nám ani Angličanů nevadil ani déšť, když všichni ostatní šli už domů.

5. den - Jsme vstali, zaplavali jsme si tradičně v oceánu, abychom pak u snídaně zjistili, že plánovaný trajekt na ostrov Porto Santo nám odjel už v sedm ráno, jezdí jednou denně a lístky na zítra jsou vyprodány. A tak jsme celé středeční dopoledne strávili v přístavu v Funchalu, kde jsme se jízdenky snažili koupit klasicky po staru u pultu. Najít námořní kancelář bylo těžké, ale koupit si naše vysněné tikety pak už překvapivě snadné. A když už jsme byli v tom běhu, proběhali jsme hlavní město dál, najedli se v městské tržnici Mercado dos Lavradores a odpoledne se zajeli vyfotit k tradičním pastýřským domků s šindelovými střechami do Santany. Večerní koupání ve sladkém jezeře v San Jorge byla už jen sladká tečka za parádním dnem.

6. den - Jsme vstali kousek po páté rána, abychom viděli kus ráje na zemi. Ostrůvek Porto Santo měří jen 11 km, za to má desetikilometrovou pláž. Trajektem se na něj z Funchalu dostanete za dvě a půl hodiny, z mariny na pláž dojdete pohodlně pěšky, a pak už si jen celý den můžete užívat šťastné koupaní a drinky na pláží s výhledem na rozkošné pruhované stany proti sluníčku. Loď zpátky vyplouvá v osm a my si cestou domů na ní dali večeři, a pak už se jen kochali půvabně osvětleným Funchalem lehce před půlnoci.

7. den - Jsme šťastně prožili opět ve Funchalu, nakoupili jsme domů sušené ovoce, poobědvali v tržnici poslední šťavnatou rybu a z neuvěřitelné letové dráhy postavené na sloupech na moři odletěli v pořádku zpátky do Prahy.

A co vy a Madeira? Byli jste? Nebo budete?