pátek 3. července 2020

Jak jsem byla na Šibíkovi


Scházíme se v sobotu ráno ve Školské ulici v Praze, pan Šibík nám postupně tiskne ruku a všech nás čtrnáct teď čekají dvě společné hodiny fotografické teorie. A hned co pan Šibík začne povídat, má u mě bod. Základní pravidla street focení nám ukazuje na svých fotkách nedávno minulých. Žádné jeho extra perly, první místa, CZECH PRESS PHOTO, vyhrané soutěže - ne, včerejší fotka z Karlova mostu s rouškami přes tvář. Nedutám, hledím, všechno se mi tak líbí a pomyslně si mlátím hlavou o stůl, proč mě nenapadlo si vzít sešit na poznámky. Hledám v dokladech aspoň nějaký paragon a už si píšu: blízko, kompozice, hloubka ostrosti, pozadí, déšť, dým, vrstvy, světlo. Na závěr teoretického úvodu se ještě věnujeme nastavení foťáků, kdy si mistr Šibík neodpustí štiplavou poznámku o ženách a jejich (ne)schopnostech a už se řadíme venku na ulici.

Rychlými kroky za štíhlým Šibíkem míříme na Václavák, kde se rozdělíme do dvojic a každé se pak pan Šibík velice intenzivně věnuje dvacet minut. Dvacet minut, které mi změnily život. Jedna dáma, já a on. Jdeme od knihkupectví Akademie, pasáží Světozor, zpátky na Václavské náměstí a až dolů k Baťovi, a pak Šibík nám ukazuje, co je zajímavé - co máme fotit. Jsem jak v Jiříkově vidění. Šibíkovo vidění je výjimečné - ukazuje nám stáří, dětství, stíny, chutě, kýče, multi-kulti. Řve na mě, že nemám fotit navysoko - "Svět je naširoko!", radí mi do života. Stejně jako mi zakazuje si dřepnout. "Nee, tak ztrácíte čas, měníte úhel, tak tam nejde nic vidět." "No, foťte, foťte to", ukazujeme mi, zatímco mě se asijská scénka v masážo-pedikurním podniku vůbec nebílí. Dvacet minut je rázem pryč a teď mám až do půl druhé čas si chodit Václavským náměstím sama a chytat svých deset fotek, které mu večer představím. Nemám to místo ráda; zloděje, dealery, smažky, šlapky, smrad z metra. Hodinu a půl ale chodím horem dolem a fotím. Koukám, hledám, čekám, lákám, chytám, nechytám. Nefotím cizí děti, to se mi příčí. Majiteli jistého podniku jsem však asi taky proti srsti, a tak když si mě sám začne fotit na telefon, raději zdrhám. Líbí se mi tichá pasáž u Studia Dva a zvláštní klid u Palacha.

Na oběd se všichni scházíme na Národní třídě v pizzerie a já jsem v šoku, když si mezi sousty mezi řečí sdělujeme, jak jsme se na workshopu focení na ulici ocitli. Snad všichni jsme jej dostali jako dárek, ač někteří si jej ani nepřáli. Málem spadnu pod stůl. Pro mě je den osamotě, den, kdy se můžu věnovat jen sama sobě, sen snů. A pak už přízemněji společně řešíme všechny naše fotografické katastrofy - upadnuté foťáky na zem, zapadnuté ve sněhové vánici, utopené v moři a podobně. Žádný z nich nepřežil. "Tak, jak jste se najedli?", postaví se Šibík doprostřed lokálu, "teď nás čeká Karlův most, nachystejte si deštníky, hlásí bouřky, ale dnešní foťáky jsou vodotěsné!" Mrkne na nás povzbudivě mistr fotograf, lípne na rozloučenou pusu na rudá ústa své mladinké přítelkyni, která obědvala s námi a už všichni jeho vskutku velmi svižným krokem letíme postranními uličkami k Staroměstské mostecké věži. Tam se zase rozdělíme do dvojic a postupně s Šibíkem trávíme druhých dvacet minut slávy. Můj milovaný Karlův most se mi rázem zdá předvídatelný a nudný - sochy a suvenýry, občas někdo s rouškou. Projdu si ho sama dvakrát, a pak jdu radši na Hrad, kde mě cestou zpátky zastihne v Nerudovce silný liják. Chvíli zbaběle žužlám trdlo v podloubí, pak ale nasadím žlutou kapuci a jdu do akce! Za Malostranskou mosteckou věží se mi nabídne mimořádný pohled. Leje jak z konve, nikde nikdo, jen starší španělský pár se tlačí společně pod deštníkem a vydává se vstříc kapkám. Neposlouchám chlapy z hospody, kteří na mě volají: "Slečno, pojďte se k nám schovat" a skáču za Jižany za zajíc, abych je chytla na fotku. Oni nepostojí, kryjí se sochami, kývají deštníkem, nejdou pěkně vycentrovaně, ale v jednu chvíli to klapne a já tu fotku mám.

V šest večer se všichni opět potkáme ve Školské, mokří na kost, abychom si nad horkým čajem honem postahovali dnešní fotky do svých notebooků a deset z nich vybrali a Šibíkovi ukázali. Za tu z Karlova mostu mě pochválil nejvíc a dvě mi vyhodil úplně. Čím mě ale uhranul definitivně, byl jeho rozbor fotek všech ostatních. Ty byly mimochodem tak mimořádné a krásné, že se mi až tajil dech a borec Šibík byl naprosto přesný. Popisoval, komentoval, hodnotil. Chválil i odmítal. V osm večer bylo po všem a mně se tak nechtělo domů. Nejradši bych šla zkusit podat přihlášku na FAMU ...

Pan Šibík mě učí fotit.



A to je Ta fotka.

2 komentáře:

  1. Milá Roso, v dobrém závidím, celý den s panem Šibíkem a mnoha adepty na dobré fotografy.
    Krásná fotka. Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat