Cesta do pravěku - manuál k přežití

Tentokrát jsme cestovali časem na krkonošských loukách a kopcích. Hned v sobotu jsme se přenesli od Velkého třesku do druhohor za pomocí názorné časové osy v dětské knížce Vše o dinosaurech a nadlidským vyhynulým ještěrům jsme se společně věnovali dva dny. Dočasně potetovaní jejich zástupci jsme si dopoledne nejdřív vyrobili papírové loutky, abychom si s nimi stejný den večer zahráli před usnutím na pokoji stínové divadlo. Scénky jsme hráli v partičkách a celý teátr v postelích byl dojemnější než by se u těch hlasitých potvor možná čekalo. Nám na mysli u dinosaurů!

Inspirovány pinterestem jsme následné dopoledne vystřihovali, lepili a malovali dino obličejové masky z papírových party talířů. Zas jsme si k ruce vzali dovezené knihy a tvořili hlavně ty druhy, které údajně měly na hlavě rohy, trny nebo šupiny. S výrazně omezeným zorným polem s maskou na tváři jsme pak děcka vyzvaly ke kopům míčem na bránu či štafetovým závodům, které se bohužel neobešly bez nečekaných tělních kontaktů, protože hlavně běžci v těch krásně ošklivých ještěřích škraboškách fakt blbě viděli. A když Martina po svačině našla v kuchyni na zemi skutečnou ještěrkou, o které se však nejdřív domnívala, že je to jen další z milionů pryžových dino monster na hraní, která se nám po chalupě válela všude, vzali jsme to jako nádherné znamení a pozdrav z dávných dob a dinosauří téma definitivně opustili večerním znalostním kvízem okolo chalupy, kdy jsme z našich potomků vytvořili smíšené dvojice - dětské doktory z paleontologie jsme namíchali s normálními dětmi.

Živá ještěrka u kamen však nebyla naším jediným výjimečným gestem! Většinou jména všech, o kterých tady píši, ohleduplně měním, ale tentokrát vám po pravdě prozradím, že jediná z nás, které do Lysečinek přijela s vlastním pravěkým kostýmem, byla Lucka. A to přece nemůže být náhoda, že právě fosilní kosterní pozůstatky předchůdce člověka Australopitheca byly symbolicky pojmenovány Lucy. Naše Lůca proto už na snídani dorazila v plyšovém gala ala Flinstone a my všichni po jejím vzoru strávili dopoledne s krejčovskými nůžkami v ruce, abychom si také vystřihli něco pěkného chlupatého na sebe. K autorské tvorbě jsme měli leskymo z výprodeje u Mráze ve dvou dezénech - tygra a leoparda, staré kožešiny po babičkách, kůžičky, textilní pásky a jehly a nitě. A ještě vám nevyžádaně pošeptám, že většina tehdy pořízených fotek neprošla cenzurou, za to já jeden snímeček poslala Davidovi k našemu aktuálnímu výročí svatby aneb dáma(!) v bederní roušce nikdy neskáče.

Upřímně, pravěké bikiny jsme ve středu nechali doma a oděni zcela civilně vyrazili v den s nejhezčím počasím na lesní plovárnu do Mladých Buk, kde vám rádi půjčí krom snad všeho sportovního vybavení i paddleboard, který se v očích našich kluků vůbec nelišil od legendární pramičky z filmové Cesty do pravěku. Den na to jsme se až po uši ponořili do umění doby kamenné a věnovali se magické lidské ruce, kterou jsme po vzoru pravěkých lidí obkreslovali, inverzně vybarvovali a stříkali barvami. Ty jsme si zkusili vyrobit ze skořice nebo sladké papriky a vody. Žlutá směska na balícím papíře nebyla skoro vidět, na rozdíl od rudé pasty. V pravěku prý barvy na zeď jeskyně stříkali ústy, my použili své vlastní staré zubní kartáčky, které fungovaly opravdu velice efektně. Naopak klobouk hluboce dolů jsme museli před pravěkem smeknout, když jsme se vyškrábali vysoko k lysečinské skále, na kterou jsme se - s křídou a úhlem v kapse - chystali překreslit vyhynulá zvířata, která jsme si umně už na chalupě všichni nacvičili na malé říční kameny. Kreslit na nerovně hrbolatou jeskyni je pěkné fuška - to není jako udělat prase na tabuli. Lítaly nehty a tekla krev i nervy, jak jsme se o ty pakoně a šavlozubé tygry snažili.

A abychom si marnivě odvezli i z pravěké dovolené něco pěkného na sebe, v pátek jsme si natiskli mamutí trika. K tomu vám stačí jen jedna vaše ruka, dvoje kly a očičko. Obrovského chlupatého chobotnatce zvládne každý malý|velký umělec. A o tom celý ten týden mama-dovolené s devíti dětmi byl! Zapojovali se (skoro vždy) (skoro) všichni. Úroveň naší hlasitosti zcela odpovídala pravěku. A drsné období dějin lidstva se ani u nás neobešlo bez zablokovaných zad (my) a ne|sportovních šarvátek (děti). Já všem navykládala o pravěku víc než jsem učívala na gymplu a jsem vděčná, že každý den někdy okolo půlnoci - když už jsme měly hotové přípravy na další den - jsme si s holkami po roce zase stihly všecko doříct. Pravěku navzdory jsme si předaly luxusní tipy na spodní prádlo a dokonalý BB krém. A hlavně došlo i na mé nejoblíbenější "hollywoodské" historky z bývalé redakce Marianne Bydlení, když dvě z náš čtyř tam kdysi pracovaly. Holky, děkuji vám, bylo mi opět ctí odhalit se až na kůži právě před vámi, a naopak!

...

A ještě bych chtěla obrovsky poděkovat Veronice, která mě oslovila přes facebook, a jejíž blog o domácím vzdělávání je pro mě naprosto dech beroucí a byl nám výbornou prehistorickou inspirací.

A kdybychom i my náhodou zaujaly vás některým z realizovaných nápadů, doplňuji ještě možnou filmografii, kterou lze pravěkou etapu doplnit.

S dětmi (2 až 8 let) jsme viděli Byl jednou jeden člověk, první díl,

Zemanovu Cestu do pravěku,

i syrovou Osadu Havranů, kterou vám vřele doporučuji. Volně na motivy Eduarda Štorcha.

Díky pomalá dynamice filmového střihu sedmdesátých let stihnete malým divákům podávat doplňující výklad, který je myslím potřeba. K soužití pravěkého společenství. K magickým obřadům. K používanému archaickému slovníku. Nebo když se váš nejstarší syn zaskočeně zeptá, zda to bolí, když je člověk bičován. Film, ve kterém se mladinký idol Jiří Bartoška vlastně jen mihne, má nečekaně napínavý scénář a po hodině povedeně graduje. Navíc jeho drsná atmosféra s precizní výpravou z něj dělá vizuálně nezapomenutelný opus.

Pečlivé studium dětské encyklopedie Pravěké dějiny země a rozfázovaná příprava loutky z černého kartonu a špejle.
...
Dino chůdičky (koupené v Tigeru) a náš team building na nich.

O polední siestě pečeme máslové sušenky.

Které se díky dinosauřím stopám proměnily v působivé fosílie. Avšak původní plán zakousnout si je večer u divadla nevyšel,
keksy "vyhynuly" ještě dříve než stihly vychladnout.

Pokojové divadélko a umělecký kus našich velkých kluků,
kteří překvapili vlastní čelovkou jako Měsíc a polštářem potřebným pro horizont.

Dino papírové masky - jsme barvili vodovkami a dolepovali odstřižky a barevnými papíry.

A naše nešťastná dinosauří štafeta.

Už začínáme s pravěkem aneb kus Kopčema je v každém z nás!

Děti si podle obrázků v knížkách tvoří kostěné náhrdelníky - ze samotvrdnoucí hmoty.

Pravěká pramice 21. století.

A ač se Týnka netváří, krkonošskou lesní plovárnu Mladé Buky;
vodu berou přímo z tamějšího potoka a svou vřelou komorní a retro atmosférou jistě dostanou i vás.

Ruka pravěká. Vybarvuje a cákáme červenou paprikou.

Pomocí bývalých zubních kartáčků.

Stará magie a veliké přání - ulovit si namalované zvíře.

To je tlupa!

A naše skromná zvířata na Lysečinské jehle.

DIY mamutí tričko.

A Týneččin mamutek.

A ještě jednou samotvrdnoucí hmota v barvě teracoty, tentokrát na Věstonických Venuších.

A kdo byste měl chuť si pravěké téma i trošku odlehčit, doporučuje zkouknout Dobu ledovou 1 nebo Muž jménem Flinstone.
My se po obědě dívali - tedy jak kdo ...

Naše srdečné pozdravy z Lysečinské boudy a těším se, kde a v jakém čase se potkáme příště!