čtvrtek 27. září 2018

Konec barefootové sezóny


Léto odešlo - po pěti měsících - a všecko je teď jiné.

Byli jsme víc doma na zahradě než doma. Chodili jsme bosky, nazí, jedli jsme u stolu na lavici. Leželi jsme v trávě, koukali do větví, šklebili se do sluníčka. Do půlky prázdnin jsme i hodně zalévali, ale pak jsme to vzdali. Pleli jsme a sbírali plody. K snídani si běželi na mátu do čaje, k večeři pro rajčata.

Naší ulicí přes rok projedou denně tak tři auta a projde asi deset lidí. S nástupem tepla a se zaklapnutí nášlapů do pedálů se nám tyto statistiky výrazně vychýlí a cyklisté nám fičí kolem domů zprava zleva, nahoru dolů. Jak bydlíme v táhlém kopci, slyšíme ze zahrady každé jejich ufuněné slovo. V opačném směru jim sviští galusky na vozovce o sto šest, někteří dolů piští radostí, snad jen příkrostí kopce zděšení rodiče hamují svá rozjetá děcka. To nahoru jim to jde o poznání méně svižně a to my si zas vyslechneme. Fyzická dřina v sedle je to na krev, a tak stranou jde pot i slušný slovník. "Tak snad na mě počkáš, debile. Když si mě sem vytáh´!", pustí se nahlas zjevně do manžela námahou orosená dáma. To jiná madam asi měla v sezóně už našlapáno dost, a tak si naopak na svého protějška zhlasita na celou ulici zastěžovala: "S tebou je to hrozný, ty z kopce brzdíš a do kopce funíš, Milane!" Ale suverénní prvenství a žlutý trikok SS 2018 od nás získává paní, která zatímco se nohama z plných sil opírala do šlapek, z plných plic se pustila do svého partnera. "Já mu, uff uff uff", ztěžka oddychuje. " ... ty vrstevnice, uff uff", sýpá brunátná cyklistka ve stoupání. "... nacpu do prdele.", uzavřela to věcně vysílená žena.

Ale budou nám chybět, ukecaní cyklomaniaci v neslušivém elastanu. Bude mi chybět nová kytka každý týden ve váze. Budou mi chybět děti nalepené na ovocných keřích i zavěšené na stromě. Budou mi chybět ty jejich černé nohy a červené pusy. Bude se mi stýskat po té čistě voňavé otevřenosti a prostoru. Po dětičkách na dohled, přesto pryč. Po našem venkovním obýváčku, kde i ta nejjednodušší bublanina na plech chutná deluxe.

"Ta se bude divit, až ji jednou zas oblečeme", glosoval tehdy Týnčinu letní samozřejmou divokost a konfekční nahotu David. Dneska už jsme tady všichni v mikinách a s ohnutými zády honem mezi kapkami deště sbíráme na zimu tu popadaná jablka, tu moře ořechů v zelené trávě. Chlad fičí za krk, člověk se skrčeně choulí, ale zářijovou vláhou vzkříšený trávník se teď zas tyčí krásně rovně a vysoko. I když je mi zimno, mám úplně chuť tam zase vběhnout naboso, cítit zemi ploskou nohy, propojit se s přírodou.

Ještě že tu podzimní chandru může člověk zahnat radostí z nových bot.
A ještě že máme té drobotiny doma tolik, ani nemusíme řešit barevné dilema; máme je všecky!!!

Takže žádný konec barefootové sezóny se nekoná.






2 komentáře:

  1. Jo! Máme doma tu krásu od včera a první má slova (nebo spíš vzdechy) byly, že chci taky takové slušňácko-prďácké botky. :)

    OdpovědětSmazat
  2. Haha, to je dobrý "ta se bude divit, až ji oblečeme"... - takhle jsem se po létě divila já, když jsem synovi 29. 8. zkusila po dlouhé době uzavřené boty kupované na jaře (neb v první školní den mělo pršet). Běželi jsme druhý den pro nové a měl o 2 čísla víc :-) Do těch vašich bobuxů bychom šli hned, ale 34 už není :-( Zdraví Zuzana z Dobř.

    OdpovědětSmazat