Košíkářské muzeum v Morkovicích

To je tak, když s vámi jedna půlka rodiny nejde rovnou a druhá váš nápad odmítne i s nevěřícným záchvatem smíchu, že skutečně můžeme existovat něco jako muzeum košů a košíků.

Přitom takové galerie jsou nejlepší! V jednom z nejstarších domů na hanácké vsi vás historií řemesla z lokálních vrbových proutků zaníceně provede sám mistr košíkář. Vstupné je za hubičku, za to nádherných kabelek všude visí mraky. Jako Mitnik bych si tedy ještě k tomu navíc velmi přála, aby v malebném uzavřeném dvoře byla malá kavárna s vařící kávou a ledovým čajem. A hned vedle ní bych jim tam otevřela pořádný gift shop: s proutěnými zavadly, psaníčky a jemnými žebradly přes rameno, ze kterého by se fashion fanynky dnes vracejících se osmdesátek na místě myslím radostí zbláznily.

A než se v muzeu bude prodávat něco víc než (retro) pohledy, sama musím jen napjatě čekat, až mi podobnou malou proplétanou tašku sežene někde na regionálním smetišti můj všehoschopný bratranec - jak mi to teď o víkendu slíbil!

Tohle bylo za čárou, rozuměj za špagátem - ale kdo by odolal: 
na strojích se byly bývaly šily saténové vnitřky kazet na šití (sama mám jednu nádheru doma) 
nebo kožené komponenty ke kabelkám. Mňam!

(Zatím) tichý muzejní dvůr.

...

A pak už hlasité prázdniny na Kroměřížsku, jak je miluju. Hojnost - i v lidech.
Málo spánku, hodně jídla.
A stará alba fotek s tetinými vyprávěnkami k neuvěření
o nešťastných tragických láskách, tajných změnách příjmení nebo zběhnutých knězech v naší rodině.