středa 13. prosince 2017

Jednou Pražák, vždycky Pražák


Takhle to už dál nešlo - musela jsem s tím něco udělat!

Ač jsem původně nabídku Festivalu Mini na svou účast laskavě odmítla, k prvnímu listopadu jsem své rozhodnutí změnila - a pak už to jelo ráz na ráz. Vzala jsem si čistou á čtyřku, sepsala všecky své nápady a přání, a šla do toho. Jenže mi chyběl čas! Už jsem si prostě nemohla dovolit ze strachu nechat auto stát na okraji centra a dál se s Týnkou v kočárku dopoledne pohybovat po městě raději jen tramvajemi; to strašně trvá, chyběly mi minuty, chyběly mi hodiny. A tak jsem do toho prostě řízla a začala jsem řídit i po Praze.

První cesta mě čekala na Letnou, klepala jsem strachy před všemi tunely, ale klepala jsem se asi příliš, takže při mé premiérové snaze najet ze Strakonické do tubusu se mi to nezdařilo. Navigace v telefonu mi hlásila, že mám jet rovně, já jela rovně, jenže pak se najednou kouknu doleva, tam autobus, tunel taky vlevo, a já už se tam vecpat nestihla. A tak jsem zahučela do kolony na smíchovském nábřeží. Do tunelního systému jsem se proto vnutila až z Arbesova náměstí, a když jsem vykoukla zase na povrch zemský na Milady Horákové, byla jsem nejšťastnější. Přímo na Letné se mi neskutečně podařilo honem najít fleka a zaparkovat i podélně (i krásně). Třásly se mi ruce, třásla jsem se celá - to jak jsem honem bez bundy v mrazivém počasí vyskočila z auta ven. Týnečka zrovna spala, a tak jsem ji tam nechala - ve vyčůrané naději, že ač na modré zóně, osobní vozidlo i s děckem vevnitř si nikdo odtáhnout nelajsne. Celá nesoustředěná jsem pak nakupovala v látkách, vyřizovala, konverzovala, za pár minut pak skočila zpátky do vozu, zaparkovala ještě u galanterky a ve finále popojela dál k papírnictví. Do oběda jsme pak obě kočky byly zase zpátky doma, uff. Nebýt řidič, hned bych si dala na oslavu panáka.

A když "už jsem uměla Letnou", jeli jsme tam sami spolu s chlapečky i v neděli odpoledne na výtvarku do Veletržního paláce, za totální tmy, mlhy a deště. I tak jsem našla místo k parkování, akorát jsem na cestě zpátky zablokovala křižovatku u Vnitra, jela jsem totiž v špatném pruhu, pak jsem chtěla odbočit, ale oni měli červenou, já zelenou, jenže já doprava nechtěla, a tak za mnou všichni troubili: jak jeleni. Promiňte. Ale musela jsem se to naučit, musela si tím projít. Jinak bych nikdy neměla odvahu skočit do auta, když mi na kávičce a pokecu v Hračkotéce ve Školské cinkne na telefon zpráva, že zkušební vzorek našeho plechového hrníčku je připravený ke schválení a že se na něj máme přijet urychleně podívat, jinak termín výroby do 1. 12 rozhodně nestíháme. Veřejnou dopravou bych myslím z centra na Ruzyň jela doteď. Autem jsme to s Týnou daly za dvacet čtyři minut. Cesta výborná, sentimentálně kolem kolejí Hvězda, v tu chvíli rozněžnělá nad svým dívčím mládím na Petřinách jsem ještě vůbec netušila, jaké peklo mě na Praze 6 potká. Ne, poprvé, ale když už jsem na konci měsíce jela vyzvednout hotovou zásilku hrnků. 

Věděla jsem, že budu v rukou tahat velké krabice, snažila jsem proto nechat si auto co nejblíž vchodu. Parkovala jsem jednoduše šikmo a všechna auta tam stála opravdu blízko sebe. Když jsem se tak tak vysoukala z předních dveří, řekli mi v kanclu, že to teda stojím blbě, že bedny budeme nakládat dole v podzemních garážích, že si tam mám honem zacouvat. Honem si necouvej do podzemních garáží - byla jsem zpocená, se zimnicí k tomu, vyděšená a ani tam nebyl malinký prostor na vtip či mitnikovskou glosu. Chybělo místo pro sebeironii a chybělo mi sakra místo i pro jen vyparkování. Couvala jsem tam, najížděla si, točila volantem naplno úplně do všech stran, ale v jednu chvíli jsem si prostě chtěla opřít líčko o volant a rozplakat se, že už se odsud nikdy nedostanu, že jsem v téhle průmyslové zóně nedaleko letiště zapikaná navždy. Ale pak jsme ani Týnoušek ani já ani nedýchaly, a já to po milimetrech vycouvala z firemního parkoviště pryč. Potom pozadu najela i do nízkých garáží, vyskládala si kufr po strop jablky a hrnky a odfičela s opojným pocitem úspěchu na duši po Okruhu zpátky k nám domů.

"Dneska bys´ byl na mě pyšný," hlásila jsem jeden večer muži doma. Zaparkovala jsem totiž poprvé ve svém životě auto v garážích obchodního centra. Poté co jsem se předrcala Magistrálou, o které jsem vždy byla přesvědčena, že tahle čtyřproudá cesta je skutečně situací, která mě přesahuje a tu nikdy nikdy nikdy nedám. Dala jsem. A dokonce jsem si i k parkovací mašině v Palladiu najela tak blízko, že jsem ani z otevřeného okýnka nemusela trapně šplhat na půl těla k parkovací krabičce s čudlíkem. Nervozita ale ve mně byla tak intenzivní, že jsem si číslo na zemi se svým parkovacím místem raději vyfotila na mobil, abych jej nezapomněla a už to honem metala naproti do Kotvy vymyslet a vyměřit, jak udělat kojící a klidovou zónu na Festivalu Mini. Byla jsem spokojená a šťastná a nakopnutá, že se mi daří - že jsem tu Prahu dobyla. Jenže.

Pak se mi to stalo. Bylo nádherné chladné, ale slunečné pondělní ráno. Honem jsem musela ještě na benzínku, kde to šlo rychle, a tak jsem stihla před Týnčinou lekcí plavání ještě skočit na poštu, kde taky nebyl ani člověk. S vánočními balíky v autě jsme pak obě skočily rovnou do bazénu. Nebylo ještě ani deset hodin, týden sotva začal a mně se tak daří. Nesu vymáchanou, voňavou a po nos zabalenou Týnku v náručí po plavání zpátky k autu a tam už na mě čeká chlap. V šedivé bundě, ve středním věku. "Přemýšlíte vy vůbec?," spustí na mě rovnou. "Jste zaparkovala tak, že já nemůžu vjet do garáže," hlásí mi příkře. "To se vám omlouvám," říkám mu zpříma a honem poutám dceru do autosedačky, abych už byla pryč. Situace mi není příjemná, ale blokovat vjezd do garáže na vesnici mi nepřijde jako konec světa. Navíc co má teď chlapík co jezdit domů, ať si jde pěkně do práce, když je pondělní dopo - vtipkuje si v duchu se rovnostářsko-komické já. Jenže asi jsem měla vypadat více zkroušeně a důrazněji se kát. Pán totiž přikročí ještě blíž ke mně, stojí mi za zády, v mé osobní zóně - zatímco já děcku cpu do bezpečnostní popruhu i pravou ruku. "Používáte vy vůbec mozek?," snaží se mě genderovým ostnem vyprovokovat soudruh motorista. Neodpovídám mu, už tady nechci být, toužím sedět doma s horkým kafem. Chápu, že ho jsem právě naštvala, ale o svůj zrovna nabytý vnitřní zen se tak snadno připravit nedám. A pak tomu pán nasadí korunu. Zatímco si svižně usedám na místo řidiče a už skoro startuju, oběhne i on mé auto a ještě na mě honem zakřičí dovnitř, že příště na mě zavolá městkou policii (tu státní my ani nemáme), aby mě odtáhla. Mám z výhrůžek vzteklého chlapíka rázem tak nepříjemný pocit, že se ani nestihnu ušklíbnout nad přiblblostí celé té scénky. Naše městečko totiž nemá nejen státní policii, ale nevlastní ani odtahové vozy.

Milé dámy, proto řiďte - všude a všecko. A nebuďte trubka jako já. Co se při další Týneččině aqua lekci nechala předchozím pocitem výčitek a urážlivých ataků od chlapíka rozhodit tak, že jsem si týden na to - přesně na stejném místě - při opakovaném a bohužel neklidném a zbrklém parkování celá vykolejená flash-backem nabourala auto. Konec dnešní kapitoly.

9 komentářů:

  1. Mirko,
    máš můj obdiv a to nejen jako tvořitelka kabelek, trojnásobná matka a hlavně jako řidička !
    Protože já už nějaký ten rok řídím, ale řízení v Praze se úspěšně vyhýbám ;-)
    Ideální je parkoviště na Černém mostě a pak metro ;-)
    Ale chápu, že v tvém případě je častější řízení po Praze nutnost.
    A, že pak mimo ní ťukneš pár plechů a narazíš na "prudiče" to je zákon schválnosti!
    Takže, šij, řiď,...
    Plecháčky s jablíčky jsou super!
    Škoda, že jsme se nedostala na mimi festival osobně, bylo to v plánu, ale nakonec se výlet do Prahy nekonal, snad příště !

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ilon, ty jsi zlatá - jednou nám to setkání vyjde, to je jasný!!!

      Ale s obdivem bych to nepřeháněla: kdybych žila v Praze, kloužu dál městem mhd, jen jsem sama za sebe teď prostě ráda: že jsem do řízení šla, dalo mi to další odvahu do mých ještě dalších plánů, a to je fantastický pocit!

      Smazat
  2. Tyhle řidičské příspěvky s velkým pochopením čtu a většinou i komentuju. ;-) Já mám za sebou svou první sólo jízdu do Brna do IKEA (70 km). A když mi tam řekli, že musím do externího skladu kdesi na druhém konci, myslela jsem, že mě omejou, ale mají naštěstí tak návodný plánek, že jsem to dala i bez navigace. Cestou zpět jsem si ten nehloupější a nejmíň přehledný kruhák dala pro jistotu dvakrát, vytroubilo mě jen jedno auto a já radostně našla správný výjezd. :-) A v tom radostném opojení, jak už jsem schopná řidička, jsem do týdne urvala zadní nárazník a cizímu pánovi odřela nablejskané auto... Moje další meta je centrum Brna. Ženám řidičkám třikrát zdar!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Fajné, fajné a pekné.

      Takže Veru, až mě budeš přejíždět - tak mě i vytrub: hnedka budu vědět, že to jsme my dvě!!! ... :o)

      Smazat
  3. Rosi, i tak jsi skvělá. A jen tajně doufám, že také za ten volant dokážu usednout. Za chvíli budu mít řidičák 30 let a jen ho oprašuji. Ale domek se nám podařilo před pár měsíci potkat (1928, ne neopičíme se po vás :-), vy máte myslím ještě starší, že? :-)). No, tak kéž by i to mé řízení tak nějak šlo v těch tvých šlépějích. Škoda, té nehody s autem.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Oli, ty jsi borka!!!

      My jsme taky dvacet osm, takže příští rok do Vánoc drandíš jako Fittipaldi - to je jasný!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A moc vám gratuluju.

      Smazat
  4. Já se taky donedávna Praze vyhýbala jako čert kříži. Jenže teď už nebylo zbyti, a co jsem dostala gps, tak jsem to zkusila a šlo to. Ale musím mít plnou nádrž, aby mě ty občasné zajížďky neděsily :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jeeeeeeeeeeeeeee, až my dvě se potkáme na křižovatce - to bude srandy!!!

      Pusu a krásný advent, Maruško!

      Smazat
  5. Dobry:) ja mam teda ridicak od 18, ale ridila jsem sporadicky, vzdycky asi tak 5x na zachod a nervy v kyblu. Od te doby, co mam dite, nechci jinak. Nechci se kodrcat do zoo hodinu, kdyz tunelem jsem tam za 10 minut, i to palladium jsem dala:) a ze takomplexovanych chlapu si nic nedelejte- me takhle jednou vystresoval idiot spused, kdyz stal v jednosmerce a ozráej mi rekl, at si teda vycouvam (cely blok na praze 6...) ano, vycouvala jsem a auto jsem lehce naborila jen jednou...

    OdpovědětSmazat