středa 27. září 2017

Odstěhovala se mi sousedka a to je průšvih


Proč? Protože se mi odstěhovala sousedka.

Úplně poprvé jsme se potkaly loni na začátku roku - na události, kam jsem byla pozvána jako blogerka. Sousedka, ač mě neznala, na mě byla neuvěřitelně milá. Obě jsme tehdy měly dva chlapečky, a tak jsme si navzájem sedly, i si společně zanadávaly. Já na sousedce navíc mohla oči nechat: ona je totiž můj pubertální/věčný ideál ženské krásy - okatá, prsatá, s obřími kudrnatými vlasy okolo celé hlavy. Přesně s takovou vlnitou kštici, kvůli která já byla ochotná celý gympl prospat v měkkých pěnových natáčkách, abych se byť jen malinko přiblížila tomuto Pretty-woman-idolu.

Druhé setkání s ní mě šokovalo. Ne, s Julii Roberts, s mnou sousedkou. Náhodou jsme na sebe narazily na venkovní mikulášské šou v našem městě, kde já postávala před záchody v teple místní kavárny na náměstí. Ač jsem jistě v devátém měsíci těhotenství a v pnoucím zimníku musela být nepřehlédnutelná, zaskočilo mě, že si mě sousedka vůbec pamatuje. Což však nebylo vůbec nic ve srovnání s tím, jakou živelnou měla ona radost, že se nově stěhujeme právě tady za Prahu. Nechápala jsem ji, jak se může takhle veselit, že my měníme adresu. A v tu chvíli jsme ani jedna ještě netušila, že já se za dva měsíce budu ze své pracovny koukat jí do předsíně.

To teprv letos na jaře, když si tak v neděli po obědě zrovna stříhám a žehlím látky na novou kabelku, kouknu z okna a trochu se zasměju a trochu podivím, že kluk, co vyjde ze sousedovic branky, má na sobě stejnou mikinu jako náš Kubka. A pak mi to dojde! A hned druhý den na to hvízdám přes plot její jméno, do tváře ji ještě nevidím, za to kadeře má ona zase přes půl zahrady, co ji zrovna pleje. Skočíme si rovnou kolem krku, chechtáme se a náš (ne)konečný mejdan může začít. Sousedka mi řekla všecko! Poradila mi s kroužky pro hochy, s dětskou zubní doktorkou i očařem pro mě. Doporučovala, kde kupovat dobrou zeleninu pro Týnku a kam si mám jít pustit kafe žilou. Doteď mě mrzí, že nám spolu nevyšel květnový garážový výprodej; úplně to vidím - mohly jsme spolu sousedsky prokecat celý den, vyčistit dům od už nepotřebných věcí a ještě si vydělat. Jenže my ten den měli pozvaných padesát lidí na dětskou narozeninovou oslavu a já k tomu co dvě hodiny kojila. A tak jsem si aspoň u sousedky tu sobotu hned zrána koupila její zánovní měkoučkou růžovou šálu; ostatní její věci jsou mi bohužel zcela malé.

Že my dvě vedle sebe vypadáme jako Pat a Patachon nám však vůbec nebránilo spolu výborně pařit, rychle se navštěvovat, půjčovat si honem vajíčka na palačinky k večeři nebo Primalex polar na (mastné?) fleky na stropě. Jak se rozbíhalo jaro a léto a večery a noce byly čím dál tím teplejší, seděly jsme spolu za tmy pod stromy: někdy i s Davidem, někdy s celou partou, někdy jen tak samy a skoro vždycky neplánovaně. Povídaly jsme si o dětech, o studiích, o našich kamarádech, o cestách. Sousedka k tomu přidávala i lokální místopis: ve které zdejší vile se točil jaký film nebo jak se u nás u Berounky předstírá Posázaví pro jeden nekonečný seriál. A taky kdo ze skutečných lidí tady bydlí, kdo se s kým zaplet´ a kdo bere Lexaurin a ještě na to chlastá. Prostě malé město. A já zase dávala do placu zákulisní zprávy z mého pracoviště, protože tenhle svět je tak malý, že sousedka je samozřejmě absolventkou stejného gymnázia, na kterém já učím. Akorát v jediné věci jsme si nesedly.

To když mi sousedka navrhla, jestli se v neděli nepojedeme spolu projet na kole do kopců. "Tak to teda ne, milá zlatá. Teď mě dobře poslouchej: já nemám žádný volný čas, a kdybych jej náhodou měla, tak si okamžitě lehnu a budu si číst. Já nesportuju, mně to nedělá radost, mě to fakt netěší. Nesnáším, když jsem zpocená a červená. Nejsem soutěživá. A navíc jsem strašné kopyto. Já pouze a jedině plavu: abych posledních šest let pořád dokola shazovala dolů těhotenská kila a svůj hrudník zase naopak vytáhla nahoru, kde kdysi býval." Sousedka to odkývala a víc už nedělala vlny. Naopak, myslím, že jsme si byly víc a víc bližší. Srandovaly jsme spolu, když ona vyjížděla automaticky z automatické garáže a nedívala se do stran, zatímco já přijížděla zprava a chvíli předtím, než jsme se mohly obě ťuknout, ona naoko pištěla, zatímco já si rovnou za jízdy zakrývala celý obličej. Pomohla mi, když nám o prázdninách nepřijela plánovaná návštěva s já měla ledničku nakoupenou k prasknutí, včetně dvou kuřat. A tak jsem jedno upekla jí, než se vrátili večer z chalupy - místo aby drůbež skončila v popelnici. My zrovna ten den byli s dětmi tuším nakonec navečer dlouze u vody, proto jsem ji plný pekáč nechala u nás na lavici venku pod stromy a ona si pro něj přišla postranní brankou, která jsme nikdy nezamykali.

Stejnou brankou jsem pak mohla večer pádit k ní na posezení. I když David přišel z práce pozdě, i když furt tvrdí, že chodí v sedm, i když je ve skutečnosti doma o půl osmé. A to my pak na sebe řveme a on mi s babišovským přízvukem na druhé slabice hlasitě říká: "To není pravDA, nepřišel jsem o půl, přišel jsem v 19:20". Přesně v ty dny, když už mám všeho plné zuby, bylo tak skvělé nachystat si na tác něco dobrého na zub a v gatích na gumu jen přecupitat stejnou brankou tři kroky přes ulici k sousedce na soukromý večírek. Ze kterého jsem se klidně mohla nad ránem odplazit i po čtyřech, těch pár metrů! Žádná cesta, žádný taxík, žádné zpoždění. Zato skvělá kamarádka, otevřená duše, veliký dříč, odvážná povaha, akční naturel, adrenalinová sportovkyně a milující maminka. Tolik jsme si toho řekly, i pobrečely a já furt doufala, že mi nikde nepřijde říct: Tak čau.

Přišla. Přišla naší boční brankou a řekla, že už se dostěhovala; v našich stěhovacích krabicích. Jak teď padá s podzimem zima a mlha a opar a nízká oblačnost do našeho údolí, stýská se mi po ní víc a víc. Jejich dům stojí, na schodiště se svítí, ale ona tam není. Kdo na mě teď jen tak z okna zařve, že mi to sluší - když jedu při sobotě nakoupit do Penny? Kdo mi poplácáním po rameni dodá odvahy před dlouhou cestou sama s dětmi na hory?  A kdo nás oba manželé polituje, když nám čtyři ze tří dětí řvou v autě, zatímco nás zrovna čeká čtyři sta kilometrů do Havířova? "Ty jako neměnila bych", smála se nám tehdy (ne)soucitně sousedka. Dneska je ona pryč a moc mi chybí. Demonstrativně jsem teď poprosila Davida o stlučení a opravení naší vedlejší branky, kterou teď už tedy zamykáme. Ale kdo spraví smutnou mě?

32 komentářů:

  1. Roso,
    přesně takovou sousedku jsme také měla naproti přes chodbu v paneláku.
    Byly jsme i stejně těhotné, takže jsme spolu trávily celou mateřskou.
    Ráno ještě v pyžamech jsem k ní běžela na výbornou kávu, když jsme obě odkojily, tak jsem ke snídani přidaly ještě prosecco, naše holky si spolu hrály od rána do večera,...trávily jsme spolu nejedny Vánoce, narozeniny, večery,...ale pak jsme se rozvedla, odstěhovala do domu, oni se také za nedlouho odstěhovaly.
    Občas se vidíme, napíšeme,a zavzpomínáme, ale je fakt, že už málo a dcery vůbec,...
    To my připomnělo, že bych jí měla zavolat a sejít se !
    A nezoufej, vzpomínky ti zůstanou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Roso, včera jsme se sešly, i díky tobě, a bylo to moc fajn !

      Vymazat
  2. :( chápu. Rosičko, máš krásné vzpomínky, komu se něco takového poštěstí. A i když se neuvidíte několikrát denně, uvidíte se, neboj ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Proč?? To je opravdu ztráta. Obzvlášt na vesnici. Naprosto chápu. Náš domek má několim nedostatků, kvůli kterým jsem už párkrát hledala číslo realitky, ale kvůli skvělým sousedům jsem si to rozmyslela.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já jedu s nakrájenými sýry a šunkou k vám!!!

      Vymazat
  4. Velmi čtivé a krásné vyznání, Roso, úplně chápu, jak to mrzí, obzvlášť když ten opar přátelství tam visí o podzimních ránech ve vzduchu, uf...proč a jak daleko se stěhovali? Snad jestli měli dobrý důvod, tak člověk ví, že tomu druhému je dobře a že udělal dobrou věc pro sebe - a trochu líp to nese.
    Lea

    OdpovědětVymazat
  5. Jeee, to je tak krasne napsane, kez by nekdo takto smyslel o mne:-), az na ten smutny konec. Chapu, jak velika ztrata to musi byt. Tak at tam brzy bydli jina, ale take tak fajn sousedka. M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tím mě muž chlácholí taky, díky.

      Vymazat
  6. Je mi z toho ouvej:( mam take svoji milovanou sousedku, byly jsme stejne tehotne, mame dvoulete kluky, vse spolu prozivame a bohuzel vim, ze casem se odstehuji, jejich 2kk bude za chvili pro dalsi miminko, ktere ceka male a uz ted je mi z toho smutno. Stejne smutno, jako kdyz se v dubnu vratila moje dobra kamaradka z materske do prace, najednou bylo po vyletech, kafickach, bazenech a ja si prisla sama. Moc me to mrzi, ze jste o tu svou prisla a je dobre, ze jste to napsala, treba se budete vidat dal, ale je pravda ze uz to nebude ono. Držím vam palce, at jsou novi sousede alesponz poloviny tak uzasni!

    OdpovědětVymazat
  7. Prejdi ,,brankou,, na blogu k nám a budeš rada, že si len smutná:-)

    OdpovědětVymazat
  8. To je tak dojemně a krásně napsaný, že se jdu hned balit.. Je sousedky dům na prodej??? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru přesně, říkám si to stejné, tak krásně napsané. Uplně jsem si to všechno představovala.
      Joo a nastěhuj se vedle Rosy. Já dám děcka ráno do Hlásku a jsem u Vás na ranní kafe hned :-) A hlavně tam u Rosy je úžasný a nejlepší zubař, skvělý kamarádský doktor kožař. A vůbec je to tam moc fajn.

      Vymazat
    2. Není,

      ale můžete všichni zatím bydlet u nás - jo?!? - tohle totiž zní jako parádní mejdan!!!

      Vymazat
  9. Rosi to je tak nádherně napsané a tak smutné. četla jsem jedním dechem a je mi to líto fakt s Tebou.
    Ale víš ty co? Já vždycky, když jsem tam u Vás, tak Tě vyhlížím. Hlavně, když jsou nějaké přednosti z prava a tak :-)))) Takže až tě tam fakt jednou potkám, tak se nediv, že Ti skočím kolem krku a budu se k Tobě děsně hlásit jako stará známá. A minule parkuju u zubaře podélně kolem cesty a předemnou bylo fakt blbě zaparkované auto a víš co jsem hned hlásila mému muži? To bude možná Rosa :-)))))
    A poznáš mě naprosto snadno... Ptáčková stará dobrá kabelka to jistí. Chtělo by to už změnit a nechat si ušít jinou... tak se opatruj a nebuď smutná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :o)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

      Vymazat
  10. Krásné počteníčko.Tohle se mě nikdy nepodařilo,spíše to faleš.Tiše závidím ve svých 68 let.Alibabka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdy není pozdě, počkejte - kdo vám zazvoní u dveří příště, držím palec!!!

      Vymazat
  11. Mačkám slzy, ale jsem si jistá, že s vaším nadáním najdete jinou sousedku-kamošku a zase bude hezky na duši.

    OdpovědětVymazat
  12. Mne susedka kamarátka zomrela a to je oveľa horšie ako presťahovanie :-(

    OdpovědětVymazat
  13. Krásně napsané !

    Moje sousedka, o které bych ještě nedávno napsala ( kdybych to uměla) , skoro to samé jako vy, Roso, se odstěhovala asi o půl roku dřív, než plánovala a neřekla ani čau.......a to je smutný....pořád....i když už jsem velká holka.......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona zase cinkne - to je jasný; zešílela z balení, ale jen co se hodí do klidu, je u vás, slibuju!!!

      Vymazat
  14. Roso, tak krásně jsi to napsala, co k tomu víc dodat? dobrá sousedka je k nezaplacení, vím to, nemám ji.
    krásné dny Majka

    OdpovědětVymazat