úterý 19. září 2017

Moje proježděné léto


Něco jsem přes prázdniny najela a jsem dál; v řízení.

Sentimentálně jsme si s dětmi dali párkrát pražskou knihovnu na Palackého náměstí a koupání ve Žlutých lázních a jeden čtvrtek vyrazili i do ZOO v Tróji. Až tam jsem nedojela, nechala jsem si auto tradičně na parkovišti pod výtoňským železničním mostem a zbytek cesty jsme doklouzali tramvaji, jak jsme ostatně za celý život chlapečků byli zvyklí. Na komplet cestu přes Magistrálu jsem byla srab, ale to jsem neměla!

Hned tři dny na to jsem si totiž od Davida nechala naložit kufr auta až po strop, sbalila všecky tři dětičky a odjela sama do Jizerek. Tedy - nejela jsem sama, jela jsem za svou kamarádkou, a i když mě manžel od společné jízdy za sebou zrazoval a poukazoval na její rizika, ta cesta mi ohromně prospěla. Vyrazily jsme dvěma auty společně v neděli po obědě, provoz byl slabý a kamarádčino vozidlo bylo víc než viditelné: na zadním nosiči totiž vezla čtyři kola, včetně jednoho od našeho Kuby. Jak prorokoval muž, navzájem jsem se rozpojily a ztratily hned, ještě dřív než jsme dojely na Barrandovský most. Ale zase jsme se našly. Já poprvé jela Jižní spojkou, které jsem se vždycky obávala a měla z ní oči navrch hlavy. Spolujízda pro mě byla ale fantastická, vždycky jsem koukla na M., proč dává blinkr a o půlvteřinu později si všimla, že se třeba zužují pruhy, nebo se náš pruh mění v odbočovací. Dostat se z Prahy nám šlo snadno, i když jsem byla i přes zapnutou klimatizací potem orosená všude. Mé strachy a nervy a paniky byly navíc hned od nastartování auta mocně umocněny skutečností, že jsem přes narvaný zavazadlový prostor viděla ve zpětném zrcátku jen černo, což mě jako řidičku šoférující půl roku umělo zhusta rozhodit. Očima jsem proto střílela zleva doprava a zase zpátky, jak jsem si furt kontrolovala boční zrcátka. Po pár desítkách minut jsem si na to ale jakž takž zvykla.

Zatímco kamarádka prohlásila naší cestu směr Harrachov za jednoduchou a jela podle dopravních cedulí, já měla přes magnet na palubní desce ještě lípnutý telefon s navigací. Věděla jsem tak krom jiného, kolik mi ještě zbývá času z naši hodinu a půl dlouhé cesty. Po asi třiceti minutách jsme opustily Prahu a najely na širokou dálnici směr Mladá Boleslav, provoz byl výrazně slabý, a tak jsme si to mohly dovolit svižně mazat i v pravém pruhu. David mě opakovaně/otravně varoval, že nesmím jet méně než sto dvacet a mně se při té představě pořád všecko ve mně svíralo. Jenže jak jsem seděla v autě "sama", nikdo mi do pravého ouška neřval "Ale jeď, jeď, jeď!" a vozovka byla poloprázdná, ručička mého tachometru klouzala trojmístnými čísly dál úplně sama. Jelo se mi dobře. V půlce trasy všecky tři děti usnuly, což jsem teda od Kuby rozhodně nečekala, v kabině vozu se tak rozlilo úplné ticho a já to furt metala rovně. Najednou jsem nadechla a vydechla, spustila si trochu níž stresem ztuhlá ramena a vytáhla nehty zaťaté do volantu. Uklidnila jsem a trochu povolila i obě vyšponované paže. Jelo se mi hezky.

Když jsme pak odbočily na Turnov a Železný Brod, osmělila jsem si v pomalu horském terénu pustit i rádio a jako vrcholem svého (nově objeveného!!!) řidičského blaha jsem dětem tajně ukradla a zakousla slanou tyčinku. Ve finálních serpentinách jizerského předhůří už chlapečci byli vzhůru a nahoru se rval i Mikiho žaludek. Stejně jako jeho matce mu bývá v autě zle a i tentokrát hlásil nepohodu, zatímco Kubušák se nežinýroval anoncovat, že nepřežije, jestli se Mikeš zase poblije. Mě hlavně jímala hrůza, kde tady v těchto ostrých krátkých zatáčkách proboha bezpečně zastavím, a kterou že tašku jsme nakonec nacpali pod Mikuláškovy nohy, jestli to náhodou není ta s jídlem na celý týden. ... Zlatý Mikešek to nakonec ustál a my na dvojku - trojku - dvojku dobrázdili až do Zlaté Olešnice. Když jsme vedle sebe s Marťou zastavily a obě frajersky spustily dolů přední okýnko, kamarádka se mě zeptala, jestli nám v navigaci přesně zadanou adresu naší pronajaté dřevěnky. "Blázníš!!! Tak daleko jsem si nemyslela, že bych se kdy dostala", odpověděla jsem ji hystericko vysmátým hlasem, ve kterém se mi mísily všechny mé auto-moto předchozí obavy i náhlá přešťastná euforie z toho, že já jsem to ty vole dokázala, jsem tu!

Spokojená a hrdá na sebe jsem pak později v srpnu vozila týden den co den pro pražském okruhu na plavání na Luka oba syny, tvrdla spolu s kamióny v tamější časté zácpě a předjížděla(!) autobusy a dodávky, bylo-li potřeba. Abych se neshodila před kluky, v závěru prázdnin jsem poprvé nacvakala do Google maps i Nižbor - destinaci, do které jsem v životě sama nejela a víte co, taky jsme tam dodrandili. Všecko se zdálo tak fajn, když jsem někdy náhodou vezla na místě spolujezdce i mého zákonného manžela, dostalo se mi od něj jednou i pochvaly za lepší práci se spojkou. Za čímž však nehledejte nic jiného než fakt, že jsem přes letní teplé měsíce řídila v barefootových šlapkách, a to máte pak jó citlivost v chodidlech. Mé ego mi David ale naopak pošlapal, když mi mezi dvě obcemi, než vjedeme k nám domů, zahlásil, že tady nemusím jezdit  tak (rychle) jako on. "No, dovol! Si jedu jako já." Prostě legrace a pohodička, dokud jsem si minulý čtvrtek nejela pro právě vyrobené kufříky do expedičního skladu v Kunraticích. Tam nastala má řidičská chvíle, ze které jsem prostě nevěděla jak ven a myslela, že to prostě už nedám.

Přes tunely, po okruhu, směr Brno, a pak zácpou přes Vestec jsem v hnusném dešti dojela na Prahu 4. Majitelka skladu na mě už čekala venku a držela mi místo s podélným parkováním. V životě jsem to nedělala, ale protože mě čekalo nanosit do auta mnoho palet s papírovými čemodany, bylo mi jasné, že stát skladišti co nejblíže bude značná výhoda. Teorii podélného parkování jsem neznala, ale pěkně jsem si najela dopředu a pak couvala doprava. Jednou, podruhé, potřetí. Nešlo to, popojela jsem si vpřed a zase dozadu. Když spřízněná paní pochopila, co jsem za vemeno, začala mi ukazovat, což mi příliš nepomohlo, nicméně mé neúspěšné manévry trvaly tak dlouho, že jiné auto kousek vedle stihlo odjet, a já se tak honem vrtla na jeho místo, navíc ještě blíž vstupním dveřím, takže jsem ani tak nevypadala úplně neschopně. Poté jsem uvnitř vozidla demontovala krycí roletu zavazadlové prostoru, složila dvě zadní sedadla naplocho a nanosila si dovnitř pěkných šest palet kuférků. Postiskaly jsme si s paní ruce, ona zmizela zase uvnitř průmyslové zóny a můj průšvih mohl začít.

Zjistila jsem totiž, že ze zaparkovaného místa nevyjedu. Obě auta po stranách stála velmi blízko mě a další kolmo/podélně zaparkované BMW šestkové řady bylo taky blízko. Navíc já jsem zase měla po střechu vyskládané auto, tentokrát kartonem a ve zpětném zrcátku jsem tak mohla koukat jen na rozkošné ilustrace Jany Nachlingerové. Ty jsou sice moc pěkné, ale lepší by bylo vidět za sebou ten černý bavorák - než bílé Janino autíčko. Panicky jsem nevěděla, co dělat. Abych nepoškrábala vedle stojící vozidla, musela jsem couvat rovně. Couvala-li jsem rovně, vůbec jsem nevyjížděla, akorát jsem se děsila, že nabořím onen tmavý produkt bavorských motorových závodů. Pomocná paní byla v čudu, za to okolo šel právě pán, kterému vůbec nevadilo, že zase vydatně lije, on se zastavil na chodníku a koukal přes mokré sklo na mě. Zkusila jsem výjezdní manévr jednou, po druhé, potřetí. A v tu chvíli moje jízda brzda/plyn asi začala Týnku nudit, a tak se rozhodla z plných plic ječet. Ani hlásek, ani gesto nevyšlo naopak o muže stojícího na pěší stezce. Nebyl mi sympatický, vypadal jako režisér David Ondříček a jen čuměl. Nevím, které z okolních aut mu patřilo nebo jestli mě chtěl jen mučit. Každopádně snad na desáté milimetrové popojíždění se mi podařilo vyjet, a pak jsem na to dupla a chtěla být honem pryč. Z toho nacpaného sídliště. Od toho slizouna. Pryč z upršeného nečasu. Než jsem ale za půl hodiny dojela domů, zničující nápor ze mě vyprchal, nejvíc když jsem si pak opět vyhrnula rukávy a dvě sta kufrů si dělnicky vynosila z auta do vlastního skladu u nás doma. Pak už jsem se mohla začít jen radovat a těšit a plánovat si mé foceníčko těch přenádherných papírových kousků, které se vám včera tak líbily.

Statečným a šikovným ženám zdar, a těm (výtvarně) talentovaným zvláště!

25 komentářů:

  1. Sice řídím o pár let déle, ale u podélného parkování se rosím do teď.

    Kdybych citovala mého muže: "V bytě jako architekt vidíš, kde je kolik centrimetrů na první pohled, ale při parkování nevíš, zda tam jsou dva metry nebo dvacet centrimetrů."
    Ne, opravdu nevím.

    Mým oblíbeným kousekem na vrcholu stresu je v rámci usilovného snažení zavadit o blinkry nebo stěrače (nebo obojí) a pak pro umocnění situace zapomenu, že máme klakson uprostřed volantu, a při chaotickém snažení "vidět až za roh" se o něj opřu.
    Je to s podivem, že ne vždy mi dojde, že za mnou není žádný rozezlený řidič, ale že to já sama na sebe troubím.

    (o tom, jaké reakce taková estráda vyvolává reakce u kolemjdoucích, se asi zmiňovat nemusím)

    Dita

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Miláčku, a já jsem schopna se lekat klaksonu Zdeňka Svěráka v dětské písničce ... jsi můj gang, díky!!!

      Smazat
  2. Ve svých nejhorších nočních můrách se mi zdá o řízení. Fakt. Ve snech nedosáhnu na pedály (klesnu-li tělem k nim, nevidím z okýnka), podélně parkuju se skříňovou dodávkou nebo musím znenadání řídit autobus plný lidí. Hrůza.
    Za mě: jsi nejstatečnější, že se vydáváš autem po Praze. Když jsem dělala autoškolu, byl v našem menším městě jeden semafor a jeden (obří) kruhový objezd (a to jsme se ještě učili, že se při vjezdu na něj bliká). Když jsem po letech začínala řídit znova, bylo všechno jinak. Ale pořád je tu klidně a auto naštěstí potřebuju málo. No a pustit si v autě svou muziku je blaho, které za ty řidičské stresy stojí. Mávám!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No, konečně vím, kdo to jezdí s pořádně ohulenou muzikou - jsi to ty!!! Moc zdravím, moc děkuju a šťastnou cestu!

      Smazat
  3. Milá Rosičko, jste moc statečná! Obdivuju vaši řidičskou odhodlanost jít pořád dál!
    A mimochodem - neuvažujete o tom, že byste napsala nějaký román? Vaše psaní je tak uchvacující, že se nemůžu odtrhnout dřív, než dočtu nakonec. A myslím, že takových je nás víc :-) !
    Pěkné dny, Zdenka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zdeni, ani nechtějte vědět, o čem všem já uvažuju - no, dyť mě znáte: sebevědomí ani šílenství mi nechybí, teď už jen pořádně šlápnout na plyn.

      Děkuju moc za podporu!!!

      Smazat
  4. Milá Roso, za volantem zažívám naprosto stejné pocity i stresy, jako bych to četla o sobě :-) Natožto pak s parkováním. To já zaparkuji, ale pak z toho místa vyjet!?! Během MD jsem se s autem musela "skamarádit", abych se s dětmi kamkoli dostala a nyní to je mě každodenní nutnost (nutné zlo) pro cestu do práce. A s Vaším psaním úplně souhlasím se Zdenkou!
    Moc Vám fandím! Krásné dny!
    Martina

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Marti, supr - tak až se potkáme, tak na sebe blikáme a máváme z okna: jasná zpráva!!!

      Smazat
  5. Ano, myslím, že o román by byla rvačka. Moc se zas něj přimlouvám a hned několik dílů! Rosi, jako vždy překrása.
    Lenka ze školky

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nikdy bych nevěřila, že budu někdy řídit,
      a tak jistě: i na román se těším. Díky díky za podporu.

      Smazat
  6. Roso, fakt jsi me pobavila. Jsi dobra. Já jsem se ve svém ridicskem stresu troufla jen kousek od bytu. Nemám cit pro spojku, auto mi chcipa, já pak stres, jak se za mnou stosuji nervózní ridici.... škoda mluvit. Mas můj obdiv. :-) Marketa ze svatby ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Obdiv vůbec netřeba - ona spíš, Markét, nouze naučila Dalibora housti ... !!!

      Smazat
  7. Proto máme auto s parkovacími senzory :-) Báječná věc!!!! Ale i s těmi senzory mi to stejně jde jen na jednu stranu k chodníku, vlevo, běda, jak je místo vpravo :-) To jsme my ženy, ale co, zase nám jdou báječně jiné věci, které pánové nezvládnou!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Až si budeme kupovat nový "autobus", budu na to myslet!

      Smazat
  8. Roso, obdivuji vás, s jakou lehkostí píšete o svém řízení a jeho vývoji. Musím říct, že jak jsou tady ostatní spokojeni a pobavili se, já jsem si spíš vybavila z dětství otcovo "ale jeď, jeď, jeď" směrem k mé matce a mám stažený žaludek. Aby nedošlo k mýlce, moje matka má řidičák nejen na auto, ale i na traktor a náklaďák. Její sebevědomí při řízení ale otec dusil tak dlouho, až přestala řídit úplně všechno (a tím nemyslím jen dopravní prostředky). Přitom on sám řídil tak strašně, že nám se sestrou za jízdy pravidelně bývalo na zvracení. Chápu, že muži a ženy řídí jinak a myslí za jízdy jinak, ale nechápu, proč mužská protistrana mívá tu tendenci poučovat a kibicovat, jakoby to dělali líp...:-))). Tak jsem vám tím vlastně chtěla říct, že když zvládnete odřídit to, co jste tady popsala (byť se stresem a zaťatými nehty do volantu), tak už si do toho nenechte kecat a dejte najevo, že VY kočírujete!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesně - a navíc už si umím za jízdy pustit i rádio ... a tak zmíněné osoby, chytré jak rádio, už pak ani neslyším!

      Smazat
  9. Hezky napsáno :-) Malá vychytávka: do ZOO se od nás "z jihozápadu" nejlíp jezdí tak, že se na Smíchově najede do tunelu, který plynule přejde do Blanky a vyjede v podstatě v Tróji! Fakt doporučuju, za 35 minut jste u ZOO, když to jede... A navíc chlapečci budou obdivovat ten nový tunel. Zuzana

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, my už takhle vzali návštěvu do ZOO na konci srpna,
      ale v textu to není - už se mi to tam ... ehm ... dramaticky/dramaturgicky nehodilo ... :o)

      Smazat
  10. Pripomina mi to me ridicske zacatky pred par lety, s odstupem doby, ale musim uznat, ze preste tyto situace mi nejvice pomohly prestat se bat (navigaci a vyhledani budouciho mista na zaparkovani pouzivam dodnes, to se asi nezmeni ani v budoucnu :-DDD).

    OdpovědětSmazat
  11. Tak já tu svoji řidičskou hrůzu nepřekonám. Tvářím se, že jsem ekolog, a kolo, autobus a muž to jistí. Někdy je to otrava, ale lepší, jak za volantem, fakt.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že už jsme dost velké holky, abychom se do něčeho nutila.
      A kdyby něco - já tě klidně svezu!

      Smazat
  12. Pokaždý, když jedu s kýmkoliv cizím (občas se mi to v práci nedejBože stává), předem upozorňuju, že moc neřídím a za volantem se necítím nejjistěji. Pokaždý mě ten člověk, kterého jsem vezla, řekne, že kdybych se nenahlásila předem, nic by nepoznal. Ano, i toto je výsledek pomoci milujícího manžela, který se snaží z manželky vychovat skvělého řidiče...
    Žádné sebevědomí v autě nemám, připadám si tak maximálně nemožná, jak to jen jde. A vzhledem k tomu, že můj drahý je za volantem hodně vztekací typ, děsím se, když si představím, že bych těmi různými zvířaty a částmi těla mohla být já a že rozhodně není takový vztekloun na silnicích jediný. Proto jsem se před pár měsíci rozhodla radši vůbec neřídit. A osobně si myslím, že je to hrozná škoda...
    Proto máš, Roso, můj nesmírný obdiv a fandím Ti na plné pecky!! :)

    OdpovědětSmazat
  13. Quantum Binary Signals

    Get professional trading signals delivered to your cell phone daily.

    Follow our signals today and make up to 270% daily.

    OdpovědětSmazat