Moje proježděné léto

Něco jsem přes prázdniny najela a jsem dál; v řízení.

Sentimentálně jsme si s dětmi dali párkrát pražskou knihovnu na Palackého náměstí a koupání ve Žlutých lázních a jeden čtvrtek vyrazili i do ZOO v Tróji. Až tam jsem nedojela, nechala jsem si auto tradičně na parkovišti pod výtoňským železničním mostem a zbytek cesty jsme doklouzali tramvaji, jak jsme ostatně za celý život chlapečků byli zvyklí. Na komplet cestu přes Magistrálu jsem byla srab, ale to jsem neměla!

Hned tři dny na to jsem si totiž od Davida nechala naložit kufr auta až po strop, sbalila všecky tři dětičky a odjela sama do Jizerek. Tedy - nejela jsem sama, jela jsem za svou kamarádkou, a i když mě manžel od společné jízdy za sebou zrazoval a poukazoval na její rizika, ta cesta mi ohromně prospěla. Vyrazily jsme dvěma auty společně v neděli po obědě, provoz byl slabý a kamarádčino vozidlo bylo víc než viditelné: na zadním nosiči totiž vezla čtyři kola, včetně jednoho od našeho Kuby. Jak prorokoval muž, navzájem jsem se rozpojily a ztratily hned, ještě dřív než jsme dojely na Barrandovský most. Ale zase jsme se našly. Já poprvé jela Jižní spojkou, které jsem se vždycky obávala a měla z ní oči navrch hlavy. Spolujízda pro mě byla ale fantastická, vždycky jsem koukla na M., proč dává blinkr a o půlvteřinu později si všimla, že se třeba zužují pruhy, nebo se náš pruh mění v odbočovací. Dostat se z Prahy nám šlo snadno, i když jsem byla i přes zapnutou klimatizací potem orosená všude. Mé strachy a nervy a paniky byly navíc hned od nastartování auta mocně umocněny skutečností, že jsem přes narvaný zavazadlový prostor viděla ve zpětném zrcátku jen černo, což mě jako řidičku šoférující půl roku umělo zhusta rozhodit. Očima jsem proto střílela zleva doprava a zase zpátky, jak jsem si furt kontrolovala boční zrcátka. Po pár desítkách minut jsem si na to ale jakž takž zvykla.

Zatímco kamarádka prohlásila naší cestu směr Harrachov za jednoduchou a jela podle dopravních cedulí, já měla přes magnet na palubní desce ještě lípnutý telefon s navigací. Věděla jsem tak krom jiného, kolik mi ještě zbývá času z naši hodinu a půl dlouhé cesty. Po asi třiceti minutách jsme opustily Prahu a najely na širokou dálnici směr Mladá Boleslav, provoz byl výrazně slabý, a tak jsme si to mohly dovolit svižně mazat i v pravém pruhu. David mě opakovaně/otravně varoval, že nesmím jet méně než sto dvacet a mně se při té představě pořád všecko ve mně svíralo. Jenže jak jsem seděla v autě "sama", nikdo mi do pravého ouška neřval "Ale jeď, jeď, jeď!" a vozovka byla poloprázdná, ručička mého tachometru klouzala trojmístnými čísly dál úplně sama. Jelo se mi dobře. V půlce trasy všecky tři děti usnuly, což jsem teda od Kuby rozhodně nečekala, v kabině vozu se tak rozlilo úplné ticho a já to furt metala rovně. Najednou jsem nadechla a vydechla, spustila si trochu níž stresem ztuhlá ramena a vytáhla nehty zaťaté do volantu. Uklidnila jsem a trochu povolila i obě vyšponované paže. Jelo se mi hezky.

Když jsme pak odbočily na Turnov a Železný Brod, osmělila jsem si v pomalu horském terénu pustit i rádio a jako vrcholem svého (nově objeveného!!!) řidičského blaha jsem dětem tajně ukradla a zakousla slanou tyčinku. Ve finálních serpentinách jizerského předhůří už chlapečci byli vzhůru a nahoru se rval i Mikiho žaludek. Stejně jako jeho matce mu bývá v autě zle a i tentokrát hlásil nepohodu, zatímco Kubušák se nežinýroval anoncovat, že nepřežije, jestli se Mikeš zase poblije. Mě hlavně jímala hrůza, kde tady v těchto ostrých krátkých zatáčkách proboha bezpečně zastavím, a kterou že tašku jsme nakonec nacpali pod Mikuláškovy nohy, jestli to náhodou není ta s jídlem na celý týden. ... Zlatý Mikešek to nakonec ustál a my na dvojku - trojku - dvojku dobrázdili až do Zlaté Olešnice. Když jsme vedle sebe s Marťou zastavily a obě frajersky spustily dolů přední okýnko, kamarádka se mě zeptala, jestli nám v navigaci přesně zadanou adresu naší pronajaté dřevěnky. "Blázníš!!! Tak daleko jsem si nemyslela, že bych se kdy dostala", odpověděla jsem ji hystericko vysmátým hlasem, ve kterém se mi mísily všechny mé auto-moto předchozí obavy i náhlá přešťastná euforie z toho, že já jsem to ty vole dokázala, jsem tu!

Spokojená a hrdá na sebe jsem pak později v srpnu vozila týden den co den pro pražském okruhu na plavání na Luka oba syny, tvrdla spolu s kamióny v tamější časté zácpě a předjížděla(!) autobusy a dodávky, bylo-li potřeba. Abych se neshodila před kluky, v závěru prázdnin jsem poprvé nacvakala do Google maps i Nižbor - destinaci, do které jsem v životě sama nejela a víte co, taky jsme tam dodrandili. Všecko se zdálo tak fajn, když jsem někdy náhodou vezla na místě spolujezdce i mého zákonného manžela, dostalo se mi od něj jednou i pochvaly za lepší práci se spojkou. Za čímž však nehledejte nic jiného než fakt, že jsem přes letní teplé měsíce řídila v barefootových šlapkách, a to máte pak jó citlivost v chodidlech. Mé ego mi David ale naopak pošlapal, když mi mezi dvě obcemi, než vjedeme k nám domů, zahlásil, že tady nemusím jezdit  tak (rychle) jako on. "No, dovol! Si jedu jako já." Prostě legrace a pohodička, dokud jsem si minulý čtvrtek nejela pro právě vyrobené kufříky do expedičního skladu v Kunraticích. Tam nastala má řidičská chvíle, ze které jsem prostě nevěděla jak ven a myslela, že to prostě už nedám.

Přes tunely, po okruhu, směr Brno, a pak zácpou přes Vestec jsem v hnusném dešti dojela na Prahu 4. Majitelka skladu na mě už čekala venku a držela mi místo s podélným parkováním. V životě jsem to nedělala, ale protože mě čekalo nanosit do auta mnoho palet s papírovými čemodany, bylo mi jasné, že stát skladišti co nejblíže bude značná výhoda. Teorii podélného parkování jsem neznala, ale pěkně jsem si najela dopředu a pak couvala doprava. Jednou, podruhé, potřetí. Nešlo to, popojela jsem si vpřed a zase dozadu. Když spřízněná paní pochopila, co jsem za vemeno, začala mi ukazovat, což mi příliš nepomohlo, nicméně mé neúspěšné manévry trvaly tak dlouho, že jiné auto kousek vedle stihlo odjet, a já se tak honem vrtla na jeho místo, navíc ještě blíž vstupním dveřím, takže jsem ani tak nevypadala úplně neschopně. Poté jsem uvnitř vozidla demontovala krycí roletu zavazadlové prostoru, složila dvě zadní sedadla naplocho a nanosila si dovnitř pěkných šest palet kuférků. Postiskaly jsme si s paní ruce, ona zmizela zase uvnitř průmyslové zóny a můj průšvih mohl začít.

Zjistila jsem totiž, že ze zaparkovaného místa nevyjedu. Obě auta po stranách stála velmi blízko mě a další kolmo/podélně zaparkované BMW šestkové řady bylo taky blízko. Navíc já jsem zase měla po střechu vyskládané auto, tentokrát kartonem a ve zpětném zrcátku jsem tak mohla koukat jen na rozkošné ilustrace Jany Nachlingerové. Ty jsou sice moc pěkné, ale lepší by bylo vidět za sebou ten černý bavorák - než bílé Janino autíčko. Panicky jsem nevěděla, co dělat. Abych nepoškrábala vedle stojící vozidla, musela jsem couvat rovně. Couvala-li jsem rovně, vůbec jsem nevyjížděla, akorát jsem se děsila, že nabořím onen tmavý produkt bavorských motorových závodů. Pomocná paní byla v čudu, za to okolo šel právě pán, kterému vůbec nevadilo, že zase vydatně lije, on se zastavil na chodníku a koukal přes mokré sklo na mě. Zkusila jsem výjezdní manévr jednou, po druhé, potřetí. A v tu chvíli moje jízda brzda/plyn asi začala Týnku nudit, a tak se rozhodla z plných plic ječet. Ani hlásek, ani gesto nevyšlo naopak o muže stojícího na pěší stezce. Nebyl mi sympatický, vypadal jako režisér David Ondříček a jen čuměl. Nevím, které z okolních aut mu patřilo nebo jestli mě chtěl jen mučit. Každopádně snad na desáté milimetrové popojíždění se mi podařilo vyjet, a pak jsem na to dupla a chtěla být honem pryč. Z toho nacpaného sídliště. Od toho slizouna. Pryč z upršeného nečasu. Než jsem ale za půl hodiny dojela domů, zničující nápor ze mě vyprchal, nejvíc když jsem si pak opět vyhrnula rukávy a dvě sta kufrů si dělnicky vynosila z auta do vlastního skladu u nás doma. Pak už jsem se mohla začít jen radovat a těšit a plánovat si mé foceníčko těch přenádherných papírových kousků, které se vám včera tak líbily.

Statečným a šikovným ženám zdar, a těm (výtvarně) talentovaným zvláště!