Příroda u nás/příroda v nás

Byla jsem naivní blbka, když jsem si myslela, že naše nová adresa je tolik oblíbená hlavně pro svou bezprostřední blízkost Praze. Že právě proto tam s námi bydlí třeba nejkudrnatější česká režisérka s tiziánovými vlasy nebo nejprofláknutější český právník s úsudkem ostřížím jak sokol nebo svého času i mafiánský milovník žraločího mazlíčka ve vlastním akváriu. Ale ne ne ne.

Naše město: to je především úžasná příroda. Ráno co ráno od jara zírám z okna kuchyně na listnaté kopce od naproti, co s teplejším počasím bobtnají jak hlava brokolice. Sleduji jabloně v zahradě, které nejdřív hojně bělostně kvetly a teď jim každým dnem klesají znavené větve k zemi pod řádnou tíhou pomalu se červenajících jablek. Čuchali jsme s dětmi už ke sněženkám, bledulím, narcisům i tulipánům. Divoké lilie s domácí mašlí jsme na konci roku rozdali všem učitelkám světa, a i když už je skoro půlka prázdnin, náš starý a klasický záhon růží si furt s klidem kvete dál. Má na to věk (skoro sto). I k divoké trávě, která nám nejdřív při suchém květnu a červnu nehezky žlutě usychala, spolu se stejně vyprahlou studní vedle, zatímco po posledních a opakovaných lijácích roste šíleně jak z pohádky. Z mechu a kapradí. 

Tolik k rostlinstvu, to je fajn a nic mi v životě nepřineslo větší instagramovu slávu než právě mé umě naaranžované pugety z květin naškubaných před plotem i za ním. Sláva/tráva. Ale zvířata u nás - to už je jiná kapitola. Ta nestíhám fotit, dřív než strachy omdlívám. I když začalo to rozkošně. S prvním jarem nám zahradou snožmo začal skákat párek kosů. Větší lásku jste neviděli! K ním se v květnu přidal - malovaný od Josefa Lady - léčivý strakapoud. Ten vám byl tak malebně krásný, že jsme si o něm vyprávěly i na soukromém večírku s kamarádkou z vedlejší chalupy. By si možná jeden myslel, že spolu u vína řešíme, co nového v Avonu a přitom my dvě holky dlouze a obdivně básnily o ptácích. A přesně v tu stejnou noc nám někdo na mejdanu funěl za uchem. Plně a krátce. Pan ježek! Šoural se nám ke sklepu, zatímco já si za stejně hlasitého pištění zakrývala obě oči.

"Tady nejsi na Václaváku", slyšel jsem tehdy a pak podobně i od jiné sousedky, která nás s dětmi zachránila před děsivým hadem. To vám tak jednou dopoledne spěcháme na výtvarku do Prahy. Mikeš už napřed poskakuje k brance. Já mám v levé ruce Týnku v autosedačce, v pravé ruce klíče od domu, na levém rameni kabelu s plínkami a svačinami a pitíčky pro všechny a klíče od auta tuším svírám v zubech. Meškáme, a tak s největším úsilím klopýtám honem honem taky za Mikim, když v tom si všimnu, že jeho pravá nožka v barefootové botce stojí přesně uprostřed plaze, který je tímto přepůlením patřičně naštván a mrská se oběma svými konci jak blázen. Jsem v šoku, valím oči, ale ve vteřině se rozhoduju, že ani za nic nesmím na zem položit právě Týnečku. V hlavě mi dojde, že nemám ani tušení, kam bych po přestěhování se rychle jela na dětskou pohotovost. Natož abych já vůbec uměla řídit rychle. Udělám proto malilinkou Sofiinu volbu, a kdyby někoho, tak had musí uštknout Mikuláška, ten je (nej)silnější. Vzápětí mě napadne, že by nemusel uštknout nikoho, jen nevím, jak promluvit na synka, když sama mám plnou pusu. Zároveň si v těch pěti piko vteřinách celého uvažování ještě stihnu usmyslet, že na něj rozhodně teď nesmím přenést svou hysterii a paniku, aby nezazmatkoval. A ve stejnou chvíli jde za naší retro brankou jiná (a úplně) klidná dáma v pohodlných modrých montérkách, která si všimne mého šílenství, slepýše honem chytne do holé ruky a mrskne s ním směrem ke kolejím. "Už neboj, jel vlakem do Berouna", mrkne utěšujícím způsobem na Mikiho. A dost možná, že ta věta patřila mnohem víc mě.

O urputném krtkovi z naší zahrady už se tolik rozepisovat nebudu. Jen vám ledově klidná řeknu, že když (ne)šťastnou náhodou zemřel u sousedů na schodech, neuronila jsem pro něj ni slzu. Moc co psát není ani k počínajícímu vosímu hnízdu, které si blanokřídlý hmyz začal stavět u nás v krabici venkovních jističů. Snad jen že David se jej nejdřív tak lekl, že od něj uskočil dál než kobylka luční. A těch máme taky plné stromy. A ještě máme doma jednu krotkou veverku, která si u nás pod lískami den co den vykračuje s klidem želvy. Ne, krunýřovce v zahradě fakt nemáme, to už bych kecala. I když totéž si o mě vážně všichni myslí, když každé návštěvě, co ji smýkám okolo Berounky, ukazuji přesně to místo - to místo, kde jsme s Kubou a Mikim a s Mikim a Hanele jednou viděli lišku. A teď už dobrou noc, děti.

...

A než všichni usnete jako vážně, koukněte ještě na novou Týnčinu knížku.

Kterou dostala od Hračkotéky a tématicky jsme rozhodně stále in natura.

Koupací knížečka snadno rozpoznatelné a slavné značky WeeGallery je původně klasicky černobílá,
ale když se namočí ...

stane se zázrak

... a ona se hned pěkně vybarvuje. DO BAREV!

Rybka a vážka.

A kachna s káčátky.

A žába.

A labuť a zas ten ježek.
A protože vy všecky mamky tady jste holky moc šikovné, určitě je vám jasné, že voda ze studny, respektive z bazénu není jediná tekutina, která by případně mohla u miminka zajistit kouzelnou barevnou přeměnu čtiva.

Prostě přírodně v přírodě a přirozená krása. To jsme teď my.