pátek 22. července 2016

Minulý víkend


Rádi se s Davidem radujeme, jaké to máme krásné děti. Kulaťoučké. Šikovné. Naše.

Akorát někdy nás zaskočí, především Kuba. O minulé velkorodinné dovolené si náhle stěžoval, proč jsme nejeli raději do hotelu. Aby nás tam někdo obsluhoval. A když jsme mu kontrovali, že my se o něj na chalupě přece staráme tuze a moc, oponoval nám hodný synáček slovy, že i o nás by měl někdo pečovat.

A má recht! Taková dovolenka v hotelu má svoje a my jsme s mužem od minulého víkendu dost spokojeni, že po Tatrách a Šumavě jsme i v Krkonoších konečně objevili velký hotel s bazénem a službami, na kterých my trváme/které si vychutnáváme. Hotel Horizont v Peci!

Už jenom to balení. Člověk si s sebou vezme pohorky, tatranku, rozečtenou knížku a jedeme. V pátek navečer jsme byli tam a těšili jsme se velmi, protože poprvé jsme si objednali Rodinný pokoj, tedy spaní dětí oddělené dveřmi(!) od našeho manželského lůžka. Uvítací Bohemku na pokoji v kyblíku ledu jsme přešli mlčením - už jsme dospělí, na lačno nepijeme a celý náš horský pobyt jsme honem zahájili večeří. Znáte ty velkokapacitní hotely a jejich opulentní jídelní menu. Oči létají z jedné vitríny do druhé, děti si ukazují prstem a kuchaři ve vysokých čepicích čekají na značkách, aby vám mohli dobrotu naservírovat. Ochutnat jedno dvě masa, k příloze kopec zeleniny a nakonec francouzská palačinka zakápnutá medem. Ještě že byl v hotelu výtah, který vytáhl naše plná břicha až na pokoj do jedenáctého patra. To ale neznamená, že když chlapečkové zachrápou třikrát nahlas, my se nevytratíme s chůvičkou v kapse až nahoru pod střechu, do SKY CLUBU. Ne/barevné míchané nápoje se nám do žaludku ještě (vždycky) vejdou. V horní panoramatické restauraci s výhledem daleko až kde končí Krakonošovo už v tu chvíli vládne důstojná atmosféra - my zapadneme do polstrovaných sedaček, z obřích oken prosklené stěny hledíme na osvětlenou noc a posilněni si s mužem plánujeme naši blízkou budoucnost.

U snídaně nám ráno Kubka se vší vážností sděluje, že se mu splnily tři sny. Je v hotelu - snídá nutelu a večer půjdeme na bazén, který jsme si hned zkraje dne museli jít obhlídnout. To je dobře! Protože za chvíli nás zase bude mít za ty nejstrašnější rodiče. Než se ale vydáme na výšlap, hojně snídáme. Někdo z nás welllness verzi, někdo po americku: vajíčka, slanina, párky. Hádat nemusíte! Ale lehoučkou omeletu si zase dáme labužnicky všichni. Je stejně nadýchaná jako včera a i obsluha v Bohemia restauraci, stejná jako včera, je stejně jako včera skvělá, milá, "proděcká".

Cestou na lanovku nás Kubka s Mikim mají ještě rádi, zatímco já vystojím důlek ve frontě na jízdenky na Sněžku, oni nepočítaně prolezou sem a tam novým systémem průlezek a chodeb u spodní stanice lanové dráhy. Naše jízda nahoru je radostná a klidná, zatímco na vrcholu to začne. Už poučeni z minula vytahujeme čepice, halíme se do kapucí, nejvyšší hora nás vítá sedmi stupni. Viditelnost je vcelku veliká, ale návštěvnost špičky hory ještě větší. Zkusíme se všichni honem nacpat jednu společnou fotku a už už prcháme pryč, tentokrát jsme si vymysleli výlet k polským sousedům, na ledovcové pleso Malý Staw. Prudce z kopce klesáme cestou česko-polského přátelství ke Slezské boudě a je to procesí. Zástupy přede mnou, zástupy za mnou. A největší ohrožením člověka v tu chvíli není ani silný ostrý vítr nebo nepevné kamení pod nohami, dávat bacha si hlavně musíte, aby vám někdo teleskopickou tyčí od mobilu nepropíchl břicho.

A zatímco Mikenda už se spící nese, Kuba nás chce vydědit. Po pár metrech nás informuje o své strašné únavě, vyčerpání a hladu. Brečí, filmuje, přehrává. Přeje si být zpátky na hotelu, mluví o vířivce, zatímco nás teď čeká asi deset kilometrů cesty. Není s ním řeč, když však prudké klesání skončí, přestane to i se starším synem jít z kopce. Začne si všímat vrcholů okolo, zelených porostů a dravců nad našimi hlavami. Hrajeme slovní hry, odhazujeme svršky a vytahujeme svačiny. Chvilkové zapůjčení foťáku mu vrací náladu do normálu a sotva nám stihl dovyprávět všechny své (smyšlené?) historky ze školky, došli jsme po modré k boudě Strzecha Akademicka, kde si dáme polský oběd. Pirohy a frytki. Úvahy o zdravé stravě teď jdou stranou, řešíme jiný trabl. Cesta sem nám trvala déle než jsme mysleli, jezero jsme ještě ani neviděli a v pět máme dole v hotelu objednanou první masáž. Jo, chtěli jsme si to tady užít, ale nějak jsme se přepočítali v tempu naší karavany, která jen tak nepopoběhne. A tak žhavím linku k hovoru z ciziny a ptám se paní recepční na Horizontu, zda by šly obě naše relaxační kúry posunout až na osmou hodinu. Omlouvám se, prosím, děkuju. Hotel je obrovský a obrovsky neskutečný! Slečna mi o chvíli volá mile zpět, že vše zařídila, posunula, přesunula, moc nás zdraví a máme si užít túru. Kubín s mastnou pusou na to nic neříká, probuzeného Mikeše pohyb v uzavřené hospodě nebaví a nejradši už by šel a muž začne sýčkovat, že my nestihneme beztak ani lanovku zpátky dolů než ji v šest večer zavřou. A to jsme jezero ještě ani neviděli, jak už jsme vám říkala.

Dojíst, zajíst to gumovým medvídkem a ostrým tempem vedu mé rozložené mužstvo dál. Zase klesáme, ztrácíme výškové metry, ale jak jinak k jezeru(!). To bylo už jen asi deset minut od chaty, dosáhli jsme jej, vyfotili a valíme zpátky. Kubka má pro změnu manickou fázi a další dvě hodiny nezavře pusu. Je to ale nakažlivé a už se směje i Mikeš. I David, který zatím netuší, že si za chvíli namůže koleno. Šlapeme, kocháme se, kecáme. S rodinou na horách. Je to pěkné. Jak postupuje odpolední čas, ostatní turisté mizí. Začínáme být konečně skoro sami. Je to pěkné! A hodinky nám ukazují rezervu jedné hodiny do uzavření lanovky. Před finálním výstupem zpátky na vrchol Sněžky dojíme poslední zásoby ze dna batohu a statečně jdeme na to. Kuba má navíc jako obolus slíbenou pamětní minci z Poštovny. Jdeme. Jdeme a funíme. Miki se nese a muž si hne nohou v kloubu, až funí víc než dva psi husky, kteří nás cestou předběhli. O půl šesté se za námi zaklapnou dveře kabinky a my se snášíme dolů. Spokojeni, hladoví, zpocení, unavení, pochroumaní, šťastní.

V domnění, že se v bazénu trochu uvolníme než půjdeme spát, naskáčeme v plavkách ještě před večeří do hotelového wellness centra. Jenže pro děti napuštěná tekutina je snad živou vodou - řádí, skáčou a lumpačí jako by nic. Muž belhá, a já s ním za ním. Dáme si společně pár plaveckých temp, a pak odevzdaně odhalenými těly zaplníme prostor whirpool vany. Teď už nás ale čekají jen samé slasti. Multi-chodová večeře zakápnutá zase lívancem a pak masáž. Když mě něco bolí, včetně duše, libuju si v paranormálních tanečcích s olejíčky kolem mého těla, po dobrém horském pochodu mi ale dnes svižnější sportovní přístup slovenského maséra přišel víc než vhod. V bambusovém ráji v přízemí hotelu sebou mrsknu na lehátko a následujících šedesát minut se blahem rozložím na tisíc atomů. Ploché plosky nohou, uchozené kotníky a namožená lýtka. Úleva se dostavuje. Šíje, kříže, bedra - to chceš! Krk, krk, krk. Od podzimu loňského roku se poctivě snažím držet své nedělní kondiční plavání, a tak nějaké ty svaly už si na má záda za tu dobu lehly, ale krk - ten mě bolí furt. Úleva úleva. Otáčím se, ještě jednou z druhé strany nohy, ruce, krk a hlava a za hodinu odcházím jako znovuzrozená. Pak už mě čeká jen dětský zábal, lehnu si doprostřed postele, zprava jedno dítě, zleva druhé dítě, a když oba usnou, přijde (mateřská) nirvána. V deset se na pokoj vrací taky nový David, a teď už musíme jen překonat vlastní lenost, znovu se obléct a nechat se vyvézt do osmnáctého patra na náš poslední drink; oslavit to, oslavit se, usnout.

A druhé ráno přežít, že naše děti prostě neděli nesvětí a vstávat brzo budou - i kdybychom je do těch těžkých zatemňovacích závěsů za-mo-ta-li!

...

Úkoly cestou z parkoviště dole v Peci na lanovku. Lesní kvízy a hádanky.

Akorát Mikeš neměl pro chybné matematické kroky Davida pochopení.


Siluety zvířat versus jejich stopy.

My.

Versus oni.

Nečas ve výšce 1603 metrů nad mořem.





Jezero Malý Staw. A zatímco mě už zaplavily šťastné endorfiny, 

mužstvo bylo v rozkladu.





Leháro.



A na konec bublinky pro všecky!
...
A komu by se mohly hodit i další tipy na námi ozkoušené ubytování, ať sleduje můj instagram: kam až nás cesty zanesou. Nejen v létě. 

5 komentářů:

  1. Skvěle jsem se bavila nad textem��a živě jsem si vše i představovala.Krááása.Příští týden mám dovolenou a ani nechci nahlas říkat jak já se těším.Ještě dnes večer do práce a potom......
    Přeji spoustu dalších zážitků Svaťka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ou jé, rádi jsme tě nalákali. Vivat léto!!!

      Vymazat
  2. Presne také isté deti - vnúčatá mám aj ja.Aj to trápenie na túrach.Ale nemôžeme to vzdať -lebo jedného dňa nám budú za to vďační :o))pozdravuje a pevné nervy želá Marianna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marianno, díky.
      Děti jsou naše, tak žiji náš život a ... sdílí naše štěstí ... :o)
      Pozdravujte smečku doma!!!

      Vymazat
  3. Hezky jste si dětičky podělili - celý táta, celá máma :-)
    Jste prima rodinka!
    Jana

    OdpovědětVymazat