Jak Jindřich potkal Eriku

Máme nové křeslo.

Dostali jsme ho darem, loni v listopadu, od sestry mého dědy. Křeslo má bratru odsezených dobrý šedesát let a originálně bylo ve dvojici s kouskem, který teď se stejnou láskou opečovává ve čtecím koutku má sestřenice.

Bylo fantastické znát jeho minulost - kdo v něm usedal, kdo v něm usínal, ale taky na první dobrou už bylo vidět a v patřičných oblastech i cítit, že má to nejlepší za sebou. Navíc i područky se staly obětí své doby a mnohovrstevnatý tmavý nátěr plný místy bublin a místy škrábanců taky nebyl k chlubení. I naběhla jsem k čalouníkovi k nám v ulici a ten mi udělal na renovaci křesla od Jindřicha Halabaly takovou kalkulaci, že jsem se až musela chytit sklepní zdí, aby to tam se mnou neseklo. Naopak vzorník jeho látek se mnou nehnul vůbec. Měla jsem totiž od počátku jasnou představu. Chtěla jsem drobný vzorek na látce, tak jako původně křesla UP Závodů v Brně v první půlce dvacátého století mívala. Přála jsem si ale k tomu přiznat i naše jedna dvacáté století. Ideálně v černobílé barvě. Tamější čalounický mistr mi dal na sebe kontakt a s tím jsme se rozloučili/tím jsme spolu s skončili.

Už teď však bylo jasné, jak směšný byl můj původní rozpočet, a i když se mi A.B. původně vysmála, já teď za ní zase přišla s prosíkem, ať mě zachrání. I dostala jsem od ní báječný kontakt na jiného čalounického machra, s cenou jsme byli na půlce, jen - on potahoviny nenabízel. Do telefonu mi nadiktoval, že se mu mám ozvat až s látkou. Hned jsem mu pravdivě hlásila, že ale žádnou nemám a on mi poradil: "Však ona vám Beranová nějakou vybere!", s dikci jako by Beranová byla žákyně Beranová. A taky že jo. Vyrazily jsme společně s Andrei do nebe.

Protože jak jinak popsat služby v Color design. Ocitly jsme se v té nejstarší Praze. V prvním patře letitého chladného domu, kde v užší místnosti s klenbovými stropy a špaletovými okny stál uprostřed předlouhý stůl, kam nám postupně všechny asistentky ochotně přinášely a přinášely další vzorníky z okolních polic. V životě jsem si nedovedla představit, že existuje taková nabídka potahových látek, textilií, záclon ... Ještě že Andrea tam byla v obraze, přesně si diktovala, co chceme vidět, ale stejně - i tak se před námi vršily kopce. Jedna z prvních látek, na kterou jsem si sáhla, v odstínu antracitové šedé a s vtipným geometrickým vzorem byla pekelně drahá. Daly jsme ji stranou a hledaly dál. Přikládaly, odkládaly, fotily na mobil, tajně zatínaly zuby nad cenovkami. Ale vybraly jsme. Měly jsme několik šampionů, a protože spící Mikešek už se v kočárku začal mrcasit, chytily jsme vuzek a běžely raději o dům dál. V sousedním dvoře Super Tramp Coffee jsme ani nestihly dopít kafe, pár krát se cvaknout na sociální sítě a už byl Miki vzhůru. Druhou a poslední štaci absolvoval s námi při vědomí a řeknu vám, že z něho designer nebude.

Další zastávku na opačném břehu Vltavy celou probrečel zavěšen na klice ve snaze dostat se z tohoto textilního a tapetového salónu co nejdřív daleko pryč. A to přestože i tady se o nás starali noblesně. Opět nám nalili něco k pití a opět začali kmitavě nosit bichle vzorků. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, co jsem viděla V Jirchářích. To nešlo udržet v hlavě. Navíc moje oči nevěděly, kde se radovat dřív. Najednou jsem si mohla dlaní hladit látky, které jsem měla v obrázcích uložené na pinterestu. Sen se zhmotnil. Bylo to přede mnou na stole. A jasný favorit byl vybrán. Rozhodně, bez debat a jiných pochyb, byl to rosistický polka krémový puntík na černém podkladu. Vybráno, hotovo, máme to. Jenže - a Andrea mě uklidnila, že to tak je vždy - zrovna tahle látka měla nějaký trabl ve výrobě a naskladněna bude nově až v únoru 2017. Dobrá, hledaly jsme dál. Já si mezitím šla na chvíli odpočinou prohlížením dětských alb, kdy jsem totálně užasla nad nabídkou celých kompletů - od tapety, před záclony, textil, potahy až po koberce. Chcete velryby? Tukany? Nesladké holčičárny? A přitom všechno tak vkusné. Tady to evidentně nebyl problém! Ale zpátky k věci. Prokousaly jsme se k výsledku a já ve finále nafotila pro Davida definitivně vybranou látku - velká kola o průměru tak šestnáct centimetrů, tvořená z malý světlých puntíků na tmavém podkladu. My spokojené, cena střední proud, Mikeš na pokraji amoku a autem se všichni vracíme do vnitřní Prahy.

A teď už to zkrátím. Muž přichází domů na večeři a já mu k ní nabízím i shlédnutí obrázků s mým skvělým výběrem. David šermuje rukama, že nic vidět nechce, ať to vyberu já, a ať už o tom ani nikdy nemluvím. Zkouším to na něj ještě jednou před půlnocí. Podrážděně se mě ptá, proč mu to chci ukazovat zrovna takhle hluboko v noci, ale nakonec si k počítači usedne a fotky roluje. A v tom naprosto zvýší hlas a můj výběr potahu zcela kategoricky odmítne, jako že tohle rozhodně nikdy za žádnou cenu: ne ne ne. Dost drsný názor na člověka, který ještě před chvíli tvrdil, že na to nemá názor. A jak si tak David prohlížel všechny mé fotky, včetně těch kavárenských, které ho opět utvrdily v názoru, na jakých mateřských vakacích já to posledních pět let jsem, padlo mu oko na Ericu.

Látku z britské kolekce Erica Wakerly, látky antracitovou, s trojúhelníky atypicky narušenými dvojvzorem. Látku, kterou mi jako úplně první nabídla Andrea; látku, která byla nepřekvapivě pekelně drahá. "Tu chcu!", řekl manžel. Chtěl Ericu, znal její cenu a chtěl ji dál. Co jsme mohli ušetřit za práci čalouníka a truhláře, dali bychom za látku. Oukej, sir. Hned druhý den ráno to píšu naší paní z časopisu a ta je nadšená. Andrea posílá čtyřicet smajlíků a chválí mě, že jsem první, kdo si tu boží látku konečně vybral. No, to já ne, to David!

Finální kalkulace nám sice ještě jednou protočila panenky, protože poštovné stálo jako levnější letenka, ale Londýn je holt Londýn. A konec už byl rychlý. Čalouník pro křeslo přijel, hodil si jej na hlavu a stejným způsobem nám jej doručil o dva měsíce zpátky na totéž místo v našem obýváku.

Před.

Po.

A tak teď my s ním žijeme.
...
Područky jsou nejhladší na světě a světlé, aby nám pro tentokrát ladily s podlahou.

O látce se Mistr látky při donášce k nám domů vyjádřil, že když ji ode mě přebíral, tak si říkal:  "Nic moc, 
ale že hotové - je to bomba!"

A já se zas nemůžu vynadívat na všechny ty propracované detaily, včetně paspulky ze stejné látky.

Je to skvělé! Repasované křeslo včetně vyměněného nové pérového roštu a molitanu
si nejvíc užívá David, já si zatím v křesle číst nestihla ...

... a děti mají přikázáno od tatínka se křeslu vyhýbat obloukem.

Ale žerty stranou,
já jsem hlavně zvědavá

- dali jsme lenošce dalších šedesát let života? Zdědí ho naší synové? Čeho všeho se tahle naše židle ještě dožije?
...