Haló Olo

Ve škole se má poslouchat! V obou významech slova.

Takže když nám v Národní galerii na přednášce řekli "Jeďte na Sekala do Olomouce!", cvakly jsme si s Lucii jízdenku a skutečně jely. V sobotu brzo ráno jsem sice vyrazila s mírnou obavou, že od Kláry dostanu přes ústa hned na nádraží, protože jsem se do hanácké metropole dostala až(!) týden po skončení její výstavy Dohnat a předehnat, ale své strachy jsem záhy zajedla cheescakem v kelímku pohodlně zabořená v koženém sedadle jedoucí ve velkoprostorovém business vagónu skoro sama.

Naše dámská jízda naplno začala v barevném Café87. S pražskými Luckou i Katkou jsme si úhledně porovnaly své tipy a doporučení a hned potom jsme zavolaly Klárce, co ona jako domorodec si o tom myslím. A jen co jsem dožvýkala zlatavou omeletu, svou ten den již třetí snídani, hned potom jsme vyrazily o patro výš do Muzea umění Olomouc na skutečně rozsáhlou výstavu Zbyňka Sekala. Každá svým tempem a dle vlastních estetických referencí jsme si prohlížely jeho ptačí a erotické kresby, koženo-dřevěné asambláže, křehké sochy, zavěšené knižní grafiky a ochranné schránky a taky díky audioprogramu naslouchaly jeho hlasu z několika koutů velkorysého prostoru. 

A protože výstava má i svou syrovou interaktivní část ...

... všechny tři jsme odhodily stud i kabelky..

a začaly jsme si v jeho ateliéru hrát. A dle laskavých pokynů svá dílka sdílely i na sociálních sítích.

Jediné, na čem jsme se s holkami neshodly, bylo, zda sochařský mistr Z. S. vypadal zamlada spíš jako Belmondo nebo Jan Kaplický.
...
V čem jsme ale byly jisto jistě zajedno, byla skvělá volba bistra Denisova Šest jako obědové zastávky.
Pod prosklenou střechou jsme si daly hamburgery vyšší než jsme byly my samy, zapily to sklenkou
a plné, šťastné a veselé jsme běžely na architektonickou obhlídku města.
Tlustou knihu jsem držela já, ale netradiční scénář plný výživných špeků už byl plně v rukou Kláry.

Třeba industriální vila na Sile, kterou fanoušci detektivek mohli loni vidět hrát v Případu pro exorcistu.

Nebo gynda alias skvostně funkcionalistická vila od architekta Šlapety, dnes tedy gynekologická ordinace.  

Urbanistický výšlap to byl v pravdě intelektuální, opakovaně přerušovaný hojnými návštěvami kaváren a nakonec až neplánovaně zakončen v divadle. Studenskou slevu jsme s rozpaky při koupi lístků odmítly a polichoceny usedly v plném Freskovém sále spolu s dalšími dvaceti hosty. Od tří herců na komorním jevišti nás oddělovala tenká záclona, která před námi tak trochu skrývala těžké sourozenecké vztahy. Síťovina pak v jednu chvíli lekavě spadla a odhaleno nám bylo nemilosrdně provokativní existenciální drama. Dámské herecké výkony byly na nezávislý divadelní spolek opravdu mimořádné. Máte-li chuť nechat se teatrálně rozsekat, Divadlo na cucky doporučuju!

O přestávce ve foyer.

A po dlouhém a nepřerušovaném spánku u snídaně.

A neděli dopoledne se pohnula zem. Měly jsme od Kláry milé pozvání na návštěvu jejich fantastického secesního bytu, a tak jsme si hlavy umyly, pusy olízly rtěnkou, nakoupily krabici plnou dortů a (náhodou) přesně v deset zazvonily u jejich dvoukřídlých dveří. Děcka, to vám byla krása! Čtyřmetrové stropy. Kusové koberce. Dobový nábytek. Stylový porcelán. I současné umění. Mělo to styl, řeknu vám. Klidní manželé Tralalovi mají svou noblesu, jejich mladší dcera nám zaklapkala na klavírní křídlo, starší se (kvůli nám?) převlíkla do baletního trikotu, podávala se káva - prostě matiné v lepší rodině jak blázen! Až jsme se samy s Lůcou lekly, jestli taky zbytečně nesrkáme ze lžičky, jak důstojný otec ve vypelichaném křesle napomínal dcery. Ty dvě však byly dokonalé sladké, i když shora oťapaly všecky zákusky. 

Klára šokuje svou nekonečnou sbírkou retro porcelánu a slovem víkendu se tak stálo Obsese.

Nejlepší teta ze všech, sotva přijde, už (si) hraje!

A tady Lucie s hrnkem dle svého výběru zezadu jištěna vázou Maxima V.

O přestávce v gymnastické šou na žíněnce.

A v ložnicovém budoáru při holčičích řečech. 

Nakonec ještě jedna společná u neuvěřitelné vlastnoruční výmalby jejich modré předsíně.
Aneb co se nevyfotím, to nemám.

A protože i my máme trošku vychování, ve správnou chvíli jsme se zvedly a na luxusní rybí oběd si odběhly do vinárny M3, kde se mi Lucie z nepochopitelných důvod žinýrovala prstem ukázat na Jirku Dopitu sedícího zády vedle nás u stolu. Přitom já tyhle kluky nagánské miluju. Na gymplu stejně jako dneska! To, že jsem nedostala jeho podpis nás však dál už tolik netrápilo, jako že jsme byly švorc, a tak jsme ještě narychlo běžely na náměstí do bankomatu, abychom před odjezdem vlaku ještě už s plnou šrajtoflí svižně utíkaly zase zpátky do Arcidiecézního muzea, kde ale v neděli mají vstupné zdarma.

Dost bylo umění, dost bylo sportu - čekaje na peronu jsem se zpovykaně ptala Lucky, jakou nám domů koupila třídu. Odpověď "Lůzři" mě trochu zaskočila, přece jen už jsem se viděla, jak se ve svém kašmírovém svetru cpu v kupé sushi. Naštěstí se ukázalo, že jak jsem stará, tak jsem hluchá a správná odpověď zněla "Vůz tři." A tím jsme také za tmy dojely zpátky do Prahy, kde už na nás lačně čekali všichni naši muži, někteří z nich zvědaví, co vytáhnu z kapsy. (Ne)jsem včerejší, oběma klukům jsem jako dárek z cest přivezla malé kovové polské fiaty. A to je konec.