středa 4. února 2015

Moje francouzská revoluce


Posledních pár dní jsem si dala disidentsko-emigrantský trojboj. 
Svižné čtení. Samé holky. Krásky. Jejich nesnáze. Osobní vyprávění. Upřímné. Intimní.

Nejvíc jsem se zamilovala do Andrey!


Už dřív jsem viděla všecky její filmy. V kině i na čété.
Krausovi dvakrát obdivně koukala (nejen) na její nohy.

Mě obecně baví číst romány, protože na stovkách jejich stránek si utíkám pryč; jinam, než zrovna jsem.
A baví mě deníky. Ty víc! Díky cizím vnitřním světům se ráda ujišťuju, že v tom nejsem sama. Že i druhý má své třeba: šílené nadšení. Odhodlání k čemukoli. A pak úzkost. Střídání nálad. Nebo nevysvětlitelnou nenáladu. Obrovskou radost v krátkém okamžiku, nad hrnkem čaje, s knížkou a s výhledem na město. Nebo lepkavý pocit neštěstí ze špatně zvoleného tónu v diskuzi. Či z nedobře zmíněného tématu, kdy víte, že jste pár svými blbými slovy změnila celou atmosféru povídání a už to nejde vzít zpět. Že kouzlo pominulo.

Jsem ráda, když si někdo dobře zapisuje. A já to pak můžu číst. Popisy, jak se ostře a zcela dospěle snaží odpoutat od své maminky, aby jí v pak nakonec stejně brečel do telefonu. Last call. Cizí reflexe, jak se žije s tím, když si okolí myslí, že vaše štěstí je nezasloužené. Jak se žije s tím, když druhým lžete. Jaké to je, když víte, že vás někdo chce. Jaké je to, když máte, koho (za)chcete.

Raduju se nad černými písmenkami na bílých stránkách, že se někdo umí stejně radovat ze chvíle, kdy je sám. Stejně litovat příliš pozdě ukončených večírků. A vyžraných ledniček.

Přes cizí introspekce se orientuju v sobě samé. Souhlasím s autorem textu. Nesouhlasím s autorem textu. Naše dialogy jsou má oblíbená terapie.

...

Madame Sedláčková udělala velký krok. O tom píše. Odešla k komunistického Československa. Nadšeně. Sebespokojeně. S velkýma očima co bude. Chtěla pít kafe a víno. Žít v Paříži. Žít ve svobodě. Neuměla jazyk. Mamka ji v dopisech tahala zpátky. Táta, když mu domů telefonovala, předstíral špatné spojení a zavěsil.

Za pár měsíců po její emigraci bylo všecko jinak. Listopad 1989. Tyhle stránky deníku mě úplně fascinovaly. Jaké to je, když najednou víte, že se vaše rozhodnutí ukázalo jako nesprávné. Chyba! Plácáte se v tom. Nechcete si to připustit. A jak s tím pak žít dál? Režisérčina otevřená sebereflexe a následná cesta jsou výborně inspirativní ...



Víc z knížky prozrazovat už nebudu.
...
Akorát pro vás kousek z jejího epilogu:


22 komentářů:

  1. Knihu jsem si koupila taky, AS letos bude točit můj scénář o domácím násilí. Mně se líbil až její film Fair play, ty předtím moc ne. Půl roku jsme ladily, abychom děj viděly podobně a nevznikla slátanina, nesrozumitelná pro diváka. Pořád mám obavy, jestli to bude dobrý. Těžké téma.
    Na knihu se vrhnu hned!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne! Znám někoho, kdo zná Andreu - padnu!!! ... :o)

      Jinak moc držím palec. Těžké ono to je, ale vy jste šikovné. Se ví!
      Sejdeme se na premiéře.
      Fandím vám.

      Vymazat
  2. Takhle piš víc, to mě od tebe totiž ba nejvíc!

    OdpovědětVymazat
  3. Tak knížka už je na cestě do mého pocketbooku, sice jsem si slíbila, že týdně koupím maximálně jednu eknihu, ale Rosa to určitě nepoví!!! Moc díky! Markéta

    OdpovědětVymazat
  4. Když mám tu chřipku, šup s ní do košíku! Díky za tip!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vyléčí koleno, křipku, cokoli!!!

      Vymazat
  5. Diky Rose si rozsiruji obzory na vice frontach. Presne kvuli tomu, co pise v prispevku vyse o denicich, tento blog miluju. To, ze knizka je na ceste, uz je asi jen detail... Dekuji! Pavla Lux

    OdpovědětVymazat
  6. Mám Pavlínu, chci Andreu....pa Rosi, Vokopka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlína výborná zejména v prostějovských pasážích,
      Švédska jsem ji moc nevěřila.

      Vymazat
  7. píšu si do seznamu... deníky já taky ráda

    a víš že znáš třeba i Johnnyho Deppa nebo Richarda Geera?? max přes čtyři lidi, říká se tomu 6 degree of separation (jak mě zrovna včera poučil můj muž) mě málem piclo!

    a piš takhle víc, dík!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha aha.

      I když Ríšu já asik vážně znám. Si představ: kamarádka má krizi, sbalí se a odjede do Indie učit děti tibetských uprchlíků anglicky. A jednou si takhle odpočívá po výuce a po ulici jde pěkný chlap, vidí ho jen zezadu a říká si, že on má ale pěkný zadek ... a kdo že to by ... přece meditující R.G. ... !!! ... :o)

      Vymazat
    2. ty voe Rosa zná RG jen přes jednoho, to snad ne! marně lovím v hlavě taky nějakou celebritu... to tak si budu muset počkat jednou na ty oskary, no... to tě trumfnu zaručeně :-P

      Vymazat
    3. A co tvá kámoška Jiřka???

      Vymazat
  8. Díky za tip, jen co dočtu dávku od Ježíška, vrhnu se na ně!

    OdpovědětVymazat
  9. Jé a nešla by takhle nafotit celá??? Ta knížka, nějak jsem se začetla a chtěla otočit stránku...Acch jooo...Rosi jsi boží, já to říkám pořád, čili furt!

    OdpovědětVymazat
  10. Já mám rozečtenou Medu Mládkovou, velmi zajímavé......ale asi jí budu číst hodně dlouho... mám teď asi nějaký rozhozený čakry nebo co....hned u všeho chrápu...P.S.: Chci do Indie, chci R.G.....nevím ci chci...:o)....Zdraví Lada :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A má tam Meda nějaký peklíčko? Ono se pak lépe vciťuje ...

      Vymazat