Tak jsem měl doma fošnu

Kamarádce se povedla báječná věc.

Přihlásila svého muže do časopisu mezi šikovné taťky.

Redakce si jej vybrala, a tak sbalili celou svou rodinu, ujeli skoro čtyři sta kilometrů a přišli se do Prahy nechat vyfotit.

A mají to!
Už navždy. Zachycené. Uchované. Krásné.
Jeden okamžik. Jedno jejich VELKÉ štěstí.

Ale jo, mělo to i své komické stránky. Stylistka Filipa ohákla do ne zrovna jeho stylu, včetně skejtových(?) bot,
navíc ještě o pár velikostí povětších.
Tatínkův úsměv je pravda taky trochu urputný, ale ...
Všichni dokupy - černobílí - na lesklém papíře - jsou nejkrásnější!

Když kamarádka/manželka čerstvý a ceněný výtisk čtiva vytáhla z kabelky, byli jsme všichni přítomni u stolu na povánočním večírku nadšeni, pěkné pěkné to máte, říkali jsme.

Když jsme si pak postupně nechali vtipně dojemný text mezi sebou kolovat, jedno dámské oko nezůstalo suché!
A věta Tlustá čára není zeď! se stala okamžitě mottem naší grupy.
...
Jenže, to ještě nebyl konec hvězdné chvíle pana F.L.

O chvilku později vytáhla Jana ještě z kabely i mobil, aby nám na jeho displeji ukázala venkovní svítidlo,
které pro jejich terasové sezení nově Filip vyrobil.

Spadli jsme pod stůl.
Nápad prý z pinterestu, náklady skoro nula nula nic, ale výsledný efekt: no, řekněte sami!

Ty vole.
Ostatní přítomní pánové nevěřícně zírali na uťapaný telefon.
Jaks to? Jak? Jak si to udělal?, opakovalo se pořád dokola.
Tak jsem měl doma fošnu ..., začala Mistrova odpověď.

Někdo se smál, někdo měl záchvat smíchu, někdo dál pozorně naslouchal výrobnímu popisu
a mého Davida myslím věta "Tak jsem měl doma fošnu" doteď straší ze sna!

A ještě noční pohled aneb z klidných chvilek rodičů všech malých děti.