Můj rok dva 14

Mám ho v mlze. Tolik událostí. Tolik se toho stalo. Tolik se muselo stihnout. A tak málo jsem spala.

Kvapík hned od ledna. To jsem ukončovala pololetí a předávala úvazek, vše za výrazné absence energie, jaká jen v třetím trimestru může být. Tentokrát mě střídal kolega asi tak sedm krát mladší než já, ale jeho obdiv vůči mé osobě byl tak velký, že mě naše dlouhá (a sdosti zbytečná) mailová korespondáž předtím i potom snad i bavila.

V únoru jsem odškrtávala z nekonečného seznamu úkolů a akcí, které jsem si přála zvládnout ještě před porodem, ale taky výrazně chodila na pozdní snídaně a brzké obědy a pozdní obědy a výstavy a kávičky po nich nebo kávičky jen tak se všemi svými báječnými kamarádkami (nejen) na volné noze, zatímco byl Kubka dva dny v týdnu ve školce.

Březen byl měsícem ticha před bouří: všecko nachystáno, nažehleno, došito. Doma vymalováno, přestěhováno. A pak to přišlo. V dubnu se nám narodil krásný a zdravý a veliký Mikuláš, s ještě větším hladem. Pár dní na to nastal problém, který jsem ani ve snu nečekala. Trable s kojením. Zatímco Kubku jsem kojila skoro do jeho dvou let, levou zadní. Navíc - když mi někdo vyprávěl, že jeho mateřství začalo teprve, když s tímto způsobem stravování u vlastního dítěte konečně přestal, protáčela jsem oči v sloup. Dobře mi tak. Pokoru na mě! Teď to bylo úplně jinak. S Mikešem jsem nejdřív zkoušela samoléčbu, přečetla si snad všechny myslitelné mamální diskuze na internetu, pak volala gynekologovi, radila se s poradkyní laktační a nakonec naběhla rovnou i do mléčného konzultačního oddělení v podolského porodnici. Všichni tvrdili totéž: všecko je ok, nechápeme, kde je chyba, ale snad raději přestaňte. Jenže - já s kojením končit nechtěla a až fanaticky paranormálně jsem považovala tuto verzi obživy snad za jedinou cestu k celoživotnímu štěstí mého druhorozeného syna. A taky jsem si řekla - pchááá, fotoerotickou kariéru na seznamu "Chci v životě ještě zkusit" stejně nemám, takže se rozhodla pokračovat, navzdory mechanickému poškození jednoho mého symbolu ženskosti. První měsíc jsem prostě kabelku vyměnila za elektrickou odsávačku, bez které jsem nedala ani ránu. Po třiceti dnech ustoupila největší bolest, ve čtvrt roce života Mikiho jsem se během kojení snad možná i poprvé usmála. A pak konečně přišla i ona labužnická pohoda, kterou jsem zažila u Kubínka a (bohorovně) ji pokládala za normu. Teď(!) chápu všechny: kdo kojí, i kdo nekojí, i kdo o tom jen dlouze vypráví. Toť konec historky aneb jak se ze mě díky mým dětem stává i empatický člověk.

Letní slunné měsíce si vybavuji, kterak jsme furt byli na hřišti, kočárek ve stínu stromů, Kubka bosý jak na pláži a zmrzlina či nanuk denně na talíři.

Prvního září jsem poprvé společně nakráčeli do nové školky, už s pravidelnou docházkou, větším kolektivem a dvěma paní učitelkami, které se záhy v naší domácnosti staly takřka bohyněmi. Kuba se tam premiérově obdivně zakoukal i do kámošky Lucinky, mému muži patří čestné přední příčky v kategorii Nejpozdnější ranní příchody a já každý den při odpoledním vyzvedávání jen zírám, jakou pohodu a klid lze vykouzlit i v partě dvaceti malých princů a princezen.

A jestli byl nějaký podzim, tak to vám teď přesně neřeknu. Pardon! Já si pamatuju jen ten bambilion kabelek, co jsem po nocích ušila. Za to poslední týden před Vánocemi byl za odměnu pěkně divoký. Vlastní večírek a koncert božského to tanečníka(!!!) Dana Bárty a divadlo a výstava a dokonce i na cuba libre došlo! Veselo. A mlado. Jako zamlado. A dárky. A kamarádi. A zase kamarádi.

A co dál? Já nic. Příštích dvanáct měsíců si přeji v klidu na mateřské. Možná s drobnými novými byznys kroky. Akorát David mě dost zaskočil, když jsem se jej ptala na jeho čelenž roku dva patnáct. Ne že bych s tímto krokem nepočítala, ale ... tak brzy ... ?!?

Každopádně, ať už se u nás doma letos stane cokoli, vězte, že vy se to dozvíte! 

...

A ještě jak jsme se měli - na barevných obrázcích.
Radovali jsme se na veliké svatbě ...

... s naprosto do-ko-na-lou organizací!

A do rodiny přijali i dalšího báječného člena,
ochotného nás tahat i na sáňkách, bez sněhu. Prostě miláček!

Kubka, ten tmelil rodinu na (jeho už druhé) dovolené jen s babičkou a dědou!
...
Ale nemyslete si, že to máme u nás jen samé chichi chacha,
tři nejbližších vážně onemocněli - v tomhle byl rok 2014 hodně debilní, ale jedeme dál a přejeme si zdraví.
 A k němu ještě moc prosím zdraví!!!
...
A když jsme u těch (blaho)přání, tak Kubušák ke svým třetím narozeninám dostal kytaru
a začal s tatínkem cvičit.
On s tatínkem totiž dost cvičí ...

... a ještě sportuje ...

... a zásadně a ve všem ti dva spolu soutěží,

zatímco s mamkou se tvoří!
...
Už ve třetím járu chodíme (teď už tři) na výtvarku, i když já mám z toho krapek výčitky, že se tam nemůžu Kubovi věnovat, jak bych si představovala.
Začátek umělecké herny se nám volně kryje s Mikešovou svačinou, a tak zatímco mimčo konzumuje svou pravidelnou dávku ovocných vitamínů,
naučil se Jakub začít pracovat sám. Oběhne všechna stanoviště, pojišťuje detaily
a teď vlastně koukám, že mu to jde dost dobře i sólo.

Dramatizovat.

Vyrábět křehký šperk.

A nebo i oblbovat starší kočky!

Z Holešovic ale zpátky do Podolí.
Tam jsem si jednoho rána umyla hlavu, nalíčila se (a vyfotila), sbalila tašku a ... jeli jsme si pro našeho Mikuláše ...

... který přišel na svět tak rychle ...

... až nás to všechny překvapilo.

Nicméně uzlíček
převrátil život Kubuldy naruby.
On sám začal notně používat větu: Já jsem sám, když mu v mžiku nebyla věnována požadovaná pozornost, což mi trhalo srdce.
A dostával prudké záchvaty žízně, výhradně a pouze když jsem kojila.

Ale ani Miki se nenarodil rovnou jako ažúr mladší brácha.

Přesto cestu k sobě ti dva našli,
a kdykoli mi teď někdo (nejlépe úplně cizí) říká, že se kluci mají rádi, taju.
A když Kuba tropí alotrie, kterým se Mikeš klokotavě směje, tak to je mé nebe!

Navíc, Kubulda nemůže říct ani popel,
protože jsme s ním letos vymetli nejedno klučíčí muzeum: vagonářské,
železniční nebo tatroidní.

Nebo jsme společně zaníceně stavěli. V Polici.

Ale  ne všecky fotky se nám vždy vyloženě povedly.

A já mám někdy skoro pocit, jestli vás až netahám za fusekli, když foto obrázky v počítači před zveřejněním upravuji.

Praha po dešti, koňská stehna pryč.Uříznout. Jako že není!
...
A když už zas vidím to břicho ...
tak si musím zapamatovat, že loni jsme měli doma miminko.
A teď už ho nemáme. Od Vánoc má Mikeš totiž plnou pusu zubů, tančí v postýlce a v kuchyni pomáhá s nádobím. Prostě velký kluk.

I Kuba už je velký. Zatímco v lednu při vymetání maškarních (kostým mašinky, prosím!) ... 

... to byla ještě naše bublinka ... 

... na konci roku se (zjevně pod vlivem okolní dětské bandy) zcela neohroženě vrhl do lanového centra!

Akorát mi někdo vysvětlete, jak krizové okamžiky, kdy dojde malému trpaslíkovi síla, řeší v téhle opičárně rodiče menší dvou metrů.
To si neumím představit!

Ale konec dobrý, všecko dobré! I ovace a fanoušci ve finiši byli!!!

No, a pak to konečně přišlo. Štědrý den.

Mé (pečlivé) čtenáře bych jen chtěla upozornit, že to se svíčkami na stole opravdu není náš adventní věnec,
ale zvonící stromeček, který jsem si po vzoru zvyku Dity P. letos zakoupila,
abych si na jeho obal na památku napsala, co se letos událo,
a který nám 24. prosince za celý den příjemně vycinkal díru do hlavu.

A večer radost ...

... třeba i z cizího dárku ...

... protože Miki zas na oplátku zahlížel na Kubovo mluvící metro.

Jo, byla to radost.
Muž se oděl do právě nových ponožek, já si půjčila kulicha a těšili jsme se.
Moc jsem se těšili. Až do nebe. Až do vesmíru.

Až se z některých stali duchové ...
...
A štěstí meziplanetárního rozměru, dovolíte-li, přeji po celý tento rok i vám!