Původně jsem učitelkám šít taštičky ani nechtěla

... ale ukázalo se, že některé dny je u nás doma logisticky nemožné zajistit čerstvé květiny, a tak se Kuba se svou první školkou v životě rozloučil koženkovými penály.

Třásli jsme si rukami, děkovali, mávali a děkovali. Prý se máme někdy přijít ukázat. Od 1. září totiž Kubka mění lokál, kolektivně se vzdělávat bude dál jinde.

A já budu jiné pedagožky a jiné výchovně-vzdělávací prostředí sledovat svým ostře kritickým okem. I když uplynulých deset měsíců mě pravda krapátko přesvědčilo, že i jiní(!) se mohou o mého syna starat dobře. Nad výkresy a omalovánkami, které Kubuš nosil ze školky domů jsem sice kroutila hlavou: nedělal je totiž on. Nebo jen s minimálním přispěním. V mých očích je on samozřejmě nejšikovnější chlapeček na světě, ale znám jeho možnosti a limity, a tak nechápu, proč se paní učitelky tak snažily. Vždy přece drak, sněhulák nebo králík nemůže být u dvouletého dítěte vystřiženy z papíru zcela bez chyby. Stejně jako flitry na velikonočním vajíčku nalepeny ve třech dokonale úhledných řadách nad sebou. Ale což, máme svou Národní galerii a z jejich otevřených heren si sami přinášíme dost kreativních/autorských/šílených výsledků našeho tvoření. Nic se neděje.

Naopak v péči o tělo jsem úplně čuměla, co nového Kuba umí. Matně si vzpomínám, že jsem taky něčeho podobného před tisíci lety byla sama schopna - chodit jako čáp, jako kachna, jako opice. Stát jako plameňák, hrát si na raka, proměnit se v hada. Tady velké pardon. Podobné psí kusy by mě s Kubkou v životě nenapadlo doma podnikat. Snad jen leda že bych byla bývala nespala už vůbec a začala blouznit. Ehm, matka intelektuálka. Stejně jako stále žasnu na hudebním repertoárem, který Kubínkovi paňučky nalily do hlavy nebo nad tanečními kreacemi a sportovními výstupy, které spolu s dětmi secvičily. Třeba takovou rozcvičku Sloník Toník jsme si zrána oblíbili i my s mužem. A děkuji pěkně za to.

Co mě naopak minulý školní rok vytočilo, byl nerespekt školky k vlastnímu tempu psychomotorického vývoje našeho Jakuba. I moudré knihy pravily "osvojí si do tří let" a já chtěla (dejme tomu: víceméně v klidu) čekat do jeho třetích narozenin. Podzimní výzva tamější pracovnice, ať mu necháme ustřihnout uzdičku pod jazykem, protože jinak to dítě nikdy mluvit nezačne, i když evidentně chce se nakonec naštěstí ukázala jako blbost. Kuba nemá dodnes ušmiknuté nikde nic a přesto teď dvacet pět hodin denně mudruje. Plynně. Abstraktně. Převážně i smysluplně. A já se tehdy až divila, jaká je ve mně matka lvice. Bojovat za své miminko. Nevěřit nikomu. Jen jemu. To by mi teda vážně šlo. On to dokáže. On to dá! (A taky že DAL!!!) A jsem teď dost zvědavá, jak mi to půjde příště, nedejbože ve škole, protože kritiku vlastního potomka nesu vnitřně dost citlivě. (Nebo přecitlivěle?)

Ale chválím a chválím výše zmiňovaný výchovný ústav za důraz na pořádek, kterým nás Kubínek doma dosud šokuje. Přezůvky srovnat, boty srovnat, tričko složit, papírek okamžitě vyhodit. Děkujeme taky za všechny školní akce; Mikuláše, besídky, čarodějnici, Den dětí a podobné skupinové legrandy. Na ty se Kubka vždy moc těšil. I když my s mužem jsme pak nad fotografiemi tam pořízenými a vystavenými následně ve školkovské šatně dumali, zda náš syn není tak trochu třídní blázen. Dělala-li se například skupinová fotka dětí v maskách, všichni včetně učitelek stáli ve dvou souměrných řadách nad sebou, zatímco Naše Mašinka soliterně hleděla do objektivu fotografa z nejmenší možné blízkosti. Zcela mimo skupinu. A logicky dosti rozmazaně. Možná náhoda. Možná sólista. Možná navždy samorost. Se uvidí.

Tak abych to shrnula: od loňského září si chodil Kuba dvakrát týdně hrát mezi děti. Vždy v úterý a čtvrtek ráno tam běžel s radostí, nemocný nebyl nikdy, mně volali, že ho tatínek zapomněl vyzvednout, jen jednou a dvakrát jsme mu za tu dobu kupovali nové papuče.

Děkujeme. Odcházíme. A těšíme se na nové. 

A ještě ta pouzdra - pro tři střídající se paní učitelky.

Deset na dvacet pět. Obal třeba na brýle, na tužku k sudoku nebo jen tak na drobnosti v létě k vodě.