úterý 15. července 2014

Původně jsem učitelkám šít taštičky ani nechtěla



... ale ukázalo se, že některé dny je u nás doma logisticky nemožné zajistit čerstvé květiny, a tak se Kuba se svou první školkou v životě rozloučil koženkovými penály.

Třásli jsme si rukami, děkovali, mávali a děkovali. Prý se máme někdy přijít ukázat. Od 1. září totiž Kubka mění lokál, kolektivně se vzdělávat bude dál jinde.
A já budu jiné pedagožky a jiné výchovně-vzdělávací prostředí sledovat svým ostře kritickým okem. I když uplynulých deset měsíců mě pravda krapátko přesvědčilo, že i jiní(!) se mohou o mého syna starat dobře. Nad výkresy a omalovánkami, které Kubuš nosil ze školky domů jsem sice kroutila hlavou: nedělal je totiž on. Nebo jen s minimálním přispěním. V mých očích je on samozřejmě nejšikovnější chlapeček na světě, ale znám jeho možnosti a limity, a tak nechápu, proč se paní učitelky tak snažily. Vždy přece drak, sněhulák nebo králík nemůže být u dvouletého dítěte vystřiženy z papíru zcela bez chyby. Stejně jako flitry na velikonočním vajíčku nalepeny ve třech dokonale úhledných řadách nad sebou. Ale což, máme svou Národní galerii a z jejich otevřených heren si sami přinášíme dost kreativních/autorských/šílených výsledků našeho tvoření. Nic se neděje.
Naopak v péči o tělo jsem úplně čuměla, co nového Kuba umí. Matně si vzpomínám, že jsem taky něčeho podobného před tisíci lety byla sama schopna - chodit jako čáp, jako kachna, jako opice. Stát jako plameňák, hrát si na raka, proměnit se v hada. Tady velké pardon. Podobné psí kusy by mě s Kubkou v životě nenapadlo doma podnikat. Snad jen leda že bych byla bývala nespala už vůbec a začala blouznit. Ehm, matka intelektuálka. Stejně jako stále žasnu na hudebním repertoárem, který Kubínkovi paňučky nalily do hlavy nebo nad tanečními kreacemi a sportovními výstupy, které spolu s dětmi secvičily. Třeba takovou rozcvičku Sloník Toník jsme si zrána oblíbili i my s mužem. A děkuji pěkně za to.
Co mě naopak minulý školní rok vytočilo, byl nerespekt školky k vlastnímu tempu psychomotorického vývoje našeho Jakuba. I moudré knihy pravily "osvojí si do tří let" a já chtěla (dejme tomu: víceméně v klidu) čekat do jeho třetích narozenin. Podzimní výzva tamější pracovnice, ať mu necháme ustřihnout uzdičku pod jazykem, protože jinak to dítě nikdy mluvit nezačne, i když evidentně chce se nakonec naštěstí ukázala jako blbost. Kuba nemá dodnes ušmiknuté nikde nic a přesto teď dvacet pět hodin denně mudruje. Plynně. Abstraktně. Převážně i smysluplně. A já se tehdy až divila, jaká je ve mně matka lvice. Bojovat za své miminko. Nevěřit nikomu. Jen jemu. To by mi teda vážně šlo. On to dokáže. On to dá! (A taky že DAL!!!) A jsem teď dost zvědavá, jak mi to půjde příště, nedejbože ve škole, protože kritiku vlastního potomka nesu vnitřně dost citlivě. (Nebo přecitlivěle?)
Ale chválím a chválím výše zmiňovaný výchovný ústav za důraz na pořádek, kterým nás Kubínek doma dosud šokuje. Přezůvky srovnat, boty srovnat, tričko složit, papírek okamžitě vyhodit. Děkujeme taky za všechny školní akce; Mikuláše, besídky, čarodějnici, Den dětí a podobné skupinové legrandy. Na ty se Kubka vždy moc těšil. I když my s mužem jsme pak nad fotografiemi tam pořízenými a vystavenými následně ve školkovské šatně dumali, zda náš syn není tak trochu třídní blázen. Dělala-li se například skupinová fotka dětí v maskách, všichni včetně učitelek stáli ve dvou souměrných řadách nad sebou, zatímco Naše Mašinka soliterně hleděla do objektivu fotografa z nejmenší možné blízkosti. Zcela mimo skupinu. A logicky dosti rozmazaně. Možná náhoda. Možná sólista. Možná navždy samorost. Se uvidí.

Tak abych to shrnula: od loňského září si chodil Kuba dvakrát týdně hrát mezi děti. Vždy v úterý a čtvrtek ráno tam běžel s radostí, nemocný nebyl nikdy, mně volali, že ho tatínek zapomněl vyzvednout, jen jednou a dvakrát jsme mu za tu dobu kupovali nové papuče.

Děkujeme. Odcházíme. A těšíme se na nové. 

A ještě ta pouzdra - pro tři střídající se paní učitelky.

Deset na dvacet pět. Obal třeba na brýle, na tužku k sudoku nebo jen tak na drobnosti v létě k vodě.

14 komentářů:

  1. Milá paní M.
    dovol mi abych ti virtuálně přitakala a uklidnila Tě, že toto se neděje jen v Kubkově bývalé eM eŠ, dějě se to často tam, kde si učitelky myslí, že výtvor se musí rodičům líbit, protože podle toho se přeci soudí jak moc se učitelky dětem věnují...cha cha chá. Někdy jsem šílela hrůzou a vnitřně ve mně prala ta hodná já a ta zlá, co to řekne na tvrdo....Měla jsem tu čest sedm let obdivovat zvířátka jak z encyklopedie a všechny děti to měly tak hezké......
    Pokud se jedná o tu uzdičku mluvit bude, ale možná by sálo za to to prokonzultovat s někým erudovaným, páč z logopedického hlediska by mu to opravdu řeč mohlo trošku zbrzdit a nebo se může stát, že bude mít problém s písmeny L a Ř.
    A neděs se jsem učitelka z eM eŠ
    Pa P.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ufff! Díky.

      Ať žijou pidi-lidi a prázdniny ještě víc!

      Smazat
  2. Jojo, moje kamarádka je také učitelka z MŠ a taky se diví, když její dítko přinese něco předdělaného, vystřihnutého učitelkou. Ona dává dětem větší volnou ruku ve výtvarničení, respekt. Nejhorší je, když udělají učitelky komplet šablonu a ani ji nenechají dítětem vybarvit jeho barvami nebo ani umístit oči jako jedinou samostatnou činnost. Ukážou mu na místečko, kam má nakreslit oko. Děs. Záhuba kreativity a chuti se výtvarně vyjadřovat...

    Oceňuju, že ten článek výše je upřímná, docela otevřená výpověď. Ať se líbí Kubovi i vám, jeho rodičům, v další školce!!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jojo,
      ne každý se veřejně přizná ke své ranní rozcvičce. SLONÍK TONÍK FOREVER!!! ... :o)

      Díky.

      Smazat
  3. Tvoření ve školce...téma témat :o). U nás se také nosí věci dost předpřipravené a málo dodělávané dětmi i když i vyjímky se najdou. Já nejsem sice ani pančelka ani profi výtvarnice, ale vedu tvořiví kroužek pro prťata u nás v rodinném centru a musím říct, že občas jsou záhubou i rodiče a musím tvrdě bojovat za děti aby si sami mohli vybrat barvu papíru atd. Přiliž aktivní maminky jsou taky tak trochu zhoubou dětí. Není nad líné rodiče :o)!!!!
    Jo a jinak pouzdra jsou parádní, chválím, chválím a chválím.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moje nej-maminka je ta, která v dílně Národní galerie fotila mobilem syna s jeho právě dokončeným dílem,
      a když syn držel pyšně obrázek před sebou,
      mamča ho pokárala, že tak nepůjde na té fotce vidět jeho mikina ...


      Smazat
  4. Rosi- vtipny clanek, opet jsem se pobavila! I mij syn nosi ze skolky vytvory, ktere se zcela vymykaji jeho moznostem, ....:-)
    Kam Kuba jde? Do statni skolky?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Po bitvě jsem nejvtipnější generál ...

      (PS: Novou školku tajím, protože zas o ní bude psát - znáš mě!)

      Smazat
  5. Ten text je krásný - otevřený, uvěřitelný ... . Držím palce, ať ti to vždycky tak jde (no dobře, buďme realistkami, ať ti to jde většinou), poznat, kdy se ozvat a chtít po těch všech vzdělávacích institucích něco lepšího a kdy jen mávnout rukou, že jako "může být" :).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A když tak ho dáme do ústavu k vám, protože tam bude mít protekci ... viď, že jo?!? ... :o)

      Smazat
    2. Jasně, ale musíš slíbit, že si na mě budeš stěžovat jen úplně, úplně maličko :) (aneb má noční můra učit děti kamarádů - ne že by nebyly do jednoho geniální, ale co proboha budou říkat doma?!?!)

      Smazat
    3. Co blázníš?!?
      Jediné, čím tě budu prudit, že ti budu každé čtvrtletí posílat kabelku ... taková já budu matka ... !!! :o)

      Smazat
    4. A jó, já zapomněla na ty tvoje "úplatky". V tom případě odpovídám jedním slovem: přijat! :)

      Smazat
    5. DONE!!!
      První tříleté dítě přijaté na gymnázium, A pak že není geniál ... !!! ... :o)

      Smazat