Prodala jsem koně

Nejlepší životní rada z mého nejoblíbenějšího vtipu.

Chudý člověk přišel k rabínovi a bědoval: "Rabbi, mám velikou bídu. Já, žena a šest dětí jsme v jedné světnici. Nemůžeme se ani hnout. Co mám dělat?"

Rabín přemýšlel a pak pravil: "Kup si koně."

Chudý člověk se uklonil a zase odešel.

Za nějaký čas přišel zase a lamentoval: "Rabbi, to už je k nevydržení! Mám jenom jednu světnici a v té jsem já, žena a šest dětí, a teď tam ještě máme koně. U nás není vůbec hnutí. Co mám dělat?"

"Prodej koně," radil moudrý rabín.

Brzy na to přišel opět chudý člověk a měl velikou radost. "Děkuji ti, moudrý rabbi, ta tvou radu. Prodal jsem koně a teď máme všichni místa dost."

Nejsem chudá, ani nemám malý byt. Jen - větu o zpeněžení oře s gustem používám vždycky, když se mi nějak uleví. A mě se teď ulevilo hodně. Napsala jsem test z dějin umění. Končím s učením se po nocích. Už žádné dilema kabelky nebo Picasso. Už žádné špatné svědomí z blogování s vámi. Hurá!

Měsíc jsem se připravovala na oficiální písemné zakončení Kurzu dějin umění pro pokročilé v Národní galerii. Celý rok jsem jednou týdně jezdila na přednášku nebo komentovanou prohlídku, poslouchala, psala si, obdivovala a platila za hlídání Kuby. Chtěla jsem to ukončit zdárně, mít papír certifikovaný ministerstvem školství, držet něco v ruce. Taky o sobě vím, že co se nenaučím, si dlouho nepamatuju. Plus jsem moc dobře tušila, že mi prospěje, když za svým čelem prohoním i jiná slova než furt kabelečky, látečky, fotečky. Pěkně sociální plastiku, chiazmáš a atmosférickou perspektivu na mě! Před spaním zacvičit nejen na břicho, ale i na mozek. Pojď.

Přípravy jsem začala nutnou součástí testu, recenzí. Přečetla jsem odbornou knihu vybranou z ještě odbornějších seznamu, obsah pochopila i jala se o tom napsat dvě strany. Oj, to mi šlo těžko. Napsala jsem větu a smazala ji. Dalších pár a zase delete. Lekla jsem se! Lekla jsem se, že jsem zapomněla psát bez vtipu. Furt se mi to tam vkrádalo, aspoň náznak, aspoň malinká vsuvka. Nejdřív jsem se chytala za hlavu, ale pak se zkusila ovládnout, poručit si: zamezit všemožným legrandám (tak běžných na RMblogu) a napsat text vážný, odborný, přínosný akademické obci. Výsledek posoudí až národně-galerijní lektorka, ale zadaný rozsah jsem (záměrně) mírně překročila, nutné body snad obsáhla a počet zábavných zmínek snížila na jednu.

S vytištěnou recenzí v průhledné složce jsem v určený termín naklusala na test. Byla jsem trochu nervozní, i když jsem se učila. Na druhou stranu mi zuřivé listování poznámkami a frenetické vzdechy jiné frekventantky kurzu před započetím písemky přišly nadmíru komické. Test začal poznávačkou. Patnáct reprodukcí děl, urči autora, název, časově zařaď do třetiny století a napiš styl. Koukám na promítací plátno, píšu co vím a střídavě se naštvávám na sebe - Proč mě nikdy nenapadlo se zamyslet na tím, jaký styl je Malich? - a střídavě na autora písemné zkoušky - Copak tvoří Jean Nouvel v nějakém směru? Do určeného malého políčka na papíru se taky snažím svým úhledným písmem vmáčknout, proč někteří umělci považovaní ofiko za konceptuální konceptuálními nejsou, a proč se vůči tomu tak zuřivě ohrazují. Prostě klasický student: když něco vím, píšu to tam, i když se mě na to zrovna nikdo výslovně neptá.

Další část testu mi jde skvěle, definice uměleckých směrů spojuji s jejich názvy. 7 směrů, 7 názvů, nejde se netrefit. Dále kroužkuju jednu tří správných odpovědí a) b) c). Vždy jen jedna je správně, ha - kam se na to hrabou přijímačky na práva. Dle zadání pak v bodech vypisuju klady a zápory uměleckých dvojic, popisuju sama si zvolenou současnou uměleckou skupinu a její - často dost bizarní - projekty. Potom v několika odrážkách několik vět o nezávislých pražských galeriích. Šest jsme jich s kurzem navštívili osobně, je třeba se tudíž krotit, zážitků a jejich reflexí mám totiž požehnaně. Elán mi ale dojde u části, kde mám jména kritiků výtvarného umění spojit se odbornými publikace. Zadání tvrdí, že jejich publikacemi. Nevím, neznám jediné jméno, ani jedinou knížku. Na vteřinu si pomyslím, že to se mi snad v životě nestalo, úplně tipovat, úplně naslepo. Ale jdu do toho. Zadavatelka písemné práce v tu chvíli totiž nahlas oznamuje, že kdo nestihne napsat test do sto dvaceti minut, může v jeho řešení pokračovat ještě k jakési zasedací místnosti Veletržního paláce. Usměju se mírně dnes podruhé, pač na to já vážně nemám čas, cizí péče o Kubu prostě v šest končí, a tak honem ještě kroužkuju, spojuju, doplňuju, přiřazuju, až se dostanu k závěrečné části - obsahové a formální analýze dvou zadaných promítaných obrazů. Oba Kupka. Jedno před, druhé po - po přechodu k abstrakci. Obě díla jsem viděla v Salmovském paláci. Na komentovaných prohlídkách mimořádné výstavy pana Františka jsem byla dvakrát, nezvládnout to by byla tedy ostuda. Píšu jak šílená, větu za větou, a ještě se snažím, aby ty věty byly souvětími. Napíšu všechno, co vím, oddychnu si, spočítám počet teček na konči vět a zjistím, že mám věty čtyři. Místo požadovaných desíti. Chi chi. No, to teda. Koukám znovu nahoru na plátno, dolů na písemkový papír, plátno, papír, papír, plátno a mačkám ze sebe věty další. Chci, ač hlava už je trochu jetá, zatímco hodinová ručička naopak energicky letí ke dvanáctce. Nakonec mám vět 11, jakože s přehledem víc, ale ve skutečnosti pěkně vydřených. Ze vší té snahy, spěchu, stresu, ze své neznalosti se začínám cítit stejně jako muž na jednom z rozborovaných obrazů. Je mi blbě.

Pro forma proletím test závěrem ještě jednou, a zatímco hotovou písemkou odevzdávám a zároveň se oblékám sako, periférně zahlédnu ostatní, jak stále intenzivně píšou. Slušně se v tichosti na celou místnost bez odpovědi rozloučím a spěchám se proklestit polozaplavenou Prahou zpátky domů.

Tam po dětské věčerce vypuká sláva, ač neznám výsledky (ty budou až v září), muž vaří večeři, pijeme víno a já mu s bublinou u nosu a překotně líčím, jak jsem se snažila důstojně mlžit u některých otázek, protože na řadě přednáškách jsem nebyla (to když Kuba byl nemocný nebo jsem neměla hlídání nebo z dalších milion důvodů). Musím se smát, že už jsem skoro zapomněla, jaké to ve škole bylo - vařit z vody, ale nebojte - v případě nutnosti to zase jde, jedna báseň.

Dva sešity popsané poznámkami z přednášek mám srovnané, stejně jako sylaba a kopii recenze k tomu, všechno do kroužkových složek, ukládám po svém způsobu vzorně na poličku - jako jednu z památek na můj druhý rok na mateřské. Na psací stůl naopak začínám vyrovnávat nově koupené látky, zipy, kožky; ještě profouknout stroj od prachu a zase zpátky - s radosti největší - sedám ke svému k šitíčku!