středa 29. srpna 2012

Za pět dvanáct

Já vím, už jenom pět dní. Ale i kdybyste se tam měli proplazit na poslední chvíli jako pod padající mříž do pevnosti Boyard, stojí to za to. Výstava Evy Kmentové v Sovových Mlýnech končí už tuto neděli, přesto si vás na ní dovolím ještě pozvat. Jedna místnost, uměřeně exponátů, intimní atmosféra. Paní Kmentová není jediná na světě tvořící prsty, palce, pupky, na rozdíl od jiných ale u ní (téměř) vždy najdeme zachované lidské měřítko. Vše je drobné, možná drobné jako člověk sám, ve své existenci. Kurátor výstavy Ruce, prsty, rty na plakáty, brožurky, pohledy vybral úplně jiné objekty, než oslovily mě. Stokrát a znova jsem si musela prohlížet nádherné sádrové stély z poloviny šedesátých umístěné uprostřed galerie. Lehkost a plodnost, běželo mi furt hlavou. Masivní objekt Opona (bohužel nešel vyfotit bez lidí a jeho ofiko fotku jsem pro vás nikde nenašla) bych chtěla domů hned - pro jeho přírodnost, přirozenost, tajemství. Naprosto materialisticky a přízemně však musím uznat, že by se k nám nevešel. To se ale nedá říct o jemných kresbách, opět s ústředním tématem těla, někdy na muchlaném papíru. Ježíšku, prosím - tu s názvem Cesta (1973) nebo Setkání (1975). Asi si klepete na čelo, že toužím všechno vlastnit a věšet si nad pracovní stůl, ale navedla mě paní Meda. V bookshopu jsem si na rozloučenou s výstavou koupila její Svědectví korespondence, což je několik dopisů, které si spolu stihly vyměnit sběratelka umění a sochařka a malířka před její předčasnou smrtí. Psaní to jsou krásná a hodně smutná. A právě se v nich krom jiného dozvíte, co má Meda Mládková pověšené v pracovně, co vedle knihovny a co v předsíni. Ta se má!
Subjektivita, erotika, lidský osud a smrtelnost, mám načmáráno ve svých poznámkách k výstavě. A ještě velkým slovo otisk.
Běžte a nechte se okouzlit jemnou poetikou lidského těla!


Ruce jako objekt doteku a perforace.


Moje nej - Osetá krajina.

Tohle vás pobaví: léta kunsthistorici interpretovali tohoto "Muže terče" v souvislosti s  událostmi roku 1968, pak se ale v červenci v Sovových Mlýnech zjevil samotný Olbram a řekl, že je to blbost. Figuru - přesně podle obrysu jeho těla - vytvořila jeho první žena už na jaře osmašedesátého a Zoubek zase vytvořil figuru její. A prý vůbec nešlo o politiku, ale (pouze) genderovou a kariérní rivalitu uvnitř uměleckého páru.
...
Evo, jak já vám rozumím.

Tohle už nejsou Sovovy Mlýny, ale označení toalet v baru Pátý přes devátý. Ale takové kmentovské, že?!
Cafebar je od muzea pár kroků: výhled na Čertovku a skvělé rulandské šedé, které nestojí milion.

Úžasné zrcadlo se starého okenního rámu tamtéž aneb správné kamarádky spolu chodí úplně všude!

2 komentáře:

  1. O víkendu určitě zajdu, díky za tip. Monika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moni, píšu pozdě, ale šla-li jste, neudělala jste chybu!!!

      Vymazat