Pro Martinu

Nástěnka - do kuchyně. Buď na vzpomínky nebo na plány do budoucna.

Poprvé

Dostala jsem svou první zakázku - rámeček - na korále, na náušnice. Doporučuji umístit do koupelny či kamkoli blízko zrcadla.

Večery pod lampou

V sobotu - spolu!

Místo

Mám novou pracovnu, v kuchyni. Šicí stroj je po mé prababičce - nefunkční, ale úžasný: ty úchytky, intarzovaný metr. Židle za pár korun z aukra, na pytlík na tužky od kuskus, blok mi přinesl Ježíšek a strom na plochu namaloval Bohuslav Reynek.


Už jen zázvor a klid.

Folklor

Jedu teď na lidové vlně. Včera přednáška Folklor, folklorismus a lidová kultura od Petra Janečka, dnes výstava Jožky Uprky. V pátek pak do jedné domácnosti nesu jako dárek tuhle mísu. Neumím z keramiky nikdy nic vyrobit dvakrát stejně, kromě téhle mísy. Nedokonalý okraj, ale funkci plní. S oblibou ji věnuju jako svatební dar. Tak nějak mám za to, že stůl - ubrus - mísa dělají domov. Mimochodem, začínám uvažovat o modrotiskovém ubrusu do kuchyně. 


Ať žije Krásná jizba!

Jedno netradiční úterý

            Včera odpoledne mi přišla esemeska od kamarádky – herečky. Přeposílala mi informaci o castingu, pro který hledají batolata do reklamy na francouzskou dětskou stravu. Při večeři jsme to s mužem začali zvažovat – jít nebo ne. V kolonce pro jsme měli nesčetné poklony všech známých i neznámých označující našeho Kubu za krásné děcko, lákavou možnost mít profesionální památku na jeho první rok života a vydělané penízky, o kterých jsme se jednohlasně shodli, že si je necháme. Muž to navíc zdůvodnil i dle litery zákona. Na druhou stranu se mi z Kuby nechtělo dělat cirkusovou opičku, jet přes půl Prahy ráno ještě před pláváním a navíc má teď Kuba na krku potničky z čepice. Ty mu však dle mého muže prý zamaskují. Propriety potřebné na celý den v terénu jsem si připravila ještě večer a ráno se spontánně rozhodla, že do toho jdeme.

            Veselo začalo už cestou  tramvají. Jeden pán, v domnění kouká-li se na něj Kuba, znamená to jasný signál „bav se co nejdéle s mou maminkou“, pro změnu začal Kubu vychvalovat. Nazval jej skandinávským typem a rozvykládal se, jak on tyto severské země zatím nenavštívil a že by rád a tak. Mně pochválil brož jelena na klopě – tradičně jej považoval za soba (to ale dělá spousta lidí). Když jsem mu za pochvalu děkovala, utřel mě – že děkovat nemusím, protože nechválí mě ale ten šmuk. U Bílé labutě naštěstí vystoupil.

            My se s kočárem „nechali vynést“ až na Karlínském náměstí, a ač jsme měla mapku s ulicí namalovanou na žlutém lepícím papírku, realita byla (nepřekvapivě) složitější, a tak jsem sídlo reklamní agentury dohledala za pomocí policisty. Strážník mi adresu názorně ukázal a při odpovědi na otázku, co tam má být, zvedl obočí do půlky čela. Zjevně měl za to, že předvádět se chci já. Být na jeho místě, taky se dost divím.

            V agentuře už čekaly čtyři maminky s dětmi a několik tatínků. Někteří přijeli v páru, jiní až z Benešova, další měli s sebou jídlo na celý den a dožadovali se mikrovlnky a jedna matka vybízela dceru k odpočinku, aby byla dostatečně zrelaxovaná na zkušební výstup před kamerou. Všichni se navzájem informovali, že jsou zde poprvé. A všichni se asi na dnešek velmi připravovali – holčičky oblečené do růžových leskimo vetiček, chlapci v košilích s vázankou. Zatímco styling svých ratolestí přítomné maminky zvládly, nad vyplněním vstupního formuláře se mnohé hroutily. Dotazník evidentně pro dospělé žádal vyplnění kolonek jako obvod hrudníku, pasu a boků či jméno zastupující agentury. Taky byste byli nevěděli, co napsat a nahlas přemýšleli, zda může mít půlroční dítě svou agenturu?

            Po dvaceti minutách nás postupně volali do vedlejší místnosti za kameramankou, pomocným režisérem a asistentkou. Než došla řada na nás dva, Kuba se začal nudit a možná by si i zdřímnul. Nosila jsem ho tedy po čekací místnosti sem a tam a do ucha mu zpívala Holka modrooká. Po chvíli se proměnil v hadrovou panenku a hlavu si opřel o mé rameno. Tuto jeho odpočinkovou polohu těla okamžitě komentoval také se nudící cizí tatínek slovy „Nějakéj unavenej, ne … HE-REC“. V tu chvíli jsme měla dost poslouchání všech historek, co už které dítě umí, respektive umíme my, protože používání plurálu tady bylo naprostou samozřejmostí. Otravná mi byla i neskrývaná rivalita rodičů. Čekárna se navíc dramaticky plnila a pro samý kočárek už nebylo kam šlápnout. Pak nás už naštěstí zavolali.

            Tříčlenný tým se nám okamžitě začal intenzivně věnovat. Všichni obskakovali Kubu a na oplátku po něm chtěli jediné – sedět na pohovce Klippan. Sedět ale Kuba ještě neumí. Každý, kdo s tím máte zkušenost, víte, že dítě, které ještě samo nesedí, po umělém posazení začne okamžitě padat – doprava, doleva, vpřed. Tak činil i Kuba. Nejdříve jej chtěli vyfotit s číslem, cedulku si dal okamžitě do pusy a zhroutil se, tuším že vpravo. Následovalo snímání na video a já byla vyzvána, ať děláme spolu různá říkadla nebo básničky, prostě „co máme nacvičeno“. Já tedy poslušně začala recitovat pohádku Krtkův den, leč reakce osmiměsíčního dítěte nejsou úplně předvídatelné. Kuba se nesmál, ani netvářil dle filmařských představ, jen (zoufale) padal. Mně zatím hlavou běžela příručka Evy Kiedroňové Něžná náruč rodičů, podle které od narození nosíme Kubu v poloze klubíčka, tygříka, koťátka či jiných zvířáteček, aby se správně motoricky rozvíjel. A teď tady pro pár tisícovek a ne více vteřin slávy kroutíme jeho páteř a přetěžujeme svalstvo. Šílená matka! Z nabízené krabice hraček si taky nemohl vybrat ke své radosti, opět se převalil, tentokrát na břicho. Pak ale naštěstí začal krásně reagovat na pána, schovávajícího se za kameramankou, který jej naoko strašil. Kuba v tu chvíli začal házet opičky jako profesionální komik – smál se, mračil se, čekal, nahlas se radoval. Ani jsem se nestačila zeptat, kdy by se nám případně měli ozvat. Když vypnuli kameru a oznámili konec, bafla jsem Kubu a prchala. Na odchodu jsem stihla ještě vtipek, že dvacátého třetího (to má dorazit francouzský režisér) má Kuba v diáři volno. Všichni se smíchy ohýbali v pase – asi jejich první legrace dne, chudinky.

            Zatímco jsem (za odměnu) krmila Kubu jogurtem, musela jsem v čekárně zodpovědět ještě několik palčivých dotazů ambiciózních maminek, cože jsme TAM dělali. Když romská maminka také osmiměsíční dcery zjistila, že náš Kuba (ještě) nesedí stejně jako její Beátka, oba je nazvala lenivými. A to víte, to bylo něco pro mě - mě a Kubu se totiž musí jenom chválit a obdivovat nás, kritiku – tu nesnesu :o). Své dítě jsme bleskurychle nacpala do kombinézy, fusaku i kočárku a letěla pryč.

            Jízda na dlažebních kostkách Kubu okamžitě uspala a já si před lekcí dětského plavání dala (dle mě) zasloužené Vanila latté v Starbucksu.

            Zda bude následovat call back (to mě dneska poučila kamarádka – herečka) a zda se Kubova sláva bude hvězd dotýkat, kdo ví. Já jsem každopádně teď – když už je po všem - ráda za netypický den na mateřské. Díky!

Rok 2011

V dubnu se mi život obrátil vzhůru nohama. Kubu jsem si moc přála, strašně se na něj těšila, ale připravena jsem na teda nebyla. 


Dneska jsem nejšťastnější. Konečně mám pořád co (smysluplného) dělat a mám i nový pohled na budoucnost. V příštím roce poprvé nic neplánuju, nedávám si žádný úkol, nemám žádný vytyčený cil - chci se (jen) starat, péct domácí chleba a milovat.

Pro děti - tělem, duší

Do poslední chvíle jsem šila psy podle Modré polívky.

A vázala loutky.

Škoda že Ježíšek Lucii nenadělil k opici i tuhle lampu - dost by se jí hodila.

Lightlace

Josefka

Tahle je vážná - má funkci: na hodinky, prstýnky, bižu.

Ovceeeeeeeeeeeeeee

Mám jeden vánoční evergreen.


Nejsou nejchytřejší, ale sympaťačky!

Sada

Korále Věrka

Vytvářím sety. Stále mám totiž pocit, že mé výrobky jsou amatérské, nedokonalé, samostatně nenositelné, mešuge. A tak dokupuju trička, šátky, punčochy - letošní Vánoce mám jednoznačně ve znamení souprav.


Těším se na prvního odvážlivce, který se v ní vydá mezi lidi!

Na poště

Třicet přání k Vánocům vymyšleno, vyrobeno, naobálkováno, posláno.


Mezi adresáty je i teta, která si vede portfolio mých peefek, zdravím a děkuju!

Úly

Kocourek

Opět jsme se s kamarádkou pustily do společných předvánočních příprav cukroví. Při čtvrtém ročníku nám nedělaly společnost ani láhve vína (jako kdysi), ani břicha větší než malá (jako loni), ale dva půlroční hoši.

Malá rekapitulace:

hodin spolu: 7

hotové druhy cukroví: 4

počet úlů: 60

počet pokusů o úl: 180

počet kojeni: 4

počet přebaleni: 6

počet minut, kdy spaly obě děti: 20
počet vypíchnutých očí a promáčknutých lebek: překvapivě 0

Jsme na sebe nesmírně pyšné, neb oproti loňsku jsme dokonce přidaly ještě jeden druh cukroví (z nudy na mateřské ...  ). Leč významné zisky si žádaly své oběti, a tak Kuba měl dovoleno hrát si s myší od počítače, Vašek mohl cucat knížku. oba byli uspáváni na rukách a náš designový obyvák se proměnil v totální dětskou hernu! 

A jak advent u vás?

Krabičky

Inspirovaná známou pořádám letos již druhý ročník vánočního mejdanu, kam každý musí přinést jeden hand-made dárek. Někdo navléká, někdo peče, někdo stáčí. Já ke korálům tentokrát vyrobila i krabičku - ostatně krabičkám jsem úplně podlehla a mám jich hotových už dvanáct! 

Nevíte, jestli je těžké navázat tu dekorační hvězdu? Hand-made dárek bych tak dovedla k dokonalosti!

Přeju vám krásný advent a podařené prosincové večírky. 

Návod.

Připraveno.

Předbaleno.

Hotovo.

Radost

Za pár měsíců se tento prostor promění v opravdový dětský pokoj. Zatím slouží jako pracovna a hostinský pokoj s podezřele velkým množstvím hraček na policích, v koších, na zemi, všude.


A krásně tam létají jeřábi ... nad topením.

Na lidovou notu

Minulý týden jsem si vyzvedla svou první letošní várku keramiky - vše poputuje pod stromeček. 


Kočka pro Kočičku - jako každý rok.
Ptáčci do nového domu - inspiraci jsem viděla v okně dílny Jedličkova ústavu.
Talíř na šperku, klíče, mince ... .

Přátelé

Měla jsem narozeniny a budu mít oslavu. Půjčila jsem si pro ni prostor - ne zrovna útulný, a tak jsem aspoň každému vyrobila jeho osobní ubrousek. Snad ta razítkovací barva nebude dělat knírek pod nosem ...


Těším se!

Abychom měli mastné huby.

Ubrousky.

Inspirace: balící papír zakoupen, improvizovat budu na místě.

Fialová

Dneska jdeme na svatbu - teda: na obřadu už jsme byli a večer nás ještě čeká mecheche.


Novomanželům hodně štěstí!

Před

Po

Se sestrou

Podzimní slunce

V sobotu po obědě jsme se sestrou zasedly v kuchyni za stůl a vrhly se na plstění. Kubu hlídala babička, a tak jsem mohla tuhle úžasnou relaxační techniku Olgu v klidu naučit. Jako ukázkový kus jsem ji vyrobila náhrdelník "Podzimní slunce". Spolu s béžovým svetrem jej dostane naše maminka k narozeninám. Olga sama se pak vrhla na korále "Víla" (fotografii dodám později). Šlo jí to - moc, plstila dokonce tak intenzivně, až mi zlomila jehlu v mém oblíbeném péru.

 No, neva, byl to krásný čas!

PS: Jo, a málem jsme společně urvaly lustr v kuchyni. Obě jsme měly za to, že je pověšen na drátu a dá se snížit, leč naši rodiče (překvapivě bez konzultace s námi) provedli změnu a svítidlo visí pevně! Smály jsme se jako by nám bylo pět a něco jsme provedly. A smály jsme se i v neděli.

Perfect weekend

Milé.

Měla jsem úžasný víkend: byla jsem v kině (Perfect days), na kafe s kamarádkou, koupila jsem knihu (Magor dětem), dostala jsem knihu (Nevěra po americku), viděla norský film Happy Happy (doporučuju), měla studentskou pečeť, dlouho jsem spala (sice ne vkuse, ale co), byla plavat, četla si (Krátké pohádky pro unavené rodiče - jo jo, jsem trochu napřed) a byla na koncertě (B-Side Band a bůh Dyk).


Vše díky svému muži, on je perfektní!